Vydáno 10.07.2021 | autor: redakce
Dvacet let společnýho tvoření, hledání, zkoušek, odhodlání, frustrace, trpělivosti, debatování, hádek, usmiřování, pití piva na obrubníku, společnejch vandrů, nezávislosti, radosti, volnosti, sezení v dodávce, zvukovek, nestíhání, balení, vykládek, nakládek, euforie, afterpárty, hotelových pokojů, humoru, výtržnictví, s imaginárníma kamarádama, sklepa, garáže, obýváku, pódií, kabelů, mikráků, repráků, fanoušků, kapelních soustředění, písniček, nahrávání, desek, smsek, mailů, chatů, podpisů, fotek, psaní, houslí, kytary, basy, bicích, zpívání a flétny a akordeonu a beatů a samplů a kláves a zvuků. Dvacet let s kámošema, se kterýma jsme si slíbili věrnost až za hrob, že se stanem slavnou kapelou, budem se tím živit a vyprodáme Carnegie Hall. Což jsme sepsali na kus papíru, podepsali vlastní krví a zakopali. A teď jsme tady, a nevím, jestli to celý nebyla jedna minuta. Ale bylo to velký a zábavný! Zhruba tak jako to, co bude následovat.
ROCK BLOG | Zrní slaví 20 let aneb Jak to vlastně celé začalo... (I. část)
Známe se z gymplu z Kladna. Jukla chodil do školy s kytarou, hudebnic (muj spolužák) s houslema, tak jsem si jich všiml. Já byl flétnista a při běhu v tělocvičně jsme se s hudebnicem domluvili, že zkusíme jezdit do Prahy vydělávat si hranim do klobouku. Jezdili jsme tam pak stopem do Celetný hrát klasiku. Pozdějš jsme přibrali Juklu, kluka z vyšší třídy, se kterym jsme se mezitim skamarádili. Uměl všechny písničky, který jsme v tý době poslouchali, a tak se přidala kytara a zpěv a hráli jsme Beatles, Velvety, Pink Floyd, Dylana...
Příběh českého hitu: Zrní – Hýkal
Stali se z nás velký kámoši. Hráli jsme pak i za chůze po kladenskejch ulicích, stopovali jsme spolu a v každym městě, na každý zastávce jsme hráli. Pak už i svoje vlastní písničky. Všichni dlouhý vlasy. Problémy s autoritama. Hippies. Napadlo nás založit kapelu. Toužili jsme žít svobodnej život, nebejt součástí systému, bejt pánem svýho času, cestovat, tvořit, hrát a zpívat.
Jukla měl v tý době už jednu kapelu, ve který hráli další dva kluci s gymplu. Cait (juklův spolužák) na basu a ještě o ročník starší bubeník Ondřej. 23.6.2001 měla tahle kapela na Kladně koncert a naše trio Zrní tam zahrálo jako předkapela. Během písničky Muchomůrky bílé se k nám spontánně Cait s Ondřejem přidali. Ten večer jsme se v hospodě v euforii domluvili, že budeme hrát spolu. Takže je nás pět. Stali se z nás postupně nerozlučný kámoši. Slíbili jsme si věrnost až za hrob, a že se staneme slavnou kapelou, budeme se tim živit a vyprodáme Carnegie Hall. Už ani nevim, co z těhle slibů jsme sepsali na kus papíru, podepsali vlastní krví a zakopali.
Zkoušet jsme začali u nás v garáži (pamatuju si, jak jeden zimní den zkoušíme před zaparkovanou škodovkou a v ní seděj holky v bundách a koukaj na nás). Pozděj jsme se přesunuli do sklepa a tuším, že tak po roce jsme se na pár let nastěhovali do jedný školky na sídláku v Kladně. To bylo příjemný, velký, světlý, ale pak se to nějak zavřelo a my se museli stěhovat. Na dlouhý roky jsme zakotvili u Caitů ve sklepě. Nechápu jak to jeho rodiče, bydlící nad našim cvičenim, mohli přežít. Tehdy jsme cvičili tim způsobem, že se na jedný jediný skladbě dělalo třeba dva měsíce v kuse. Dokola a dokola jsme řešili každou notu, nejjemnější dynamiku... To pro nás v tý době bylo to hlavní. Takže Caitovi rodiče měli božskou trpělivost. A stejně tak sousedi, kteří nám jednoho dne řekli, že po deseti letech toho šílenství uvažujou, že se přestěhujou.
