Hlavní obsah

Zpěvák a hudebník Vojtěch Drahokoupil: Nikdy jsem nevydal písničku jen proto, že jsem musel

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Před několika dny vydal zpěvák Vojtěch Drahokoupil singl Hlavou proti zdi. Připomenul jím, že na podzim vydá debutové album 27 a potvrdil, že není hudebně zaháčkovaný v jednom stylu. V tomto případě se pustil do spojení s country, ale za sebou má i doteky se světem popu, rocku nebo gospelu. V rozhovoru vypráví i o tom, jak zápolí s nočními můrami.

Foto: Lenka Hatašová

Vojtěch Drahokoupil se nechává ovlivňovat hudbou v celé její šíři a kráse.

Článek

Jste člověk, který umí jít hlavou proti zdi?

Každý název a každý text mé písničky odráží, jaký jsem a co se mi v životě děje. Termín hlavou proti zdi ke mně navíc sedí dlouhodobě. Vždycky jsem šel proti stádu. Mám své názory, stojím si za nimi, a pokud zrovna nesouzní s většinovými, jdu hlavou proti zdi.

Ve své tvorbě příliš neřešíte hudební žánry. Před časem jste dokonce řekl, že každá písnička na vaší první desce bude v jiném stylu. Platí to stále?

Má deska bude muzikantsky dobře podchycená, aranžérsky vycizelovaná, různorodá. Budou na ní rock, country, jižanský rock, gospel a další styly. Budou ale spíše propojené než oddělené. Záměr, že bude každá písnička stylově jiná, si chci nechat na speciální album. Určitě jednou takové vznikne, a bude na něm třeba i jazz.

V minulosti jste se jako člen skupiny New Element pohyboval na popové scéně, později přišly do vaší tvorby další styly. Co je důvodem toho, že muziku přijímáte v celé její barevnosti a rozmanitosti?

V kapele New Element jsem byl v letech 2014 až 2017. Už jsem z toho popu ale vyrostl. Nemám už pocit, že jsem klučina, jenž by měl na pódiu tančit a zpívat texty, kterým až tak nevěří.

Jsem v první řadě muzikant. Než jsem začal zpívat, hrál jsem na hudební nástroje, každou písničku jsem si aranžoval pro několik z nich. Od malinka jsem hudbu vnímal velmi podrobně. Mám teoretické vzdělání, umím noty, zkrátka vím o hudbě mnohem víc než mnozí jiní kolegové z branže.

To mě dostává k té barevnosti. Když to řeknu muzikantsky, nestačí mi hrát dokola akordy C, G, a moll, F. Chci dát písničkám příběh. Nekalkuluju a nedělám je na efekt nebo podle mustru, na základě kterého by uspěly v rádiích.

Existuje takový?

Měl jsem možnost dělat s producenty, kteří mi řekli, že písnička musí mít refrén nejpozději pětadvacet sekund po začátku, protože jinak ji rádia do rotací nevezmou.

Já ale šel hlavou proti zdi a řekl jsem, ať ji tedy nevezmou, protože když cítím, že refrén má přijít třeba až minutu po začátku písně a bude to hezké, tak prostě minutu po začátku písně přijde. Myslím si, že se vyplácí dělat hudbu srdcem a tak, jak ji cítí její tvůrci.

Foto: Lenka Hatašová

Vojtěch Drahokoupil vydá na podzim první album.

Pokud hovoříte o upřímnosti v textech a tvoříte hudbu stylově širokou, lze vaše písničky chápat jako soundtrack vašeho života. Je to tak?

Naprosto. Každá skladba je zásadní bod mého života. U každé přesně vím, kdy jsem ji napsal, co se v té době dělo, jak mi bylo a proč vznikla. Každá je pro mě spojená s nějakým okamžikem, s nějakou událostí. Nikdy jsem nevydal písničku jenom proto, že jsem musel. I proto vydám svou první desku až ve svých sedmadvaceti letech.

Čím jste si v muzice ještě prošel?

Hrál jsem v big bandech, orchestrech, dechovce, v countryových kapelách, v rockových, prošel jsem si spoustou žánrů. Studoval jsem jazzovou improvizaci na piano a cvičil i na jiné nástroje. Jako hudebníka mě tohle všechno obohatilo, jako umělci mi to ale vzalo identitu. Řekl jsem si tedy, že se musím rozhodnout, jak budu na scéně působit.

