ROZHOVOR | Wohnout: Nevím, jestli nejsme trapní už teď 

Jak se hraje pro lidi, kteří sedí v autě?
Je to dost raritní záležitost a nemůžu říct, že bychom si to nějak užívali, zvlášť z pohledu hudebníků. Docela pomohlo, když lidé vylezli ven a viděli jsme na ně. Kdyby zůstali zalezlí v autech bez jakékoliv reakce, bylo by to dost divný.

O kolik koncertů jste vlastně kvůli pandemii přišli? 
V lednu a v únoru máme každý rok koncertní pauzu. Sotva jsme rozjeli turné s kytaristkou Terezou Rays, která vystupuje jako Electric Lady, odehráli jsme jeden víkend a přišla stopka. Přišli jsme o celou šňůru a o festivaly až do srpna. 

ROZHOVOR | Wohnout: Píseň Svaz českých bohémů byla vlastně outsider

Od srpna plánujete zase koncertovat? 
Je možné, že se omezení uvolní ještě více a některé festivaly v srpnu nakonec budou. Vše závisí na tom, jak se bude situace kolem koronaviru vyvíjet.

Jaký je vlastně váš nejhorší zážitek z koncertu?
Nikdy jsem žádný koncert neodřekl, i když jsem měl psychické problémy, angínu nebo chřipku. Ale nejhorší bylo, když jsem si den před koncertem uřízl ukazováček. Skončil jsem na chirurgii, prst mi přišili, ale strašně to bolelo.

A stejně jste koncert odehrál? 
No… musel jsem to odehrát se zbylými prsty, což mi úplně zpřeházelo prstoklad. Já ty písničky už hraji automaticky a najednou jsem nad tím musel hodně přemýšlet. Bylo to psycho.

Co jste dělali během karantény?
Byli jsme jedni z prvních, kdo spustil livestreamy ze zkušebny, nutno dodat, že celkem punkově. Pak jsme začali koketovat s myšlenkou, že vyzveme ostatní kapely a uděláme písničku o roušce. Když jsme ji ale vydávali, bylo to už celkem na hranici. Spousta kapel vypustilo píseň na stejné téma, rouška byla klišé. 

V roce 2018 jste vydali vaše zatím poslední album -Miss Maringotka a od té doby několik singlů. Máte v plánu jít spíše touto cestou nebo připravujete ucelené album? 
Mně by se líbilo vydávat místo konceptuálního alba jen singly. Člověk se věnuje jenom té jedné skladbě, vychytá ji a natočí k tomu klip. Píseň navíc není schovaná na albu mezi dalšími, takže lépe vynikne. 

Plavbu Wohnout nezastavila ani bouřka. Kotel rozhoupal loď

Příští rok slavíte 25 let výročí, to je na kapelu úctyhodný věk.
Hrajeme 25 let v jedné a nezměněné sestavě a počítáme s tím, že dáme dalších 25. Akorát pak člověk těžko posoudí, jestli není trapnej a my vlastně nevíme, jestli nejsme trapní už teď. 

Za čtvrt století vznikne výjimečné pouto, počítám ale, že dojde i na hádky...
Hádky vznikají, to je normální. Ale nejsou to mezilidské hádky. Jde spíš o to, že se každý z kapely vyvíjí jiným směrem. Když pak děláme společně písničky, každý na to má jiný názor. Ve čtyřech lidech se dělá kompromis těžko, to je jakoby čtyři lidi malovali jeden obraz. 

Bylo pro vás těžké zůstat doma během karantény?
Myslím, že ta pauza je zdravá pro celý svět. I když možná nepřinese nic moc konkrétního, bylo to takové varování. Zákaz cestování mě ale bolí, za pár dní jsem měl letět do Íránu. Nicméně to beru jako takovou zdravotní pauzu. 

Cestujete hodně, máte ještě nějakou vysněnou zem, kam jste se nedostal?
Strašně mě láká Afrika. Loni v říjnu jsem s kamarádem projel autem Senegal, ale chtěl bych postupně projet všechny tamní země. Akorát je občas problém s bezpečnostní situací. 

Jak u vás probíhá proces tvorby? 
Můžeme pracovat online, takže většinou ve zkušebně nazkoušíme nějaké nápady, na nichž pak individuálně pracujeme doma. Nedávno jsme si také našli producenta. Dostali jsme pocit, že se točíme v kruhu a potřebujeme se hnout dál. Jen jsme se nemohli dohodnout, jakým směrem - jeden chtěl hrát country, druhý metal. Takže jsme ze zdravotního hlediska zvolili producenta, který bude udávat směr. 

Wohnout uspořádali Sraz českých autobohémů v Holešovicích

Inspirovalo vás v poslední době něco k nové hudbě?
Zrovna před pár dny jsem se probudil s jednou frází v hlavě, tak jsem si ji hned šel zapsat. Měl jsem jeden text, se kterým jsem dlouho nemohl hnout ani o jedno jediné slovo. Myslel jsem, že skončí v šuplíku, že je to už pasé. Jenže v neděli jsem ho v noci celý dokončil, šel spát a pak mě napadl ještě jeden úplně celý text. 

To vás asi navštívila nějaká múza.
Jo, najednou to šlo! Jednu tu písničku jsem ani neměl odvahu poslat klukům, protože mi přišla tématicky jinde než ostatní. Myslel jsem, že mě s tím pošlou do háje. Ale nakonec jsem to dal mezi návrhy a klukům i producentovi se to líbilo. 

Můžete nastínit téma?
Tématem je bůh, ale protože my nechceme nic kázat ani hlásat, je to samozřemě zpracované ironicky a s humorem. Text je o bohovi, který učí svého syna vyrábět člověka podobně, jako se například vyrábí nábytek.

Pamatujete si všechny vaše písničky zpaměti?
My nemáme ten typ písniček k táboráku se čtyřmi akordy za sebou, aby se daly zahrát z fleku. Naše skladby jsou postavené na riffech a melodiích, takže před každým turné dost trénujeme. A nedávno jsem se přistihl, že si ty písničky hraji i v týdnu mezi koncerty. 

Kdo vás inspiruje na české a zahraniční scéně?
Mám spoustu oblíbených kapel, takže je těžké jmenovat jednu. Stále objevuji a nevybírám si jeden žánr, hodně hledám na YouTube. Vracím se ke klasice, jako jsou například Rolling Stones, které jsem nikdy moc neposlouchal. A jsem rád, že jsem si je teď pořádně naposlouchal a jen mi neprolítli kolem uší. Jinak mám rád akustiku, rád si pouštím klavírní a houslové koncerty. Baví mě virtuózové jakéhokoli žánru hudby. 

Wohnout v pražské Retro Music Hall nezahráli ani jeden pomalý song. Sál tančil od začátku do konce

Jakým směrem by se Wohnout měli vyvíjet podle vás?
Líbilo by se mi, kdybychom nahrávali písničky naživo ve studiu všichni dohromady. Klidně udělat pět nebo deset náběrů a pak vybrat tu nejlepší verzi. Z mého pohledu to má úplně jinou energii a nahrávky ze zkušebny mě vlastně baví nejvíc. Mám rád, když někdo zavadí o strunu a žije to. Když nahráváme ve studiu po taktech a každý zvlášť, připadá mi to jako mrtvá muzika, vytrácí se z toho lidskost. Ale kapela je o kompromisech. Když to tak chce jeden proti třem, tak je to těžké.  

A žánrově?
Já jsem vždycky tíhl spíš k experimentování, než abych se snažil psát hity na první dobrou. Klidně si ulítnout a zkoušet to jinak i za cenu, že se to nebude líbit tolika lidem. Chtěl bych, abychom se vyvíjeli, a vadí mi, že pořád hlídáme, jestli se to bude líbit lidem - aby si mohli zatancovat a zapařit na koncertě. Ideální desku si představuji tak, že obsahuje písničky, které uspokojí fanoušky na koncertech, a vedle nich i skladby pro posluchače, kteří si chtějí poslechnout něco víc než jen sloku refrén, sloku a refrén. 

Věnujete se tedy i tvorbě mimo Wohnout? 
Začal jsem si psát věci bokem. Tam mizí závazek vůči posluchačům, můžu experimentovat a zkoušet, co chci. Kapela je parta kluků, která je pro mě nejcennější. Vytváříme společný produkt, společnou věc a každý z nás to tak musí brát. Ega musí stranou. Kapela je o nás čtyřech a mě záleží na tom, aby se na písničkách podíleli všichni. U některých českých skupin mám pocit, že fungují jako leader a jeho doprovodná kapela.

Co byste vzkázal sám sobě do roku 1996?
Myslím, že jsme se jako kapela vyvíjeli zdravým způsobem. Začali jsme hrát, protože nás to bavilo, neměli jsme žádné strategie, promo, ani nic takového. Pak se to chytlo a z koníčku se stala práce. Takže bych si vzkázal, ať pokračuji v tom, co dělám. Ať si hraju jen tak pro zábavu a peníze přijdou samy.

Text: Tereza Hrabini, foto: Lukáš Wagneter (Red Bull Media House)

Témata: Wohnout, Honza Homola, Svaz Českých bohémů, Svaz Českých autobohémů, Red Bull Bus