LN: Vy jste v roce 2002 věděl, že Július Satinský umírá na rakovinu?
Tak nějak napůl. Věděl jsem to dokonce od samého Jula, ale nechtěl jsem tomu uvěřit. Stále jsem měl pocit, že to nějak pomine, že se to změní k lepšímu. Pár týdnů před tím, než odešel, jsem se dozvěděl, že už je to ztracené. Z toho se neumím vzpamatovat. Dodnes. Za těch čtyřicet let jsem se dvakrát oženil, ale se Satinským jsem žil jen s jedním.
LN: Nelitujete se někdy? Nejdřív jste léta nemohl pracovat kvůli režimu, pak vám umře nejbližší kolega...
A co bych z toho měl, kdyby mi to bylo líto? Plakal bych? To se vrátit nedá, to je život. Snažím se pracovat, i když se mi moc nechce. Říkají mi, že pracuji moc, ale přitom mám pocit, že jsem hrozně lenivý, tak nevím. I když v minulé sezoně jsem hrál měsíčně i dvacet pět večerních představení. Ještě stále mě těší, když dokážu rozesmát lidi. To byl se Satinským náš jediný cíl - rozesmát lidi. Jestli jsme náhodou vytvořili něco, co má trvalejší hodnotu, tak to byl jen vedlejší produkt této snahy.
LN: Kdy vás v životě přešel humor?
Byly v životě takové chvilky, kdy se mi zdálo, že ztrácím humor, ale nakonec jsem ho zas nějak našel. Třeba v letech, kdy jsme nemohli dělat. Vyhodili nás z divadla, ale to ještě nebylo nejhorší, protože jsme přešli do Brna, kde nás okamžitě angažovali, byli jsme v Čechách vítáni. Chodili se na nás dívat kolegové, umělci, protože chtěli solidárně podpořit 'ty dva, které vyhodili ze Slovenska' To bylo na začátku sedmdesátých let.
Rozhovor v PÁTKU LNVelký rozhovor s hercem Milanem Lasicou si můžete přečíst v příloze LN Pátek. |
