Publiku, které jej nechtělo pustit z pódia, řekl Spálený, že slavit osmdesátiny není žádná zvláštní radost. Člověk si uvědomuje nelítostné plynutí času. S hudbou ale ještě nekončí. "Chtěl bych, aby to ještě chvíli trvalo. Pořád mě to baví," uvedl.
Poctu Spálenému, která už se jinde v republice nebude opakovat, otevřela skupina Blue Shadows producenta a skladatele Petra Ostrouchova. U mikrofonu se střídali zpěváci různých generací i žánrů. Například Martin Kyšperský z kapely Květy si vybral Spáleného píseň Asi v tom bude nějakej háček. "Slyšel jsem ji snad tisíckrát," poznamenal. "Je o věčném neklidu, který za žádné situace nezmizí, pokud je člověk živý," řekl o tomto songu dříve Spálený.
V sobotu dále zapívali Michal Němec z Jablkoně, písničkářka Martina Trchová nebo bluesmani Jan Fic a Jan Švihálek. Ukázali, že Spáleného melodie a mnohdy osobní texty fungují i po několika dekádách, klidně v rockovějším hávu.
Poté nastoupil Spálený s kapelou ASPM, se kterou účinkuje od 80. let minulého století. Vibrafonem, trubkou a tubou má blízko spíše k jazzovému obsazení. Od klavíru Spálený zazpíval například skladby Myslím teď na tebe, moje milovaná, Zlatý zuby zebou, Někdy se jdu opít nebo Mezi břehy. Nakonec od pořadatelů dostal dort. "Jan Spálený mi výrazným způsobem změnil život. První blues, které jsem v životě slyšel a o kterém jsem věděl, že je to blues, bylo, když s Petrem Kalandrou hráli v Lucerně Špitál u svatýho Jakuba. Od té doby se to se mnou táhne," vzpomíná novinář a dramaturg festivalu Ondřej Bezr.
Zpěvák s charakteristicky sípavým hlasem Spálený vystudoval pražskou konzervatoř jako tubista, průběžně hrál ale dixieland, rock'n'roll nebo rhythm & blues. Také se věnoval soudobé hudbě v souboru vedeném dirigentem a skladatelem Petrem Kotíkem.
Ve druhé polovině 60. let založil jednu z nejoriginálnějších českých beatových skupin Hipps, kde spolupracoval mimo jiné s bratrem, zpěvákem Petrem Spáleným. V době hnutí malých divadelních scén se tato formace stala domovským orchestrem divadla Apollo pod názvem Apollobeat a doprovázela populární zpěváky.
"Byl to příjemný pocit, když člověk někam přijel a tam byla naprásknutá hala. To ovšem nebyla hlavně moje vina, lidé chodili na mého bratra. Na oficiální popscéně tenkrát takový člověk nebyl," vzpomínal.
První sólová alba Edison a Signál času vydal koncem 70. let, zhudebnil tehdy poetistické básnické skladby Vítězslava Nezvala. "Edisona jsem potkal na jedenáctiletce prostřednictvím profesorky jazyků. Četl jsem básně znova a znova, příjemně zděšen eruptivní obrazivostí autora a schopností jím vtělit nekonečnému vesmíru řád," poznamenal.
Postupně se čím dál víc přikláněl k blues, až roku 1984 začal hrát se skupinou ASPM, kterou založil s Petrem Kalandrou a Františkem Havlíčkem. "Dopracoval se naprosto originální, v tom nejlepším slova smyslu ryze české podoby původně amerického žánru. Dnes je bluesovou komunitou uznáván jako doyen a pevná opora celé této scény," uvádějí pořadatelé šumperského festivalu.
Od 60. do 80. let působil Jan Spálený jako hudební režisér ve studiích Supraphonu, podílel se na albech Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa či Luboše Andršta. Vyzkoušel si roli instrumentalisty, skladatele, textaře, hudebního režiséra. Pracoval jako dramaturg Českého rozhlasu, účinkoval s jeho bigbandem. Na webu se prezentuje jako "tatínek jedné z živých podob českého blues".
V dnešním ASPM, což je zkratka pro Amatérské sdružení profesionálních muzikantů, kromě něj působí trumpetista Michal Gera, vibrafonista Radek Krampl, bubeník Filip Jeníček a frontmanův syn, basista a tubista Filip Spálený. Kombinují blues, jazz a folk. "Jsem v partě muzikantů, kteří jsou lepší než já. To není žádná falešná skromnost, oni vyzrávají nějak rychleji než já, to jsou všechno mistři a já jenom venkovský chlapec," poznamenal dříve Spálený.
Některé koncerty absolvuje pouze v triu s trumpetistou a synem na tubu a baskytaru. "Trio vzniklo z potřeby hrát v komorním obsazení. Když hraje celá kapela, přijdou lidé na její energii, ale když hrajete v komorním triu, čekají posluchače 'nahé emoce', což je s mými muzikanty samozřejmostí," vysvětlil.
Naposledy letos v září vydal s ASPM nové studiové album Perseidy. "Pro mou potřebu jsou Perseidy nezbytnou a nezaměnitelnou společností, která mi umožňuje zanechat po sobě stopy, zmenšující se kruhy na vodě jako ekvivalent věčného života," poznamenal pianista, který je výhradním autorem skladeb. Texty vybral z tvorby Pavla Vrby, Jiřího Žáčka, Michaely Vlčkové nebo Ladislava Vondráka.
Jinou studiovou desku Zpráva odeslána před 12 lety psal v nemocnici a zakódoval do ní mrtvé kamarády, naopak nahrávku Nemůžu popadnout tvůj dech v roce 2019 označil za veselou. "Je o tom, že se mezi dva lidi vejde všechno na světě," řekl Spálený k albu, na jehož obalu sedí pod monumentálním obřadním Stromem svatebčanů v Terčině údolí u Nových Hradů v jižních Čechách.
Na zdejší tvrzi Cuknštejn dříve zaznamenal koncert pro zhruba tři stovky lidí nazvaný Terčino milé údolí. "Přišlo mi logické dát zdravý pět set let starý organismus vedle ani ne sto let starého úplně zchátralého muzikanta," podotkl k obalu této nahrávky.
K místu má vztah, s bratrem trávili v Terčině údolí roku 1946 léto na statku s otcem, který se vrátil z Brity osvobozeného lágru Bergen-Belsen. "Otec měl nahradit odsunuté Němce, byli jsme tam jen jedno léto, ale zůstaly ve mně krásné vzpomínky. Mluvilo se tam německy, česky i rumunsky a všichni nás děti hýčkali. V té době nenávistí a někdy oprávněné a někdy neoprávněné pomstychtivosti asi v dětech viděli něco, co se nemuseli bát mít rádi," vzpomínal tehdy Spálený.
Albem z Terčina údolí navázal na předchozí live nahrávku Panenko skákavá, pořízenou roku 2012 v mariánském poutním kostele Navštívení Panny Marie ve Skokách, vysídlené vesnici vysoko nad údolím Střely.
Jana Spáleného čekají s ASPM do konce roku ještě koncerty v pražských klubech Jazz Dock, U staré paní nebo v Balbínově poetické hospůdce. Tam už má nyní naplánovano také šest vystoupení na rok 2023.