A je to tak 4 roky zpátky, co jsme se z tmavýho vlhkýho sklepa, kterej byl našim kapelnim domovem, do kterýho jsme se roky vraceli druhá třetí ráno vykládat, přestěhovali do Juklova domku na vesnici u Kladna. Tam máme největší komfort. V obýváku, s výhledem do stromů a na kopce přes velký okna, kde máme krb a možnost si vařit kafe a čaj, takže konec punku.
Nejdřív zkoušíme víkendy. Několik let nemáme volnej víkend. Máme za to, že pokud chceme bejt slavná kapela, nebo se hranim přinejmenšim živit, musíme strašně makat a něco tomu obětovat. K velký radosti našich tehdejších partnerek samozřejmě. Tenhle model trvá dejme tomu jedenáct let, přičemž často přidáváme zkoušku ještě v týdnu, po práci. Celý to vypadá dost beznadějně a marně, úspěch se dlouho nedostavuje, myslíme si, že nespravedlivě, a jsme odhodlaný dál na tom dělat, protože jsme si jistý, že se to nakonec musí povést.
Dneska zkoušíme hlavně v blocích před nahrávánim desky, daleko víc práce děláme doma, dáváme si navzájem větší svobodu ve vlastních partech a na jedný písničce už neděláme několik měsíců, ale jen pár zkoušek.
Nevim, asi podle sportovních soustředění jsme si řekli, že i my se někam na týden zavřeme a budeme se soustředit. A děláme to celejch těch 20 let. Vybavuju si jedno z prvních soustředění, kde jsme si napsali pravidla, který se museli dodržet. Nesmělo se pít, nesměla se poslouchat žádná hudba, dokonce nikdo ani nesměl nic cizího zahrát. Chtěli jsme najít něco základního, svýho, neovlivněnýho. Nikomu se nepodobat, vymanit se. Seděli jsme třeba u stolu a vydávali jenom skřeky. Z dnešního pohledu to bylo naivní a možná i nesmyslný, protože vždycky na něco navazujete, vždycky slepujete vlivy, a je to tak dobře, ale zároveň to myslim pro nás bylo hodně přínosný. Získali jsme tim silný kořeny. Tou zkušeností, tou snahou to najít po svym. Spojuje nás to.
RECENZE: Zrní na svém novém albu rozhodně nevyvolá v pozorném posluchači klid
Zažili jsme spoustu skvělejch soustředění, pak už normálně bez pravidel a s alkoholem a s trávou a různejma halucinogenama. Většinou hrajeme dlouho do noci, všechno nahráváme a máme pak z toho tuny materiálu, kterej pozdějš posloucháme, hledáme nějaký zárodky písniček, nebo atmosféry a ty pak bodujem v excelový tabulce. Prvních třeba 30 věcí s nejvíc bodama pak zpracováváme. Ta tabulka, ač to zní trochu směšně, je docela funkční model sloužící k tomu, abychom se nehádali a dělali jen to, co nikoho z nás pěti neštve. Což se i tak ne vždycky povede, ale tabulka rozhodně pomáhá.
Vybavuju si naprosto senzační soustředění v roce 2011 při přípravě desky Soundtrack ke konci světa. Tancuju nahej v noci u kamen, holíme se dohola, Ondřej dělá beat ze splachování záchoda, je pohoda a sranda a vymyslí se fakt velký množství písniček. Mimochodem k tý srandě...to je ještě hudební poloha, která vesměs neprosákne za hranice soustředění, ale těch songů, kdy se všichni chechtáme, většinou improvizovanejm textum, máme už na několik desek. Třeba to někdy přijde.
Jak jsme prvních několik let nepatřili na žádnou scénu, nikomu jsme se nechtěli podobat a vůbec jsme neměli přehled, co se kolem nás v hudbě děje, plodilo to úplný úlety. Například když jsme si sami pro sebe objevovali elektroniku v roce 2006! Nahráli jsme si do mp3 přehrávače (vybírali jsme ho podle jména, líbilo se nám, že se jmenuje ZEN) smyčku, a Ondřej jí na koncertě pouštěl z toho přehrávače, kterej byl přidělanej na takovym dřevěnym vehiklu, aby se z něj nevysouval kabel. Zrní elektronika. Nevyznali jsme se v kombech, v mašinkách, nevěděli jsme, co jsou producenti, jak se nahrává deska, co dělá manažer, spoustu let jsme nevěděli (a možná ani nechtěli vědět) vůbec nic. Hledali jsme si to po svym, objevovali Ameriku a i proto nám to trvalo tak dlouho. Ale zase: věřim, že díky tomu je to naše spojení tak pevný. Taky je možný, že to byly zbytečně promrhaný roky, ale každopádně takhle to bylo a bejt jinak to evidentně nemohlo.
