Když se řekne Oceán, co to pro vás znamená, co se vám vybaví jako první?

Petr Kučera (PK): „Mimo těch krásně strávených let je tam něco nedopleteného, co jsme mohli nyní v klidu domotat. Takovej menší tik nadosmrti.“

Jan Vozáry (JV): „Znamená to pro mě významnou etapu života. Stál jsem u zrodu skupiny a velmi silně jsem celou její éru prožíval.“

S Petrem jste se znali od školy, jaký byl?

PK: „V prváku na střední škole byl punker, co právě doposlouchal Franka Zappu a spol., tak byl trochu zpupnej. Matiku neměl moc rád, spíš humanitní předměty. Pak mu začalo pražské období a ve čtvrťáku chodil oblečen jak mladý bohoslovec. Po škole zdrhnul do Prahy. Byl tehdy nekuřák, vegetarián a abstinent.“

JV: „Petra jsem poznal již na základní škole, jako žáka nižších ročníků a jako spolužáka mého bratra Dušana (Dušan Vozáry, spoluzakladatel kapely Oceán – pozn.). Pak jsem se potkával i na chodbách školy střední.“

Jak ovlivnil váš život?

PK: „To se odehrálo v letech 1980–84, kdy jsme spolu chodili na střední. Víceméně jsme prošli životním vírem společně. Nejvíc na mě zapůsobil zaujetím pro věc, vždy měl vizi. A svým muzikantstvím, které bral vážně.“

Jaká s ním byla spolupráce?

PK: „Tehdy jsme to nebrali jako spolupráci, vytvářeli jsme band. Petr Muk ho krmil hudbou, každý tam tvořil, vše do sebe zapadlo. Petr byl »tlačič«, měl rád věci hotové, aby mohl pokračovat dál.“

JV: „V počátcích skupiny fantastická. Maximálně pohodová. Postupem času jsme si přestávali hudebně i lidsky rozumět. Cítil se stále více jako sólista, a ne jako člen kapely. Nerad na toto závěrečné období vzpomínám. Byl to konec jedné etapy mého života. Konec kapely, kterou jsem miloval.“

S Oceánem jste vytvořili fenomén doby, určovali jste trendy jak v hudbě, tak oblékání.

PK: „Byl jsem tehdy lehce v rauši, euforie doby po devětaosmdesátém roce byla mocná. Všichni se někde potkávali, prolínali. Dneska mě potěší, že mě pozná pokladní na nádraží, to se ale nestává často.“

JV: „Vzpomínám na to, jako na neuvěřitelný příběh. Byla to opravdu mimořádná doba, kterou jsem měl možnost prožít. Rozhodně mám na co vzpomínat.“

Kde vás zasáhla zpráva o jeho smrti? Pamatujete si, kde jste v ten moment byl a co jste dělal?

PK: „V pondělí dopoledne mi volal Richard Dušák (Mukův tehdejší manažer, pozn. red.), zrovna jsem jel autem v Českých Budějovicích. Byl jsem mezi lidmi, docházelo mi to vše až později. Věděl jsem pak, že mám po něm v sobě díru a že si už spolu nezahrajeme.“

Co pro vás Petrův odchod znamenal osobně a co profesně (plánovali jste přece společné obnovení Oceánu)?

JV: „Návrat Oceánu na scénu jsme plánovali asi rok a půl. Když se blížil moment obnovení, Petr nás opustil.“

V roce 2011, rok po Petrově smrti, jste kapelu obnovili. Petra nahradila zpěvačka Jitka Charvátová. Jaké byly reakce posluchačů?

PK: „Petra Muka mají někteří lidé víc pod kůží. Jitka to neměla na koncertech úplně lehké. Po dvou deskách s Jitkou se to ale srovnalo. Už neplujeme v mainstreamu, děláme nové věci. »Potichu housličky ladíme, blbouni staří«, Jitu, promiň.“

JV: „Příchodem Jitky se skupina opět zkompletovala a byla opět funkční. Bylo naprosto neuvěřitelné, že po celou dobu absence kapely na scéně stále fungoval fan klub. Nevzdali to a věřili, že se vrátíme. Našly se pochopitelně zlé jazyky a nešetřily kritikou našeho návratu. Odchodem jednoho člena ale přece nemusí kapela nutně ukončit navždy svou činnost. Hraní v kapele není povinnost, ale radost.“

Chodíte Petrovi na hřbitov, plánujete jít teď v neděli, na jeho výročí úmrtí?

PK: „Na hrob nechodím a často na něj myslím. Na život jeho i svůj.“

Když se řekne Petr Muk, co vám naskočí jako první?

JV: „Pan zpěvák.“

Fotogalerie
37 fotografií