RECENZE: Obstarožní energii koncertu Metalliky v Praze táhl Lars Ulrich

Bylo to jediné vystoupení Metalliky ve střední a východní Evropě a jak se zdálo z průvodních slov hlavní osobnosti kapely Jamese Hetfielda, kapela si své setkání s mnohonárodním publikem uvědomovala.

Začátek koncertu byl trochu překvapivý. Najednou zazněla reprodukovaná píseň It’s A Long Way To Top (If You Wanna Rock’N’Roll) ne od Metalliky, ale od AC/DC. Vypadalo to jako zvuková zkouška, ale pak už se rozezněla slavná filmová melodie Ennia Morriconeho The Ecstasy Of Gold, kterou Metallica už léta své koncerty začíná.

17 fotografií

Skladba volně přešla do breaku bicích a dobře namazaný stroj se rozjel ve Whiplash k vítěznému tažení třinácti písní a obvyklých tří přídavků. Statisticky je to o tři skladby méně než při památném letňanském vystoupení 16. srpna 2019, kdy si podruhé zahráli Jožina z bažin.

A máme-li repertoár skupiny srovnat s vystoupením, které se uskutečnilo tři dny před pražským show ve Florencii, byla v playlistu jen jedna změna. Jednu z nejlepších písní Metalliky Harvester Of Sorrow nahradila v Praze skladba Cyanide z alba Death Magnetic.

Metallica hrála v Praze mnohokrát a vždycky se zdálo, že někdo z kapely působí výrazněji než ostatní tři další. Jednou to vypadalo, že dominuje James Hetfield, jindy se zdál být králem koncertu sólový kytarista Kirk Hammett. Tentokrát vznikal plíživý dojem, že hlavní hvězdou byl bubeník Lars Ulrich. Jako kdyby jeho bicí byly tím hlavním, co dělá Metalliku Metallikou. Nebylo v tom samozřejmě nic úmyslného, spíš to bylo dáno výběrem skladeb.

Od Metalliky se očekává stabilní výkon. Skupina za 40 let své existence odehrála stovky koncertů a dobře ví, že to nejdůležitější je výraz. Hetfield může občas zpívat falešně. Muzikanti mohou klidně stopnout začátek skladby, když jim to nesedne, a začít znova. Publiku to nevadí, možná to dokonce i ocení. Hlavní je důvěryhodnost, energie vysílaná do publika a schopnost hudbou, tedy mimoslovně, komunikovat s obrovským davem.

Prague Rocks 75 % Metallica, Five Finger Death Punch, Steel Panther a další Letiště Letňany, Praha 22. června 2022

Nejslavnější skladby – Enter Sandman, Sad But True, One a hlavně Nothing Else Matters – se díky tomu stávají obřadem, který diváky povznáší do emocionálních výšin. Kapela to ví a proto Hetfield před Sad But True promlouvá k publiku a žádá ho, aby v těchto chvílích zapomnělo na problémy v práci, na všechny starosti a hlavně prožívalo hudbu. Jako kdyby se v té chvíli stal kazatelem.

Bylo to poprvé, kdy Metallica zněla trochu starožitně. Nejspíš proto, že poslední že čtyř kapel, jež ji na letišti v Letňanech předskakovaly, byli Five Finger Death Punch s dravě působícím zpěvákem Ivanem Moodym. Ti jsou představiteli mladší generace metalu, která je formátově mnohem více svobodná než její předchůdci a bujně poskakuje od jednoho metalového subžánru k druhému.

Jen tak mimochodem, Moody by si zasloužil být umístěn v pelhřimovském muzeu rekordů za „největší množství vyslovení slova motherfucker během bicího sóla na území České republiky“.

Metallica potvrdila i jeden neobvyklý, ale ve světě už delší dobu diskutovaný trend. Zvýšené množství ženského publika na tvrdých rockových vystoupeních. Ještě před dvaceti lety se v Čechách odhadovala účast žen na metalových koncertech v poměru jedna ku sedmi. Na vystoupení Metalliky se zdálo, že poměr se změnil zhruba na tři ku deseti a navíc jich přibylo i mezi „hroziči“ v kotli pod pódiem. U Guns N´Roses čtyři dny předtím to vypadalo přibližně stejně. O čem to svědčí?