Jste známý spolupracemi s Ewou Farnou, Lucií, Lake Malawi, Chinaski, s projektem Vivaldianno nebo s Beatou Hlavenkovou. Čím byly výjimečné a na kterou si rád vzpomenete?
Každá spolupráce je jiná a do určité míry výjimečná. Aranže pro Ewu Farnou nebo Lucii byly velké projekty, časově náročné a s velkou zodpovědností. Naopak třeba Honza Steinsdörfer z Chinaski se mi občas ozve, že potřebuje do druhého dne například smyčce do písničky, a to je potom taková rychlá lahůdka. Nejvíce vzpomínám asi na tu Ewu. Pracoval jsem na tom také s Honzou Steinsdörferem, byly to skvělé písničky a měli jsme velkou volnost. Slyšet to potom živě ve vyprodaném O2 universu byl velký zážitek.
© Michal Worek Sledujete aktivity těchto umělců i poté, co se vaše cesty opět rozejdou? Ptám se i proto, že dlouhá léta jste mimo jiné spjat s Albertem Černým z Lake Malawi, například v začátcích jste s ním jednu dobu hrál v kapele. Albert byl v Eurovizi, nyní účinkuje v pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Co říkáte na jeho působení v těchto typech pořadů? Jak jako vystudovaný muzikant pohlížíte na obdobné komerční projekty?
Alberta sleduji celou dobu. V začátcích
Charlie Straight jsem byl skalní fanoušek a nechyběl jsem na žádném koncertě. Lake Malawi jsem v Eurovizi hodně fandil a mrzí mě, že se jim nezadařilo víc. A na Tvář se občas kouknu. Někdy jsou ta vystoupení bizarní, ale občas se povede skvělý výkon. Celkově proti tomuto typu pořadů vlastně nic nemám. Už je za mnou období, kdy jsem se cítil jako velký umělec a bral jsem to jako pokleslou zábavu. Zjistil jsem, že i intelektuální vážná hudba může být úplná blbost a naproti tomu i v té
pokleslé zábavě může být kvalita, emoce a prožitek. Pořady jako Tvář jsou cílené na určitou skupinu diváků a nemám vůbec žádnou potřebu té skupině říkat, na co má koukat a na co ne. A účinkujícím tu dřinu vůbec nezávidím a přeji jim, aby jim to přineslo spoustu nových fanoušků.
Jednou jste prohlásil, že všechno je hudba, pouze vyjádřena jinými prostředky. O vás je známo, že nemáte rád žánrové škatulky, sám jste ale poměrně žánrově rozkročen. Přesto mi to nedá se nezeptat: v jakém stylu se cítíte nejlíp? A v jaké profesi - jako skladatel, aranžér, nebo jako pianista?
Úplně nejlépe se cítím asi jako hrající skladatel.
(smích) A to nastává vlastně při improvizaci, kdy se můžu naplno ponořit do svých představ a nechat ruce, aby ty představy zhmotnily. Do jisté míry se to děje při doprovázení němých filmů v kině Ponrepo, i když jsem hodně omezen obrazem. Ale když je skvělý film, který mě inspiruje a zároveň moc nesvazuje, občas se sám divím, co se mi pod těmi prsty děje.
Co se týče žánru, asi neumím odpovědět, v čem se cítím nejlépe. Vyhovuje mi poslouchat, skládat nebo aranžovat každou chvíli něco úplně jiného. Užívám si tu změnu, když dodělám třeba aranž Mozarta a jdu se pustit do rockové písně. Kdybych dělal jenom jeden žánr, za chvíli by mě to nebavilo.
Dalo by se o vás říci, že jste univerzální. Jak moc je to výhoda a nevýhoda?
Určitě to má výhody i nevýhody. Pokud se někdo věnuje pouze úzké oblasti, může se tím zabývat mnohem detailněji a být naprostá špička. Ale kromě toho svého zaměření třeba nebude umět nic jiného. Já jsem nějak přirozeně dospěl k tomu, že chci být více univerzální, chci mít zvládnutou nějakou kvalitativní laťku v různých oblastech, ale když je to potřeba, rád si nechám pomoct právě od těch odborníků, kteří jsou zaměřeni úzce. A myslím, že oba typy lidí jsou potřeba a nejlepšího výsledku se dosáhne, když je tam právě ta spolupráce.
© Archiv interpreta Pracuje se vám lépe, když máte konkrétní zadání, nebo když máte naopak volnou ruku?
