ROZHOVOR | "Jediná cesta, jak se z věcí nepos*at, je vidět v nich veselé momenty," říká Vojtaano

Na konci roku 2019 jsi jel společné turné s Cocotte Minute. Jak na něj vzpomínáš? Jak tě přijali jejich fanoušci?
Turné bylo super! Vzpomínat na to budu ještě dlouho, velká hudební zkušenost, ale hlavně pekelná jízda! Kluci jsou skvělí týpci a rockeři se vším všudy. Jak precizně a energicky odehrajou koncert, tak precizně a energicky pařej po koncertu. Já sám už pár let nepiju, ale bylo skvělý bejt u toho, zažít tu pravou tour.

Cocotte Minute potvrdili pověst koncertních bláznů, Zeller skočil ve vyprodané Akropoli z balkonu

Fanoušky Cocottů jsem sice na pár místech musel přesvědčovat, že má smysl na mě zůstat u pódia, ale většinou se mi to po pár písních podařilo urvat. Jsem na takovou pozici jako hudebník zvyklej a chápu to.  S cejchem "toho ze seriálu", nebo "toho, co udělal tu pi*ovinu s jelenem", si nový publikum prostě musím chvíli získávat. Stačí mi pár minut, šance. Tu mi fanoušci dali, poslouchali, a ke konci koncertu už i někde zpívali se mnou. Jsem jim za to vděčnej a doufám, že to někdy zopáknem.

Pokud se nemýlím, tak sis vyzkoušel i stage diving. Byl to pro tebe, coby písničkáře, nesplněný sen? 
Zeller asi chtěl, abych ten zážitek z tour měl kompletní, a tak mě na jednom z posledních koncertů poslal taky do davu. Přiznám se, že to rozhodně nebyl můj sen. Mojí introvertní polovině se do toho moc nechtělo, takhle se odevzdat davu, nemít nad tím kontrolu, cejtit dotyky stovek rukou. Ale bylo to krásný gesto kapely i fanoušků, že mě jako berou, a že jsem toho všeho součástí. Tak jsem do toho prostě skočil. A byl to mega zážitek! Díky za to! Už vím, proč to lidi dělaj.

Svým způsobem je vydávání desek také splněním snu. Debut The Beast Of Vojtaano byla vlastně tvoje taková bestofka singlů, ve kterých jsi ukázal svou drsnější rappovou, ale i jemnější folkovou, tvář. Aktuálně vydáváš druhé album s názvem 2020. Která tvář nyní převládá? Je aktuální nahrávka také v něčem rozpolcená?
Trochu rozpolcený bude asi všechno, co kdy vydám, pokud teda stále budu v tvorbě vycházet ze sebe. Nová deska je teda zase trochu rozpolcenej mišmaš žánrů, ale myslím, že tady převládá ta folková tvář. Do budoucna to vidím určitě taky tímhle směrem. V klidu si stárnout s písničkama s kytarou.

Debutové album obsahovalo písně z předchozích 15 let. Dle názvu tipuji, že aktuální nahrávka je výpovědí loňského roku, který byl těžký pro všechny umělce. Byl hlavním impulsem pro skládání? 
Jasně. Měl jsem čas, tak jsem skládal, nahrával. Nikdy v životě jsem neměl příležitost se věnovat jen a jen hudbě a z tohohle pohledu jsem si to vyloženě užil. To je to jedno velký plus týhle situace v lese mínusů.

Prezident republiky pobouřil veřejnost, když prohlásil, že "umělci vytvořili svá nejkrásnější díla tehdy, když byli hladoví". Co si o tom myslíš? Je to tedy to nejlepší z tebe, jak by se dalo z výroku vyvodit?
Jo, znám tyhle pořekadla z hereckých kruhů, a moc jim nefandím. Režiséři si občas libujou, jak se jim krásně pracuje s hercem, co je nemocnej, v depresi, na pokraji sil. Určitě na tom něco bude, člověk zahnanej do kouta se někdy dokáže vyhecovat k neuvěřitelnejm věcem. To ale není žádná dovednost, umění, něco, s čím by se mělo vědomě pracovat. Je to jen nějakej obranej mechanismus, boj o přežití. Rozhodně si nemyslím, že by ze mě tahle situace vytáhla to nejlepší, to jsem z ní musel vytáhnout já. A použít hlášku o výhodách hladovějících umělců jako rejpnutí v době, kdy mnoho z nich bojuje o existenci, a navíc z pozice prezidenta? Nic novýho.

NEJDŘÍV JSEM SKLÁDAL HUDBU

Přistupoval jsi jiným způsobem ke vzniku, potažmo nahrávání desky? 
Dřív mě napadaly hlavně texty, byl jsem veršů plnej, ale neměl jsem jasnou představu o hudbě. Zkoušel jsem texty do různejch stylů, dost často jsem měl song udělanej jako hip-hop, a pak přemejšlel, jak to budu na koncertech hrát na kytaru.

