ROZHOVOR | Vladimír Mišík: Písně na Nočním obrazu se nabízely ke klidnějšímu projevu zpívání

Setkáváme se v hospodě na Letné. Myslím si správně, že je to místo, kde jste přebíral vloni ceny Anděl?
Ano, je. Ale neorganizoval jsem to přímo já, napadlo to syna Adama. Je to moje kancelář, osvěžovna, zároveň zde trávím dovolenou... Je to naše oblíbená zahrádka. Sotva chodím, tak moc daleko nedojdu.

RECENZE: Vladimír Mišík se na Nočním obrazu zmítá mezi vzpomínkami, flámy a příběhy o lásce

Jak na předávání cen vzpomínáte?
Když jsem se dozvěděl nominace, tak jsem měl největší hrůzu z toho, že budou estrády a chození na pódium. Už v té době jsem chodil o holi, teď mám berli, abych se mohl zdatněji opírat. Děsil jsem se toho, nemám rád pompézní akce. Takže covid mně v tomto případě přišel vhod.

Byl to pro vás takový nádech, impuls, získání tolika cen?
Nádech přímo ne, s dýcháním mám potíže pořád. Překvapením byly samotné nominace. Říkal jsem si, co se to děje, že se mi to nikdy nestalo. Byl jsem spíš zaražený.

Vy jste nikdy nedostal ocenění?
Dostal jsem cenu Grammy, to byla druhá, myslím v roce 1994, kdy jsem byl zasunut do Síně slávy, zaparkován, a pak už nikdy nic, klídek. Člověk nedělá muziku kvůli ocenění. Takže mě nominace překvapily. Navíc je mně 72… Co to maj co dávat starcům. Dostával jsem jednoho Anděla za druhým, tak jsem byl v takovým rozpoložení, že jsem si říkal, že se mi to zdá, co se to děje. Naopak, jak to bylo v hospodě, tak to bylo fajn, bezprostřední, žádný tlak, davy přede mnou, jen pár lidí, které znám. Tak se mi to líbilo a byl to takový mejdan.

Namotivovalo vás to k dalším věcem?
Mě ne, ale když jsme to oslavovali, Petr Ostrouchov říkal: „Co myslíš, co taková další deska?“ Říkal jsem mu, že se asi zbláznil. Nakonec jsme se domluvili, že když budou nápady, tak si to pošlem. On mi asi za dva měsíce poslal sedm demáčů nahraných s kapelou. Svoje texty a tři moje písně zhudebnil.

Když už to bylo nachystáno, tak asi nešlo říci ne, že?
To už byly dobrý věci. Takže jsem se zaradoval, částečně mě to vytrhlo z letargie, která  tu panovala. Řekli jsme si, že netočíme album, ale písničky ve studiu, kde nám je dobře. To jsme točili rok, a pak jsme si řekli, kolik je těch písní. Bylo jich čtrnáct, což už je formátem asi album. Petr to smíchal a oživil to hosty ze světa.

Osobně jste s nimi asi nepřišel do kontaktu?
Vše na dálku. Nesouviselo to ani s koronavirem, ale protože je teď tolik možností. Blind Boys of Alabama dostali text s mým zpěvem s překladem do angličtiny. Dále chtěli, aby tam bylo něco o Bohu, když jsou gospel. To jsme vše splnili, protože hned v první větě je: „Když hráli Beatles, tak pan Bůh tancoval.“ Tak se zaradovali, nazpívali to ve svém studiu, poslali to a bylo to dobrý.

Vyhovuje vám přístup na dálku?
Setkal jsem se s tím poprvé, ale vzhledem k jednoduchosti, kdy to nahrajeme, já to nazpívám, oni si to poslechnou a můžou si s tím dělat ve studiu, co chtěj. Taky nejsem při nahrávání, když chlapci nahrávají nástroje, nejsem potřeba, ale je potřeba Petr jako producent. Dostanu to nazpívané Petrem, v jakém duchu by se to mělo nést. Tihle chlapci to nahrávají kolikrát dohromady, což je bezvadný. Dokonce na minulé desce je pár věcí, které jsem rovnou zpíval s nimi. Seděl jsem v režii - v akustice, kde jsem zpíval. Tady to bylo podobně.

