RECENZE: Nechte zpívat Oasis. Nový dokument vás přenese zpět do devadesátek

Dokument Oasis připomíná dvacáté páté výročí od zlomového koncertu kapely v Knebworthu, kam chtělo dva a půl milionu Britů. Přání bylo vyslyšeno jen pro desetinu z nich. Tak takový byl nejžádanější koncert v britské historii. Kdyby formace tehdy přidala ještě pár show, asi by se nic nestalo, ale ztratilo by to punc kreditu.

Liam Gallagher prozradil: "Radši než o své sólovce bych mluvil o nové desce Oasis, spolu jsme lepší!"

Úvod dokumentu patřil časům, kdy internet ještě neměl každý a byl spíše v plenách. Neexistovaly sociální sítě a mobilní telefon měli jen vyvolení. Proto v období spuštění předprodeje lidé trávili čas na přetížených telefonních linkách, aby si koupili vytoužený lístek. Smůlou bylo, když se po pěti hodinách dovolali a už nebyl k mání. To zbyly jen oči pro pláč. Další kategorií byli lidi, kteří stáli v nekonečných frontách u pokladen.

Dokument nebyl časosběrný, ale ukazoval atmosféru zlomových dní dvojáku, konkrétně 10. a 11. srpna 1996. Oasis hráli na místě, kde před tím koncertovali hudební mohykáni typu Led Zeppelin, Pink Floyd či Queen. Což je dle zájmu a humbuku, který způsobili, podle mě katapultovalo do srovnatelných výšin. Autoři dokumentu odtajnili i dosud nepublikované záběry.

Do dokumentu byli zapojeni nejen členové kapely a lidi kolem nich, ale také fanoušci, kteří divákovi nabídli svůj pohled na tehdejší šílenství. Ve filmu vypráví, jak si užili koncert ze svého úhlu pohledu. Jeden z příznivců Oasis například odstal od Liama tamburínu, když si ho vybral a sešel za ním z pódia, další fanynka si s Liamem podala ruku a nechtěla ho pustit, jiný muž si stopnul auto, které se nemohlo vymotat z obrovské koncertní plochy a uvnitř něj seděla topmodelka Kate Moss se svojí kamarádkou.

Zachrání návrat Oasis svět, až pandemie opadne?

I jako pouhou divačku mě zážitky fanoušků opravdu dostaly, cítila jsem se jako jedna z nich. Bylo úchvatné sledovat běžící dav směrem k pódiu, aby si lidi chytli ten nejlepší flek v kotli. Nepili, nejedli, nechodili celý na záchod, aby jim někdo nezabral místo. Upřímně si v současné době nedokážu představit takové nadšení a obětování. Lidi už prý v pátek nespali, jak byli nervózní a těšili se, až spatří své miláčky. Všichni chtěli být u koncertu, byli zvědaví a nechtěli si nechat ujít příležitost nebýt u tak významného momentu populární hudby.

Mezi přítomnými se pohybovala spousta dvojníků Liama, kteří měli typický účes á la Beatles. Součástí byla i anketa mezi fanoušky o to, který z bratrů je lepší a na kterou pomyslnou fanouškovskou stranu se dělí. Tmelil je ale moment a láska k Oasis, která se přetavila v pulsující masu lidi. Byla to doba bez telefonů, takže bylo hezké sledovat oddané fanoušky, jak soustředěně hltají každou vteřinu koncertu, umí si ji dokonale užít a nejsou myšlenkami jinde.

Jsem ráda, že jsem si vybrala netuctové kino, které by bylo součástí multiplexu, protože jinak bych byla ochuzena o atmosféru, která to celé dokreslovala. Díky zpovykaným fanouškům z první řady, kteří se nebáli zpívat, jsem si připadala jak na opravdovém koncertě nebo fotbalovém stadionu či před zavíračkou v nějakém klubu, když končí zábava. To by se nemohlo stát ve sterilním multikině, kde by vrcholem zážitku bylo poslouchání lidí chroupající popcorn. Ale nerušilo to, byl to jako druhý hlas, tlumená ozvěna. Ten dotyčný nebo jich bylo víc, čert to vem, bavil i komentáři k filmu, kdy reagoval na fanynku, že by chtěla chodit s Liamem. On, že se nediví. Nebo když se nechal písní unést natolik, že zpíval dál, i když už nehrála a potom se všem omlouval. Po skončení písní někteří tleskali či jinak aplaudovali, buď se chtěli předvést, nebo se nechali strhnout skvělým zvukem a zachycenou atmosférou, která nás přenesla do děje natolik, jako kdybychom byli přímo na místě.

Zajímavostí jsou čísla, která zazní dokumentu. V roce 1994 hráli Oasis v klubech pro 120 lidí, o dva roky později už pro 250 tisíc. Sen každé kapely. Každý den bylo šest předkapel včetně tehdy ještě neznámých Prodigy s energickým Keithem Flintem, která hlavní hvězdy večera zastínila. Guestlist obsahoval sedm tisíc jmen. Čtyřicet tisíc fanoušků přijelo autobusy, byli oddaní a dokázali vydržet čekat ve frontě o dva dny dřív.

Dokument je dobře zpracovaný, poutavý, v žádném případě nudný. Vystihuje atmosféru devadesátek a fenoménu, jakými byli právě Oasis. Škoda, že nemůžou bratři odhodit svoje předsudky a ego v honění za slávou, kdo je lepší a dokonalejší, to by byl svět zase opět krásnější. Myslím, že nejsem jediná, kdo by si jejich comeback přála. Oasis právem patří mezi nejčastější skloňované jméno kapely, které by se mělo vrátit na scénu. Byli jednoznačně fenomén, který nabral slávu raketovou rychlostí. Při pohledu na megakoncerty se mi vybavilo pojítko Woodstock, což mi pak i v závěru autoři vyfoukli s dovětkem, že koncerty se vryly pod nehty všem svojí atmosférou jako Woodstock 90. let. Stejně jako celé devadesátky – nespoutaní a oddaní lidé bažící po zážitku.

Text: Hana Bukáčková, foto: Aerofilms
Témata: Oasis, dokument, Knebworth