Dlouho jsem přemýšlel, jestli zpívat a tančit, nebo zpívat bez tančení, na jaký nástroj hrát, zda zpívat a zároveň hrát na nástroj. Nakonec jsem dospěl k závěru, že budu dělat to, co mě baví a co miluju. Říkám tomu nahá muzika. Je přirozená a hraje se na skutečné nástroje.

Loni v září jste vydal gospelovou skladbu Co víc si přát. Jak to, že jste se v pětadvaceti letech přimkl k u nás nepříliš populárnímu stylu, hudbě naděje i bolesti, který nejvíce patří do amerických kostelů?

Hrálo v tom roli široké muzikantství, které v gospelu je. Mimochodem, když se podíváte, na čem je založena většina písniček Michaela Jacksona, zjistíte, že ve velké míře vycházejí právě z gospelu. Baví mě poslouchat černochy, jak ho zpívají, jak si v něm hrají s vokálními i hudebními party, jak je to nabíjí.

Vím už, že je snadné přijít do kostela, nechat se unášet gospelem a zapomenout na všechno, co je venku. Texty jsou sice pobožné, ale motivují člověka, dávají mu dobrou náladu.

Ze všech těch důvodů jsem chtěl udělat gospelovou píseň, která bude pro českého posluchače srozumitelná, její text bude více z běžného života. Chtěl jsem, aby se lidé mohli tímto způsobem dotknout tak těžké hudby, jakou je gospel. Myslím, že tu písničku přijali. Z rádií mi ale napsali, že je to gospel a že si snad nemyslím, že ji tu budou hrát.

Končí tím vaše koketérie s gospelem?

Myslím si, že ne. Například na konci písně Hlavou proti zdi je pasáž, která se používá právě v gospelech. Gospel je silná a hudebně velmi přitažlivá věc, určitě se k němu ještě nějak vrátím.

Letos na jaře jste kvůli kolapsu odstoupil z reality show Survivor. Napsal jste o tom písničku?

Nešlo ani tak o fyzický kolaps, ale o panickou ataku, která přešla v paralýzu. Má to v sobě spousta lidí, ale málokdo o tom ví. A možná jsem první člověk, který o tom mluví nahlas.

Vojta Drahokoupil: Musel jsem se zbláznit, abych přišel k rozumu

Styl

Asi sedmý den na ostrově, na kterém se reality show odehrávala, jsem seděl na pláži a prožíval obrovský strach ze smrti. Ta sugesce byla už tak silná, že jsem začal mít fyzické příznaky, čehož důsledkem byla paralýza, kdy se mi jakoby zkroutily končetiny a byl jsem jako v křeči.

V tu chvíli jsem si řekl, že nemá cenu v té soutěži být, když má můj mozek poruchu, se kterou to nezvládnu.

Zažil jste to poprvé?

První panickou ataku jsem měl dva roky předtím, než jsem na ostrov odcestoval. S mou psychiatričkou jsme se předtím dohodli, že můžu zase zkusit extrémní psychickou zátěž. Bohužel to nevyšlo, takový je život.

Na ostrově jsem viděl krásnou přírodu, koukal jsem se na hvězdy a prožil několik krásných západů slunce. Největší zkušeností ale bylo, jak se ke mně začali chovat lidé. Někteří si mě začali považovat a podporovali mě. Utvořil se ale i tábor takových, kteří se mi za to, že jsem to nezvládl, vysmívali.

Měl jsem zlost, protože nemám rád lidi, kteří jsou zlí. Pak mi ale došlo, že jsou hloupí a jejich malou radostí ze života je to, že se smějí cizímu neštěstí, protože si myslí, že je to posílí. Když jsem přijel z ostrova, řekl jsem si nejdříve, že jim ukážu, co umím. O tom to ale není, tak se hudba dělat nedá.

Žádná písnička o zážitku na ostrově ani o mých panických atakách tedy není. Nechci na tom stavět svou kariéru, i když o té nemoci přemýšlím každý den.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám