ROZHOVOR | Kateřina Marie Tichá o samotě, poezii, nervozitě i hlubinách oceánu

Váš debut se jmenuje Sami a vychází v době, kdy se lidé po celém světě znovu chystají do sociální izolace. Samota získala v roce 2020 nové konotace. Jaký je váš vztah k samotě?
Mám pocit, že je velký rozdíl mezi samotou a osamělostí. Občasná samota může být na rozdíl od osamělosti skutečně zdravá. V samotě člověk dokáže rozeznat, co si přeje on sám a jaká přání přebírá od druhých. Je skvělé vypnout sociální sítě a vyrazit do přírody, nebo se zavřít doma a tvořit. Zvlášť, když můžete další víkend strávit s přáteli nebo rodinou. Je skvělé, když lze ty protipóly vyrovnat. Teď jsme bohužel v situaci, kdy to úplně nejde, a přiznám se, že už tu nevyváženost cítím i na sobě. Chybí mi společnost.

RECENZE: Kateřina Marie Tichá si na svém debutu odskočila pro inspiraci do Francie. Za otřepané fráze se neschovává

Jak byste v jedné větě popsala příběhy v písních na albu?
Jsou osobní a autentické, i když ne vždy moje.

Prvního října vyšel nový klip Zničená zem. Jaký pocit jste se do něj snažili dostat?
Je to píseň o válce a také o lásce. Režisér klipu Jonáš Červinka (jako rapper vystupuje pod pseudonymem Lipo, pozn. red.) přidal ještě rovinu boje se závislostí na alkoholu. V klipu hraji spolu s Igorem Orozovičem a bylo to asi nejintenzivnější natáčení, jaké jsem zatím zažila.

Co si pod nejintenzivnějším natáčením mám představit? Můžete být konkrétnější?
Jonáš vybral opravdu těžké téma a Igor to zahrál věrohodně. Jako neherečka jsem se musela na dva dny vžít do role ženy, která se snaží zachránit nejen vztah, ale vlastně i život člověku, jehož miluje. U některých scén nám všem bylo na place opravdu těžko. Dostávala jsem se z toho ještě pár dní po natáčení.

Máte v plánu vydat klipy i k ostatním písním?
To bych moc ráda. Během podzimu určitě ještě chystám jedno malé překvapení a uvidíme, co přinese nový rok.

Jak dlouho se rodily nápady k novému albu? Jakým způsobem tvoříte?
Materiál na album jsem psala během posledních čtyř let. Jako první většinou vznikne text, na který napíšu hudbu, někdy se to děje obojí naráz – a občas mi někdo z kapely nebo odjinud přinese hotovou melodii, do které teprve napíšu text. Snažím se fungovat mimo mantinely.

Své písně s někým diskutujete? Jaká byla vlastně role Ondřeje Turtáka, který tvoří pod pseudonymem ODD?
Určitě. Spousta z mých písní vznikla během spolupráce s ostatními muzikanty – některé melodie napsal můj kamarád kytarista Michal Citterberg, dvě jsme daly dohromady s Terkou Balonovou. Textově se neradím s nikým, jen refrén k písničce V Paříži mi napsal David Stypka. Ondra dělal celou produkci, ale většinu času jsme nad tím seděli spolu, což bylo skvělé. Neposílal mi jen hotové návrhy, jak to občas bývá. Velmi mě to bavilo.

Na jaře vám vyjde básnická sbírka. Souvisí s novým albem?
Ty básně vznikaly ve stejném období jako deska, takže spolu určitě nějak souvisí, ale záměr v tom není. Na tu knížku se moc těším, je to zase něco trochu jiného. V poezii je člověk slovem mnohem svobodnější, protože se nemusí přizpůsobovat melodiím a hudbě.


TOP 7 videoklipů týdne: Krajčo, Stypka a Mirai zpívají společně dětem a Kateřina Marie Tichá bojuje za lásku

Jak jste si vybudovala vztah k poezii?
Myslím, že přes muziku. Mnozí čeští písničkáři, které jsem odmala poslouchala, by jako básnící klidně obstáli – ať už Kryl, Plíhal, Navarová, nebo i Radůza. První básnickou sbírku jsem dostala někdy v pubertě, myslím, že to bylo Tisíc nahých trápení od Jiřího Ortena. Ten mě pak provázel mnoho let, než jsem se přes něj pročetla k dalším klasikům. Tenkrát jsem se naučila jeho několikastránkovou Sedmou elegii nazpaměť a dramaticky jsem ji recitovala kamarádům, které to samozřejmě vůbec nezajímalo. Později jsem narazila na Dyka, Holana, Halase, Topola, Skácela a další básníky.

Jaké máte hudební plány do budoucna?
Chtěla bych koncertovat! Představit svou desku živě, setkávat se s lidmi na pódiu a pod pódiem. V létě si zahrát na festivalech a na podzim jet turné…


Způsobil vám výpadek koncertů finanční problémy?
Ano, z počtu předem nasmlouvaných akcí, se kterými jsme letos počítali, jsme neodjeli snad ani čtvrtinu. Myslím, že jsme na tom teď všichni dost podobně.

Býváte před koncerty nervózní? Máte nějaký rituál, který se musí před koncertem uskutečnit?
Bývám! Snažím se ale nespoléhat na rituály, protože v tom shonu by se mohlo stát, že některý nestihnu, a pak budu celý koncert nervózní o to víc. Rozhodně ale musím být dobře rozezpívaná. A také mi pomáhají dechová cvičení.

Kdo je vám na české scéně největší inspirací?
Baví mě většina českých písničkářů – od Redla, přes Plíhala až po Mertu nebo Kryla. Miluji staré desky Hradišťanu a AG Flek nebo Radůzy, Zuzanu Navarovou, první desku Buty, Hapku s Horáčkem, Lenku Dusilovou s ClarinetFactory, staré desky Čechomoru, poslední desku Anety Langerové. Jo, a obě desky Bandjeez a Davida Stypky! Česká scéna je fakt bohatá.

Koho máte ráda ze zahraničních umělkyň a umělců?
Ze zahraničních umělců mě hodně baví ženská tvorba, takže Florence and the Machine, Aurora, Halsey, Kimbra, akustická Taylor Swift nebo akustická Lady Gaga.

Máte nějaký zajímavý zážitek z vašeho koncertování společně s kapelou Jelen?
Kdysi jsme se s Jelenem vraceli vlakem ze slovenského turné a ta cesta se stala jedním z nejbizarnějších zážitků, když se z klasických čtyř hodin protáhla na šestnáct. Stihli jsme se seznámit a popít s několika průvodčími v několika různých vlacích. Nespočetněkrát jsme přestupovali, pokaždé z jiného nečekaného důvodu, jednou to byl strom v kolejišti, pak srážka, jindy dostal strojvedoucí horečku. A v tom všem jsme stihli sníst všechna vlaková menu a pobavit půlku spolucestujících.

Hráli jste ve vlaku? Jaké písničky?
Hráli jsme, co nás napadlo. Měli jsme jen jednu malou cestovní kytaru a tuším, že ještě ukulele, takže hraním jsme moc rámusu nenadělali. Ale děly se tam jiné věci. Například v jednu chvíli se pode mnou s velkou parádou rozpadla vlaková sedačka, jindy jsme málem zůstali v části vlaku, která pokračovala kamsi na Ukrajinu. Nezapomenutelná cesta.

Chtěla jste debutovým albem vystoupit ze stínu kapely Jelen? V médiích jste po většinu své kariéry zmiňovaná prakticky jen v souvislosti s nimi.
Jasně, vždyť jsem s nimi taky strávila posledních sedm let svého života. Byla bych moc ráda, kdyby se i moje vlastní písničky dostaly mezi lidi – teď, když už jsem je konečně pustila do světa. 