Nejlépe se mi pracuje, když mám inspiraci, která mě ale příliš nesvazuje. Může to být text, obraz, příběh, píseň a podobně. Ale naopak moje vlastní hudba často vzniká bez mimohudebních vlivů. Třeba mě večer v posteli napadne hudební motiv, který si musím rychle zapsat, protože ho do rána vždycky zapomenu.
(smích)
V jednom rozhovoru jste prohlásil: "Když skládám, musím si umět vybavit emoci, kterou právě potřebuju." Baví vás propojovat obraz s hudbou? Je pro vás obraz pomůckou a nápovědou při skládání, bez níž to jde obtížněji?
To záleží na konkrétní skladbě a na jejím účelu. Pokud mám obraz, snažím se pouze podpořit a pozvednout emoci toho obrazu. Pokud mám text, snažím se zvýraznit smysl a emoci textu. Pokud skládám svoji vlastní hudbu, bez objednávky, nepotřebuji k tomu ani obraz ani text, jelikož vyjadřuji emoci, kterou mám v sobě.
Zatím jste byl vnímán zejména jako ten vzadu. Byl byste rád hlavním středem pozornosti na stagei?
Jsem introvert, takže jsem rád
ten vzadu, ale občas je příjemné stát na pódiu. Mám to ale pouze jako zpestření. Kdybych měl koncertovat každý den, asi bych nebyl spokojený. Mám rád klid ve svém domácím hudebním koutku, ale občas z něho taky rád vylezu.
(smích)
© facebook interpreta Co pro vás znamená piano, na které hrajete od pěti let a které dalo název vašemu debutu?
Klavír je jako část mého těla, jako další končetina nebo můj další smysl. Mám pocit, že jsem s tím nástrojem za ta léta nějak srostl, splynul a že si vzájemně rozumíme.
(smích) Asi je to pro mě i určitý komunikační prostředek. Od nějakých tří let mě provází vada řeči, a možná jsem odmalička vyjadřoval hudbou to, co jsem nemohl vyjádřit slovy. A nejbližší cesta k hudebnímu vyjádření byl klavír.
Nutili vás rodiče jako malého hrát?
Tak určitě.
(smích) Zpočátku se holt musejí hrát stupnice, etudy a skladby, které nejsou moc zábavné, takže se mi kolikrát nechtělo cvičit a rodiče u mě museli sedět. Ale za to jsem jim vděčný, protože kdyby mě tenkrát nenutili, vyhrála by lenost a dneska bych nebyl, kým jsem.
Nechtěl jste s hraním někdy skončit? Neměl jste krizi?
Krize samozřejmě byly. Někdy na konci prvního stupně ZUŠ mě to moc nebavilo a raději jsem si hrál své oblíbené písničky. Přemýšlel jsem o tom, že už
zušku zabalím, ale nakonec jsem pokračoval a byl jsem hrozně rád. Moje paní učitelka byla úžasná a na druhém stupni mi vybírala skvělé skladby, jezdili jsme spolu na koncerty, začal jsem hrát jazz a už to nebylo jenom to nutné cvičení. Tehdy jsem začal chtít cvičit a zlepšovat se.
Michal Worek
Michal Worek je třinecký rodák. Spolupracoval se švýcarským labelem EMR, zpěvačkou Ewou Farnou, skupinami Lucie, Lake Malawi, Chinaski, projektem Vivaldianno, dal dohromady orchestraci pro oceňovaný snímek "Dukla 61" a mnohé další projekty. Je pro něj typické pestré žánrové rozkročení od jazzu po metal. Jeho hudební cesta začala v pěti letech u klavíru na třinecké ZUŠ, později pokračoval studiem klasického a jazzového klavíru na konzervatoři Jaroslava Ježka a dále studiem skladby na pražské HAMU. Vedle skládání vlastního repertoáru například aranžuje klasické a filmové skladby pro dechový orchestr, tvoří orchestrální aranže, pracuje na orchestraci a tvorbě not, produkci písní i tvorbě klavírních či orchestrálních doprovodů. V současnosti mimo jiné dělá s Kryštofem Markem na orchestrálních aranžích pro projekt Lucie v opeře a vytváří orchestrace pro multimediální projekt iMucha. V roce 2020 vydal sólové album "Piano".
Splnil jste si vydáním debutové desky sen?
Nevím, jestli bych to nazval snem. Mám už za sebou dvě alba, první s jazzovou kapelou na konzervatoři, druhé s rockovým projektem Silegrail a na obou byly pouze mé skladby. Takže sen
mít své album už jsem si splnil. Tohle album vzniklo spíše z nějaké vnitřní potřeby, která ve mně rostla několik měsíců.