TOP 6 videoklipů týdne: Emma Drobná se vydala na roadtrip a Kapitán Demo zpívá o ADHD

Teď jsem to dělal opačně. Nejdřív jsem skládal hudbu, buď jen s kytarou, nebo na počítači. Pak teprv přemýšlel, jaký se k tomu hodí téma textu, jaká bude vokální melodie, jak budu frázovat. Nahrál jsem si třeba i takovou tu svahilštinu, mumlání ve vymyšleným jazyce, a pak v tom hledal český slova. 
Taky už jsem se za ty roky celkem rozkoukal v hudební produkci, a tak jsem si na týhle desce většinu věcí, na rozdíl od tý první, už aranžoval a nahrával sám. Samozřejmě bych se ale neobešel bez Ondry Žatkuliaka z Rooftop studia, kterej to po mně pak musí uklidit, doladit.

Baví mě obal desky. Vznikl z momentky, která vyjadřuje uplynulý rok?
To mám radost, že se líbí! Potvrdil se můj předpoklad, že pro někoho bude obal obyčejnej, měkkej, budou otázky, proč je tam i moje žena, pes... Ale jako jsem nepřemejšlel o názvu, tak jsem vůbec nepřemejšlel o obalu. Byl to zvláštní rok, měl číslo 2020. To je název. A trávil jsem ho skoro celej v izolaci, jen se ženou, se psem. To je obal.
Záměr byl vyfotit se v krásný starý káře, jak se ženou, psem a kytarou ujíždíme za rozbřesku z města někam do přírody. Pán, kterej slíbil půjčení veterána, to zrušil hodinu před focením.
Když jsem to volal fotografovi Ondrovi Michálkovi, řekl jen, že už je na cestě, a že jede na motorce. Z dvaceti navoněnejch fotek jak do kalendáře, jsme nakonec vytáhli jedinou momentku. Správně neklidná, jako ten rok.

Tvým poznávacím znamením je, že se snažíte na věcech vidět veselé momenty. Měl jsi to tak nastavené vždy?
Brzo jsem pochopil, že to je jediná cesta, jak se z věcí neposrat. Asi už i jako dítě jsem se snažil konflikty ostatních rozpustit humorem, což ale ne vždycky vyjde, a ne vždycky se to hodí. To jsem pochopil časem. 

Deska obsahuje dospělejší témata, méně ostřejších výrazů. Sám jsi v našem rozhovoru před 3 lety uvedl, že si myslíš, že se v budoucnu spíš přikloníš ke kytaře a ke změkčování. To mi ale nesedí s písní PKZ, která se vulgarismy jenom hemží. Ve skladbě hostuje právě Zeller z Cocotte Minute. Jak jsi mi prozradil, vznikla organicky. V jakém slova smyslu?
To je ale Zellerova vina! Když jsme začali vymýšlet společnou věc, tak já jsem se automaticky těšil na nějaký rappovaní do metalu, něco na způsob mejch oblíbenejch RATM. On mě ale překvapil, že se zas spíš těšil na nějakou “vojtaanovku”, a že by i klidně rád šokoval nějakou vyloženě popovou peckou. Tak jsem mu poslal jeden hudební základ, druhej, pořád se mu to nezdálo. Nakonec jsem poslal něco, co připomíná finální verzi, to se mu okamžitě líbilo, ale text pořád neposílal. Tak jsem mu po pár měsících napsal mail, do kterýho jsem přiložil nejnovější verzi hudby, a jen jednu větu: "Jak se máš?" Do druhýho dne mi poslal nazpívanej refrén: "Pi*ou ke zdi". 
Hrozně se mi to líbilo, ale čekal jsem tu popovou pecku, o který mluvil. Tak jsem mu napsal, že super, ale pop to stejně už nebude, takže si i já v textu pořádně ulevím. Když jsem mu zas do druhýho dne poslal sloky, tak se ptal, jestli můj text "na ptáka si nevidim..." není už trochu moc. Ale on si začal. Naštěstí to tam vydrželo a myslím, že tak úplně přirozeně vzniknul krásnej, vostrej, jak říká Zeller, demotivační song. Mám z toho radost!

Písnička je protikladem motivačních songů. Cítím, že píseň Když nemůžeš, tak přidej, asi nebude patřit k tvým oblíbeným... 
Jo, to si já určitě nepustím, ale jestli to nabudí a rozveselí pár lidí, tak ať je to klidně takhle sladký. Obecně nic proti motivačním songům nemám. Naopak, ať je jich vždycky víc než těch ubrečenejch! Taky si myslím, že pár takovejch písniček "nabíječek" mám, a budu mít. I když k tomu přistupuju po svým.