Petr vám všechny písně předem všechny nazpívá, aby ukázal, jak by si je představoval?
Vždy mi říká: „Teď to zpracuj, dej tomu dramatickej tvar, ty to umíš, ty to dáš.“ On zpívá muzikantsky čistě, ale já tomu dám výraz.

Na minulé desce jste tři písničky nazpíval se zánětem průdušek. Setkal jste se taky s nějakými komplikacemi?
Ne akutně, že bych musel brát antibiotika, ale víceméně handicap trvá. Drogy, chlast a rock´n´roll, kdy si musím na stará kolena dávat léky a panáka, nebo pivo, abych zavlažoval hlasivky.

Příběh českého hitu: Vladimír Mišík - Variace na renesanční téma

Dívala jsem se na rozhovor s DVTV, kde zaznělo, že jste na předchozí desku nemohli sehnat partnery na její financování, a že jste album zaplatili díky tomu, že jste prodali písničku do reklamy. Teď tomu už asi tak nebylo, že?
Bylo to obdobně. Z okolí přátel přišly peníze a já jsem do toho taky něco vložil, lví podíl na tom má Petr, který to hlavně platil jako producent. Jsme v kapitalismu, státní podpory dostávají jenom někteří, takže my ne. Minulá deska se, zaplať pán Bůh, splatila.

 Jak dlouho vznikala aktuální deska?
V podstatě jsme na ní dělali tři čtvrtě roku. Chodíme, kdy je to ve studiu méně frekvenční, tudíž méně finančně náročnější hlavně pro Petra. Se studiem SONO jsme ve velmi spřáteleném partnerství, jsou to naši kamarádi, kteří nám vyjdou vstříc. Ne, že by to bylo zadarmo, sleva, nebo když je volno. Točili jsme to pozvolna, proto má tato deska klidnější atmosféru, i kvůli písním, i kvůli postupu, klidu a tak dále. Jsem rád, že je jiná než ta první.

Nejenom tím, ale je i bohatší na nástroje.
To určitě, to je pravda, i nápady melodičtější, dobrý texty Skácela i skvělí muzikanti, myslím tím základ kolem Petra i hosty.

Mluvil jste Petrovi do aranží, do práce?
Po zkušenostech z první desky jsem to nechal na něm. Pochopil jsem, že nic lepšího nevymyslím. Takže jsem se jenom radoval. Hlavně jsem se věnoval zpívání.

Je pravda, že jste smyčce ani dechy předtím nemíval…
S ETC moc ne, jsme byli takoví hrdopyšní, že jsme si mysleli, že si vystačíme s tou naší produkcí. V době, kdy to byla kapela, tak to má logiku. Naopak to bylo možná dobře. Tady, když jsem zjistil, že sedm let s ETC hovoříme, jak natočíme desku a nikde nic.

Nemají vám to třeba za zlé, že jste od nich „zběhl“?
Nemají mi to za zlé. Jsme dlouhodobě spřátelené duše. A když to osm let nešlo, tak jsem si říkal, abych se toho vůbec dožil. Tak jsem zavolal Petrovi, který mi říkal, že mi právě chtěl volat a navrhnout, že by mi to zprodukoval. Mluvím o první desce, na kterou jsme volně navázali.

Přistupovali jste k desce jinak?
Na první desce jsem byl možná víc expresivnější, ale i písně se nabízely ke klidnějšímu projevu zpívání. Mám radost, že aktuální deska není kopií té první. Občas se stane, že kapely udělají jednu desku stejnou jak druhou, a ta bývá kolikrát horší, protože jde o materiál, který vyhodili z první.

A u vás tam není žádná taková?
Jedna. Kupodivu Šedesátá léta. Chlapci ji minule odmítli. Měl jsem to jako reggae, nějak to neprošlo, ale sami se k tomu vrátili, jak byli ve studiu, popíjeli víno a neměli co dělat. Matěj vzal španělku a začal to hrát swingově a mně se to tak zalíbilo.

To je zajímavé, předtím outsider a nyní titulní píseň…
Protože to dostalo jinou atmosféru. Dopsal jsem druhou sloku, kdy jsem pokračoval v těch děvčatech. Petr řekl, že paní Pavlátová se svým kolektivem je výborná animátorka. Je to ztvárnění chlapíka, který něco prožil… Děvčata, kina, nebo i třeba muzikanti, kteří se objevili za bolševika. To jsou opravdu ta šedesátá léta, která tady žila i kulturně. Sedmdesátky byly průser.

