RECENZE: The Metallica Blacklist je příliš dlouhá, únavná a nesourodá oslava

Takzvaná tributní alba zažívala boom v devadesátých letech minulého století, takže je logické, že ho Metallica zrealizovala. A nebyli by to megalomani, zpěvák James Hetfield a bubeník Lars Ulrich, kdyby nepřišli s něčím opravdu „kolosálním“.

Tedy ne s jedním, ale hned čtyřmi alby, na nichž si notoricky známé skladby z černého alba jako Enter Sandman, Sad But True, The Unforgiven nebo Nothing Else Matters podala velmi pestrá směska zpěváků, zpěvaček a kapel.

6 fotografií

Mezi přizvanými figuruje Elton John, zpěvačka St. Vincent (její interpretace Sad But True patří k vrcholům kompletu), mongolská metalová kapela The HU nebo Dave Gahan, frontman Depeche Mode. Zpívá Nothing Else Matters a jeho účast se dá vnímat symbolicky jako definitivní ukončení žabomyších půtek „metalisti versus depešáci“.

Je to zkrátka velmi různorodá směsice a zároveň pořádná nálož hudby. Těžko si ale představit, že tohle bude někoho bavit po celou dobu takřka čtyřhodinové stopáže a opravdu poctivě si poslechne sedm po sobě jdoucích coververzí The Unforgiven.

Zvlášť když jde o coververze velmi rozdílné kvality, což se týká i dalších skladeb. Zúčastnění k materiálu Metalliky přistoupili buď tak, že jej celkem chvályhodně totálně překopali, viz třeba instrumentální flamenkovou verzi The Stuggle Within od dua Rodrigo y Gabriela, nebo jej přehráli prakticky v totožné podobě, což se týká například Coreyho Taylora ze Slipknot (přezpíval Holier Than Thou) či kapely Weezer a jejich předělávky Enter Sandman. Je na vkusu každého fanouška kapely, který přístup mu bude po chuti.

The Metallica Blacklist 45 % Dave Gahan, Elton John, PG Roxette, Biffy Clyro, Ghost a další umělci

Mnohdy to chce značnou dávku tolerance, třeba v případě mashupu Don’t Tread On Else Matters,v níž francouzský producent a DJ SebastiAn nepříliš účelně a trochu násilně propojil skladby Don’t Tread On Me a Nothing Else Matters.

Druhou zmíněnou ne zrovna šťastně přepracoval i Per Gessle z Roxette společně s několika zpěvačkami pod hlavičkou projektu PG Roxette. Výsledkem je jalový, zvukově podivně prázdný a děravý pop. Místo logicky a smysluplně sestaveného tributu tu zkrátka máme přeplácaný eintopf, ze kterého je nejlépe vylovit pár chutných soust než jej konzumovat vcelku. Jinak hrozí nepříjemný břichabol.