Deska se hemží hosty. Spolupráce s Zellerem vzešla, předpokládám, z turné. Jak to bylo se zbytkem? 
Většina hostů mi kreje záda už od první desky. Když jsem potřeboval pořádnej drum and bass beat, tak jsem se zase obrátil na kámoše z Liťáku Tomáše Kubu (Tommy K., pozn. red), se kterým jsme dělali songy Kapitán, Haluze, a Je toho moc na první desce. K písničce Když nemluvíš se mi hodila hravá, romantická, až orchestrální aranž, a na to je mistr kamarád Petr Zeman. Vokály doplnila i jeho manželka, zpěvačka Pavla Zeman Bečková. Oba mi pomáhali už s několika songy na prvním albu. O finální zvuk se mi opět postaral Ondřej Žatkuliak. V Rooftop studiu je i nová posila Dan Vrba, a tak mi jak se zvukem, tak s aranžema, nakonec píchli oba.
V Rooftopu jsme se při nahrávání potkávali s klukama z Fast Food Orchestra. Když jsem nahrával reggae Prázdný Flašky a říkal si, že by to chtělo trubku, stačilo zajít vedle do studia a zeptat se Adama Hejny. Eydamn je supr týpek a supr muzikant, tak to tam bez problému poslal. Kapele fandím, a doufám, že spolu ještě taky něco vymyslíme!
Ve studiu jsem se taky potkal s Filipem (Phill Kotty), kterej je nejen skvělej houslista, ale celkově muzikant, producent. Poprosil jsem ho o nahrání houslí do songu Pam Pam. Strašně jsem si užíval bejt ve studiu na druhý straně skla a říkat: "To bylo skvělý, ještě to nahrajem jednou, ať máme backup a máme to." Je to skvělej pocit, když nějakej vynikající muzikant vnese novej vítr do mýho obyčejnýho základu na tři akordy.

Při  koncertech jsi píseň Když nemluvíš věnoval všem ženám. Jak na to reagovaly? S jakou nezajímavější reakcí jsi se setkal? Omlátila ti to některá dotčená o hlavu?
Na každým koncertě je nějaká ukecaná holka nebo skupina holek. Těm tu písničku vždycky věnuju. Dám si záležet, aby pochopily, že je to o nich. Ony se tomu většinou zasmějou, někdy teda dělaj jako, že je to trochu urazilo, nebo že to není úplně pravda, ale v pohodě, sranda. Jednou mi jedna ale šla za tu písničku osobně vynadat. Když jsem se to snažil hodit do vtipu, nadávala ještě víc a dýl. Nechal jsem ji vyřvat, bylo to myslím i klidně pár minut.

Krom známého Budulínka jsi napsal titulní píseň Lavina k seriálu Vyšehrad. Na tento rok je připravena premiéra celovečerního filmu. Sám jsi herec, i když už tě před kamerou moc vidět není. I přesto se ale nabízí otázka, zda se přeci jen ve filmu v nějaké roli neobjevíš? 
Ve filmu jsem nedostal žádnou hereckou příležitost, ale vypadl jim do jednoho záběru DJ, tak jsem zaskočil. Zkuste mě najít, jsem tam asi sekundu. Nicméně mám tu čest dělat k filmu hudbu, kterou v současný době dokončuju. Je to skvělá příležitost, když už nebyly koncerty, tak jsem aspoň mohl doma dělat na hudbě na album i k filmu. To mě zaměstnalo a celkově moc pomohlo. 

Šlo o tvoji první zkušenost s filmovou hudbou?
Dřív už jsem udělal hudbu do pár divadelních představení, do filmu jsem už taky pár písniček složil, ale nikdy jsem ještě neměl na starosti celou hudební složku filmu. Beru to jako výzvu. Film má navíc docela velký ambice, je skvěle obsazenej i natočenej. Tvůrci Kuba Štáfek a Martin Kopp mi do toho naštěstí hodně kecali, takže některý písničky vznikly přímo na objednávku, nebo podle reference. A to je pro mě nová cenná zkušenost.
Taky jsem si mohl zkusit dělat scénickou hudbu v úplně jinejch žánrech, než jsem zvyklej. Složil jsem do filmu ale samozřejmě hlavně energickou, moderní muziku. Taky jsme použili pár treků jednoho legendárního českýho DJe, aby to mělo správnej street vibe. Zazněj tam i některý moje starší pecky, ale diváci se můžou těšit na úplně nový songy přímo pro film, který jinde neuslyšej!

V rámci svého stand-up výstupu jsi řekl, že se stářím se člověk mění vizuálně k horšímu a zároveň se mu mění návyky a hudební vkus. Jak to na sobě konkrétně pociťuješ? 
Začíná mi bejt jedno, jak vypadám, a v autě mám naladěný Český rozhlas. Tolik ke stárnutí a změně hudebního vkusu. 

Je doba onlinů. Dají se stand-upy aplikovat i touto formou? Nebo je tam důležitý faktor interakce s publikem, které ti dodává potřebný impuls k dalším fórům?
Nedají. Nebo teda aspoň já to nedokážu. Interakce s publikem je pro mě klíčová, u stand-upu hlavně. Správnej profík samozřejmě "odjede" vystoupení i s mrtvým publikem, bez odezvy, nebo právě do kamery, ale nebude to nikdy tak dobrý jako před lidma. Odezva lidí mi na tom osobně dělá tu největší radost. 

Text: Hana Bukáčková, foto: Ondřej Michálek, Tom Black, archiv interpreta
Témata: Vojtaano, 2020, The Beast Of Vojtaano, Zeller, Lavina, Vyšehrad, Budulínek