Jak dlouho nahrávka vznikala a kdo se na ní podílel?
Skladby vznikaly od dubna do června, poté jsem dolaďoval detaily a mix a začátkem srpna se album zmasterovalo. O mastering se postaral Mirek Mužík z Dunny studia. Obal vytvořil skvělý grafik Erik Berta. Klip ke skladbě "The Piano Soul" natočila výborná filmařka Charlotte Vacková.
Klavírní album neklavírně - i tak by se "Piano" dalo definovat. Co vyvolalo tento záměr?
K tomu mě inspirovaly zvukové banky. Uvědomil jsem si, že díky nim mám před sebou širokou škálu zvuků a barev, ale můžu stále zůstat u klavíru. Nechtěl jsem používat elektronické zvuky, synthy, bicí ani jiné akustické nástroje a zvukové banky mi umožnily, abych toto všechno získal pouze z klavírních samplů.
© Facebook interpreta Jak moc výsledek ovlivnil minimalismus?
Řekl bych, že velmi. Ve většině skladeb vnímám nějaké prvky minimalismu, ať už jsou to opakující se motivy nebo třeba vrstvení. Těch inspiračních zdrojů je tam ale vícero a každý posluchač tam může slyšet prvky něčeho jiného. Já osobně na albu vnímám vliv minimalismu i v celkové atmosféře. Pocity, které ve mně vyvolává minimalistická hudba, cítím i z této desky.
Svůj počin vnímáte jako intimní zážitek u sklenice vína. Jaké emoce či vzpomínky se vám vybaví při poslechu jednotlivých písní?
Nejsem schopen říct konkrétní vzpomínky, ale kdybych měl shrnout celé album nějakým pocitem, byl by to asi klid. I když se tam občas objeví napětí nebo dramatičnost, je to vždy proto, aby si posluchač poté uvědomil a užil právě ten klid. Alespoň tak to cítím já. Může se ovšem stát, že někdo to bude cítit úplně jinak.
Jak s debutem naložíte? Uvedete písně živě nebo je využijete posléze pro komerční účely, třeba do filmu nebo reklamy, kterými se taky mimo jiné živíte?
Se živým provedením nepočítám, některé skladby by ani nebylo možné provést živě. Pokud by je chtěl někdo použít komerčně, určitě se tomu bránit nebudu. Když už ta hudba vznikla a seděla by například do nějaké reklamy, není důvod ji tam nepoužít.
© Archiv interpreta Když už jsme u té hudby do reklam, jak moc je pro muzikanta obtížné vytvořit krátkou stopáž, do níž musí vměstnat všechny emoce?
Je to úplně zvláštní
disciplína. Vždy se snažím propojit emoci, příběh reklamy a rytmus střihu. Někdy je to dost těžké, ale na druhou stranu je to ten typ tvorby, kdy ta omezení donutí skladatele přemýšlet jinak, zkoušet nové věci. Nakonec z toho může vzniknout něco, co by ho za normálních okolností vůbec nenapadlo.
Jako součást této disciplíny jste také vytvořil album pro hudební banku - dvanáct kompozic, které by se daly použít pro reklamní účely. Jak to šlo?
Bylo to pro mě dost těžké. Univerzální hudba použitelná do čehokoliv se mi neskládá nejlépe. Příjemnější je pro mě skládat hudbu na konkrétní obraz. Ale podle statistik se tyto moje skladby celkem používají, takže asi nejsou tak špatné.
(smích) Jednou jsem přepínal programy v TV a najednou slyším povědomou melodii. Několik skladeb z tohoto alba použili do pořadu O 10 let mladší. Možná mi tím chtěli něco naznačit...
(smích)
V současnosti pracujete pro Lucii a projekt iMucha. Jak moc je to časově náročné? Jsou to velké projekty - cítíte i větší zodpovědnost? Přistupujete k tomu jinak?
Lucii jsme s Kryštofem Markem nedávno dokončili, pracovali jsme na tom přes dva měsíce. iMucha je v procesu a největší část mé práce mě teprve čeká. Určitě cítím větší zodpovědnost, ale snažím se k tomu přistupovat stejně jako k jakékoli jiné práci. Vždy jde o to co nejpřesněji a nejkvalitněji vyhovět klientovi. A zrovna u těchto dvou projektů nejde ani tak o invenci a vlastní vklad jako spíše o splnění konkrétního zadání rychle a kvalitně.