ROZHOVOR | Škwor: Zpátky se neohlížíme

Tváře smutnejch hrdinů jsou vašim desátým studiovým albem. S jakým plánem jste do nahrávání šli? V jakém rozpoložení kapelu ta deska zachytila?
Plán byl naprosto jasný, nahrát nejlepší desku, jaké jsme v té chvíli schopni. Myslím, že s jiným plánem se ani do studia nechodí. Navíc celý proces tentokrát trval opravdu dlouho, takže těžko mluvit o jednom určitém rozpoložení. Ke konci to byl každopádně stres jako vždycky.

Proč jste album pojmenovali po písni Tváře smutnejch hrdinů?
Celkem rychle jsme se shodli, že tímto songem album otevřeme. Navíc téma „smutnejch hrdinů“ nenápadně prostupuje albem i v několika dalších skladbách, takže jiný název ve hře ani nebyl.

RECENZE: Škwor na novém albu vzpomínají na Lemmyho a Lennona. Hudebně se nemění, fanoušky nezklamou

Jde o první desku, na které se nepodílel Leo Holan, který před třemi lety kapelu opustil. Na postu kytaristy ho nahradil Martin Volák. Co do kapely přinesl nového?
Martin má svůj specifický styl hry a rád experimentuje. Navíc se podílel na skladbách i autorsky, takže ten vliv je v nahrávkách určitě slyšet.

Přebal alba vám dělal mladý grafik Vojtěch „Woody“ Troják, jaké dostal zadání?
Dostal k poslechu prakticky hotovou skladbu Tváře smutnejch hrdinů a k tomu pár našich představ, kam by se to mohlo celé koncepčně ubírat. Pak nastala nejspíš noční můra každého výtvarníka, protože jsme ty představy postupně měnili a hrozně do toho kecali. Ale Woody byl naštěstí trpělivý.

Kdo v kapele vymýšlí grafiku alb? Jak vlastně přemýšlíte o vizuální prezentaci kapely? Jak moc je pro vás důležitá? Máte nějaké vzory? A jak se tohle celé během těch víc než dvaceti let měnilo?
Pokaždé oslovíme nějakého grafika a uděláme mu ze života peklo. Vizuál je většinou propojený s textem písničky, podle které chceme album pojmenovat. Nikdy to není tak, že bychom si řekli, jak bude třeba vypadat nová scéna a potom teprve začali skládat songy. Vše vždy vyplyne přirozeně z hudby a tak nějak samo.

Finální podobu zvuku jste svěřili Amákovi ze studia Golden Hive, který kapely z vašeho žánru tak často nenahrává. Proč jste oslovili právě jeho?
Měli jsme celkem jasnou představu, jak by ty skladby měly znít a bylo to trochu o hledání. Amak se projevil jako neuvěřitelně kreativní týpek a sedli jsme si především lidsky. To je pro nás hrozně důležité. Nesmí to být křeč.

Podle čeho vybíráte témata, o kterých psát? Nebo chodí sama? V písni Vteřina jediná zpíváte o tom, jak jediný moment může člověku změnit celý život. Stalo se vám něco podobného?
Něco podobného se přece stalo každému. Děje se to pořád, jen si to většinou člověk promítne až zpětně. Někdy z toho až mrazí, když si uvědomíš, že to, jak žiješ dnes, se začalo utvářet třeba už před několika desítkami let. Ať už v dobrém, nebo ve špatném.

Přijde mi, že se do několika textů částečně promítla i současná situace. Byl to záměr?
Prvoplánově určitě ne. Naopak jsme se snažili některým tématům vyloženě vyhýbat. Ale doba je tak extrémní, takže by bylo divné, kdyby se současnost v textech alespoň trochu neodrazila.

Někteří fanoušci vidí v prvním singlu alba Už je to tak dávno návrat k tvrdším kořenům a k albu Vyvolenej. Byl to záměr?
Je pravda, že jsme se dostali do rozpoložení, ve kterém jsme chtěli dělat tvrdé písničky, takže v tomto smyslu to záměr určitě byl. O návrat ke kořenům jsme se ale nesnažili. Ono to už ani nejde, přemýšlet a skládat stejně, jako před dvaceti lety. Třeba uděláme ještě tvrdší album, ale vždycky tam bude nějaký vývoj a posun. Zpátky se neohlížíme.

Vaší nejúspěšnější písní je rocková balada Síla starejch vín. Dokázali jste civilnějším projevem zaujmout i posluchače mimo vaší fanouškovskou základnu? Nebo čemu přisuzujete její úspěch?
Takhle se to asi nedá úplně říct. Nejspíš se na naše fanoušky nabalilo množství jejich kamarádů, pro které byly naše ostatní písničky na první poslech moc tvrdé, nebo je prostě neznali. Vždycky to má nějakou souvislost. Samotná Síla starejch vín by nás určitě nespasila.

Existují písně, které se na album nevešly? Pokud ano, co s nimi bude? Zavřeli jste je do šuplíku? Plánujete je v budoucnu vydat?
Těch fragmentů je za celou dobu v šuplíku určitě hodně a kdysi jsme se snad i k jednomu nápadu s odstupem času vrátili. Ale většinou je to tak, že když nám připadá na poprvé něco blbý, tak na podruhé je to ještě blbější.

Na přelomu milénia jste hrávali pro pár lidí v pražském klubu Kain ještě jako Skwar. Kain nedávno po dvaceti letech zavřel. Co pro vás to místo znamenalo?
Kain byl kult a zažili jsme tam divoké začátky. Je škoda, že ho současná situace semlela. Bohužel není první, ani nejspíš poslední.

Na jaké večery v Kainu nezapomenete?
Na ty, na které si nepamatujeme.

Z lokální rockové kapely jste vyrostli v jednu z největších rockových skupin v Česku. Splnili jste si rockový sen? Vypracovali jste se do pozice, o které jste snili? Nebo se to prostě stalo?
Jasně, že to byl sen, samo od sebe se nestane nikdy nic. Nicméně ten sen jsme měli ještě větší, tak snad ještě nejsme na vrcholu.

ROZHOVOR | Škwor: Máme za sebou dvě dekády a určitě jedeme dál

Už dvakrát jste museli odložit turné. Jak prožíváte podivný rok 2020, který se na rozdíl od krize kolem koronaviru pomalu blíží ke konci?
Tak my doufáme, že se blíží ke konci i koronakrize! Celá tahle věc je pro všechny muzikanty a kulturu obecně naprosto likvidační. Ale to nemá smysl rozebírat. Prožíváme to asi jako všichni. Čekáme a doufáme.

Ocitli jste se někdy s kapelou v situaci, kdy jste si řekli, že bude nejlepší se vším seknout, ale pak se něco změnilo a rozhodli jste se pokračovat?
Všechny nás to hrozně baví a v tuhle kapelu jsme vždycky věřili. Ponorek bylo hodně, ale takhle silná? To nikdy.

Text: Andrea Štipčáková, red, foto: Ondřej Pýcha, Lukáš Kadeřábek (Suprahon)
Témata: Škwor, Tváře starejch hrdinů, Kain