Jak jste se dostala k hudbě? Pocházíte z hudební rodiny?
Vůbec ne. Prababička prý trochu zpívala, pradědeček zase hrál na kytaru, která se pak stala mou první, ale to je všechno. Já si zpívala snad dřív, než jsem mluvila. Písničky jako takové jsem ale začala psát až v době, kdy jsem se začala učit na kytaru.

Co vás tedy přivedlo k hudbě, když ne rodina?
Úplně na začátku asi já sama. Poslouchala jsem mámina cédéčka, zpívala si, zhudebňovala jsem každý příběh, který jsem si vymyslela. Když si naši všimli, jak mě to baví, hned v první třídě mě přihlásili do sboru. A pak už to šlo samospádem, naučila jsem se prvních pár akordů na kytaru, napsala první písničky.

Studovala jste na Karlově univerzitě. Jaký obor?
Sociologii a sociální antropologii. Hrozně pěkný obor o různých světových kulturách a jejich vlivu na vědomí i běžný život člověka.

Hodí se vám studium sociologie a sociální antropologie do života? Lze ty vědomosti nějak zužitkovat v kariéře písničkářky?
Já jsem dodnes moc ráda, že jsem studovala zrovna tam. Sociologie je extrémně zajímavá věda – a ve spojení s kulturní antropologií to nejsou jenom suchá data, která se člověk musí nabiflovat. Velmi zjednodušeně řečeno jsou to skutečné příběhy o konkrétních lidech v konkrétních společenstvích po celém světě. Jedná se o více nebo méně autentické záznamy o tom, jak se tihle lidé snažili, nebo stále snaží, pochopit a uchopit celý náš svět, vesmír, vztah k Bohu, vztahy k sobě navzájem. A já jako písničkářka píšu příběhy o lidech. Snažit se jim porozumět je možná skoro to nejdůležitější.

Co byste dělala, pokud byste nebyla zpěvačka?
Cestovala bych po celém světě a psala. Nebo bych byla mořská bioložka. Nebo bych studovala v Kalifornii integrální studia a vesmír.

Moc netuším, co jsou integrální studia, tak se zeptám, proč byste chtěla být mořskou bioložkou, když jste vystudovala sociologii a sociální antropologii?
To kdybych měla víc času, nebo spíš ještě jeden dva životy v záloze, studovala bych kromě sociologie i mořskou biologii. Přece jenom právě v oceánech to všechno kdysi začalo, ty hlubiny mě neuvěřitelně lákají. Třeba se k tomu ještě dostanu.

Prý hodně čtete, jaká je vaše nejoblíbenější kniha?
Pokaždé si vybavím Knihu ztracených věcí od Johna Connollyho, ale tu jsem si oblíbila už asi v patnácti. V poslední době mě hodně zasáhlo Skryté srdce kosmu od Briana Thomase Swimmena, zásadní bylo třeba i Zasvěcení od Elizabeth Haich nebo knihy od Johna Irvinga.

Ačkoli je v současnosti náročné plánovat, jaké máte cestovatelské sny do budoucna?
Chtěla bych do Nepálu, do Tibetu a do Indie do hor. Taky bych se moc chtěla podívat do národních parků v Kanadě, chtěla bych vidět Mexiko a Guatemalu, polární záři ve Švédsku. Je toho spousta.

Inspiruje vás cestování?
Rozhodně. Teď už jsem hrozně dlouho nikde nebyla a moc mi to chybí. Stereotyp a domácí prostředí můžou být fajn, ale mám to s nimi asi stejně jako se samotou - potřebuji i ten protipól.

Dá se cestování s kapelou říkat cestování? Chybí vám ty přesuny z místa na místo?
Těžko říct, zážitků z dodávky má člověk sice nepočítaně, ale s klasickým cestováním se to asi srovnávat nedá. Mně chybí především ta parta a čas, který jsme spolu trávili. A nakonec je vlastně jedno, jestli jsme seděli v dodávce nebo v backstage. Nejvíc se mi ale stýská po koncertech. Už aby to bylo za námi.

Text: Tereza Hrabini, foto: Petr Kozlík
Témata: Kateřina Marie Tichá, Ondřej Turták, ODD, David Stypka, Sami, Jelen