Na jaký koncert z té doby si rád vzpomenete?
Na Armstronga v Lucerně,nebo Raye Charlese. Co jsem nemusel, to byly šansoniéry.

V klipu jsou místo postav kočičí bytostí.
Ilustrátorku podle textu napadlo obsadit do hlavní role starého opelichaného kocoura. To jsou kocouři, kočky, na konci jsou tam vlci, které připomínají stinnou stránku roku 1968, kdy sem vtrhly tanky, proto vlci.

Chybí vám něco ze šedesátek?
Byly uvolněnější, bolševici přestali být agresivní, trvalo to tak rok, pak to zmařila okupace, ale na chvilku nám bylo veselo.

Něco obdobného bylo i nyní s covidem, kdy jsme také byli omezeni, možná stejně jako v dobách komunismu.
To nebylo. Mohli jsme jezdit na různá pozvání, i falešná, samozřejmě. Měsíc a půl jsem strávil v Paříži a v Londýně, kam jsem jel s tehdejším děvčetem. Byli jsme na festivalu Planton, navštívili kluby, kde hrála například kapela Yes. Celkově to byl dotek svobody.

V březnu jste oznámil, že už nebudete koncertně vystupovat kvůli zdravotním potížím. Neplánujete ani občasné hostování?
Asi ne, je to jinej druh námahy. Mám poměrně komplikované astma, dlouhodobě beru drogy -kortikoidy. Udržovací dávka je 20 miligramů, ještě k tomu mi nefungují nadledviny, které kortikoid produkují. Když  mám dušnosti, tak to musím navyšovat. Když jsem hrál koncerty, tak jsem bral 80 miligramů. Takže byly vedlejší účinky.

Vladimír Mišík ukončil svou koncertní kariéru

Není vám líto, že jste nestihl poslední rozlučkový koncert?
Já se loučím deskami. Myslím, že je to důstojnější. Dá se říct, že jsem v dobré vokální dispozici. Je to pro mě velká námaha, ještě psychicky, dostávají se mi do těla deprese před koncerty, takže jsem to těžko zvládal. Tak jsem si řekl, že nemá cenu se trápit.

Ale zpět k radostnějším věcem a tou je bezesporu vaše nová deska. Proč jste album pojmenoval Noční obraz? Vím, že je na albu stejnojmenná písnička. Má název i jiné opodstatnění?
O mně je známo, že jsem noční pták. I do dneška si třeba čtu v noci. Je tam píseň Noční obraz. Zvažovali jsme, jak by mohla vypadat obálka, Karel Haloun a Aleš Najbrt, dva výtvarníci, se podíleli na designu alba. Ono se to tak sešlo s atmosférou. Noční obraz může být i vize. Udělali i takový portrétek člověka v noci – mě. Někdy to nemusí být hlubokomyslný. Zalíbilo se nám to, stejně jako text od Hraběte.

Od koho dalšího jsou tam ještě texty?
Je tam hodně Skácel, Hrabě, Hrubín a také jsou tam moje texty.

Podle jakých kritérií si vybíráte básně, které se zhudební?
Na konci je Skácelova Píseň o srdci, to jsem přinesl už k minulé desce, ale nebyl hudební nápad, toho se Petr zhostil až teď. Básnické texty přinesl Petr. Vezme jich víc a nechá mě vybrat.

Vašich písní tam je kolik?
Asi tři, moje texty jsou „hospody a holky“ a Petr vybírá poezii, některé texty jsou navážno.

Je to dobrá kombinace.
Vodrhovačky a trochu dojmout a zase se rozveselit. To je základ. Voskovec a Werich to dělali taky tak.

Když jsme u toho dojetí, na albu najdeme i píseň od Davida Stypky…
Přišel za mnou Petr, který je s jeho rodinou v přátelském stavu, že se mu líbí jeden text od Davida a byl by rád, kdybych ho nazpíval. Nebyla k němu v té době ještě muzika, ale přečetl jsem si ho. Bylo to docela choulostivý téma. Nemám v poezii rád v poezii, když je v ní patos. Myslím, že jsme udělali dobře, že to tam sedí. Vzpomínka, smutek, sice v psané ich formě, ale taky k tomu mám blízko.

Zpracovala: Hana Bukáčková, foto: Barbara Matějková
Témata: Vladimír Mišík, Petr Skoumal, Blind Boys of Alabama, Noční obraz