Zpočátku jsme hráli hlavně euforický písničky, neměli jsme za sebou ještě moc rozchodů asi a nijak jsme neřešili politický a sociální a lidskoprávní, ekologický a jiný těžkosti světa. Byli jsme šťastný a chtěli jsme to šířit. A ničim se nelimitovat, neřešit, co se zrovna hraje, že něco zní naivně. Baví nás bejt spolu a z tý radosti hrát. A tak hrajeme pořád a všude, kdykoli se sejdeme.
Pak ale nastoupí vážný období. A začneme psát texty v angličtině. Vybavuju si koncert na maturáku mym a hudebnice, kde jsme hráli náš dvacetiminutovej psychedelickej epos ala Pink Floyd a maminky a tatínkové ve slavnostních oblecích, připraveni tancovat se svejma slavnostně oblečenýma maturujícíma potomkama jenom seděli, čekali, marně to zkoušeli, vzdávali to, divili se, a od tý doby gympl nechtěl, aby na maturitnim plese vystupovali školní kapely. Tahle dlouhá veskrze instrumentální temná skladba bylo naše první velký dílo, z dnešního pohledu úžasně monotónní a těžkopádná, s asi deseti pasážema, mezi kterýma jsme rozdíl vnímali nejspíš jenom my samy. Ale my měli pocit, že je to velký, že to už tvoříme dějiny.
Radiohead. Ty jsme objevili asi v roce 2003 tipuju, a dost výrazně nás to zasáhlo. Ani jeden z nás totiž neměl přehled o současný hudební scéně. Byli jsme hipíci! obdivovali jsme šedesátky, psychedelii a nic moc jinýho jsme - snad kromě R.E.M. - neuznávali. A teď jsme objevili nějakou “současnou” kapelu. Ok Computer, ty obrovský emoce, to s náma v tom věku konce gymplu totálně souznělo. Začali jsme k nim vzhlížet a naše tvorba začala znít podle toho. Po 10 letech obdivování Radiohead jsem si musel zakázat je poslouchat, abych se od jejich vlivu odpoutal.
BLOG│Jan Unger ze Zrní: V těžkých dobách je kultura pro lidi důležitou oporou
Prvních pár let jsme si navzájem hodně mluvili do svejch partů, uvědomuju si, že konkrétně já jsem mohl bejt docela nepříjemnej policajt. Třeba basu jsme řešili pořád. (Sorry Caite, asi to nemohly bejt úplně zábavný roky.) Neustále jsme se snažili najít něco, co se ničemu nepodobá, což se občas dařilo (otázka je, jestli to bylo funkční…), občas nedařilo (a ani to často nebylo funkční). Trvalo to dlouho. 8 let k první desce. Ale vzniklo určitě několik dobrejch věcí. Pak Hrdina, kterej už je zase celej v češtině. To je silná deska, i když jsou tam znát ještě ohromný limity ve všech směrech, třeba v mym exaltovanym výraze. Velkej zlom vnímám u Soundtracku. Tam jsme si dali navzájem větší svobodu a taky jsme se otevřeli vlivum, dovolili jsme si kopák na každou například, dovolili jsme si klasický písničky. A vznikla deska, která nám dost pomohla. Myslim, že to byla odměna za to uvolnění a otevření se. Za to, že jsme přestali tlačit.
Od tý doby jsme za osm let natočili čtyři desky a cejtíme, že se to všechno pořád zlepšuje, pořád se máme kam posouvat, pořád je to výzva: dostat se někam dál.
Poslední tři desky s náma spolu s Ondrou Ježkem točí v roli producenta ještě Jonatán Pastirčák, extrémně talentovanej mladej producent elektronický hudby. Tahle konstalace nás strašně baví. Ondřejova zkušenost a poťouchlost, cit pro to, co která písnička potřebuje, ostražitost vůči patosu a kýči a vedle toho Jonatánova mladistvá odvaha, jít i do kýče jít do popovejch fines, k tomu jeho originální samply a beaty. To je velká zábava. Vytvořili jsme producentský monstrum. Pracovat s takovejma lidma je další splněnej sen.
*Na přání kapely ponechána textová úprava
