Hlavní obsah

Skupina Places: Máme s písněmi trpělivost

Právo, Jaroslav Špulák

Ostravská kapela Places vydala pět let po debutu Distant Edges a několika singlech album I Can’ Let My Hands Fight Against Your Waterfall. Natočila ho v kopřivnickém studiu Animan kompletně naživo za jediný den. Tvrdí o něm, že vzniklo náhodou. Na otázky odpověděli kytarista Jakub Vašíček a bubeník Martin „Marcyn“ Hampel.

Foto: Adel Kocmánková

Skupina Places je tu s novým albem.

Článek

V čem se kapela za pět let změnila či posunula?

Vašíček: V prvé řadě má jistotu jak v živém hraní, tak ve skládání, v aranžích, v produkci, ve zvuku. Když jsme u producenta Tomáše Neuwertha nahrávali poprvé, potřebovali jsme od něj mnohem více rad a vstupů. Na té první desce se na aranžích všech písní podílel výrazně a ta zkušenost nás posunula. I když jsme teď přišli do studia s hotovou věcí, objevilo se v recenzi, že vliv Tomáše je na té nahrávce slyšet. Myslím si, že je to také díky tomu, že jsme se od něj u předchozího alba tolik naučili.

Dál bych řekl, že jsme se posunuli k zamyšlenějším, hloubavějším polohám, doufám, že v té nové nahrávce je co odkrývat i po několikátém poslechu a neukáže se všechno na první dobrou. Máme s těmi písněmi trpělivost, necháme je růst pomaleji, pečlivěji stavíme atmosféru, ale myslím, že umíme poznat, kdy je aranžování dost, a nechat v nich tu živou energii, která byla u prvního nápadu.

Jaká jsou témata nových písní?

Vašíček: Většinu textů napsala Eva Konečná, nechci tedy mluvit za ni, ale pokusím se o svou interpretaci a zkusím to spojit se dvěma texty, které jsem psal já. I texty jsou citlivější. Je v nich hledání odpovědí a uvědomění si, že odpovědí bude vždy celá paleta. Takže odpovědí nakonec bude zase hledání, protože cesta je cíl a jednoduchá řešení nikdy nejsou univerzální. Hlavní je dívat se otevřenýma očima a otevřenou myslí kolem sebe i dovnitř, být upřímný a umět věci prožít se soucitem. Pak dokážeme vidět ty krásy i chmury v jejich opravdovosti, jak přicházejí a odcházejí.

Jeden text pro mě má speciální význam. Je o jednom období v mém životě, kdy jsem si myslel, že už jsem snad našel, co jsem hledal. Že jsem doma a všechno to lopocení se vedlo sem. A pak zase to období přešlo, potřeboval jsem se posunout dále a zpátky už se umím dívat jenom s nostalgií a přehnaně romantizovanými vzpomínkami. A jsem zase na cestě.

Hampel: Všem zájemcům bych rád doporučil pustit si naše album na cestách, ať už vedou kamkoli a přesun probíhá jakoukoli formou. To může zafungovat skvěle. Zvlášť teď v zimě. Jel jsem autem, pološero, polotma, zasněžená krajina a naše hudba k tomu padla jako soundtrack na míru. Až mě to samotného překvapilo.

Písně jste nahráli během jediného dne. Co jste tím sledovali?

Vašíček: Myšlenka nahrát album naživo s námi už nějaký ten rok byla. Celých pět let jsme vnímali, že na koncertech je v těch písních něco, co nám při nahrávání trochu proteče mezi prsty. Říkali nám to i lidi, kteří nás naživo slyšeli. Když jsme u toho všichni najednou, neanalyzujeme každý tón a raději se soustředíme na energii, která se v ten moment zhmotní. Přesně tehdy z nás jde to nejlepší. A čím delší a preciznější je ten nahrávací proces, tím více se tomu vzdalujeme.

Do toho pak přišla pandemie, po koncertech se slehla zem a my cítili, že teď je správný moment zaznamenat ty věci přesně tak, jak bychom je zahráli naživo. Ani jsme do studia nešli s tím, že nutně chceme udělat album. Důležité bylo zachytit moment živého hraní, a když jsme s ním byli spokojení, rozhodli jsme se vydat tu nahrávku jako oficiální album.

Foto: Adel Kocmánková

Kapela Places.

Jak se pandemická krize podepsala na chodu kapely?

Vašíček: Na jaře jsme měli to štěstí, že jsme se sešli všichni v Ostravě a mohli jsme dost intenzivně zkoušet. Vlastně jsme tak mohli ze sebe vykřesat to nejlepší a nahrát album. Mohli jsme si sesumírovat, co jsme složili a prožili za posledních pět let, dát tomu formu a nahrát to.

Na podzim a v zimě pak přišlo klidové období. Mám teď problém s přejížděním hranic, bydlím momentálně ve Vídni a do Ostravy se tak snadno nedostanu. Navíc největší smysl kapely vidíme v živém hraní, které je zatím v nedohlednu. Dáváme tomu čas, můžeme vydechnout a pak se s novým elánem pustit do tvorby, až nastane ta chvíle.

Hampel: Fakt, že nelze hrát naživo a dělat všechny ty věci okolo, dá člověku dost velký prostor k tomu, aby se dlouho a intenzivně zamýšlel nad tím, co je vlastně zač. Někoho to vykolejí, někoho upevní. Zároveň máme všichni jedinečnou možnost zažít křehkost života v přímém přenosu a něco si z toho vzít. Každý, co sám uzná.

Sám jsem se naučil více si všímat drobných detailů v životě a víc si vážit přítomného momentu. A některé otázky si už prostě nekladu. Nikdo nesliboval veselý příběh, i když si myslím, že na tom nejsme zase tak zle. Ale ano, místy je to fakt zkouška odolnosti. Nicméně se to snažím vidět optimisticky.

Na našem zatím posledním koncertě, který jsme měli na konci léta na střeše domu v centru Ostravy, se v poslední čtvrtině spustila bouřka s obrovskými blesky a my byli nuceni koncert předčasně ukončit. Vnímám to jako znamení, že ještě není dohráno.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám