Čtyři vášně Pink: karneval, cirkus, rock i pop

Pink má totiž v rukávu hned několik trumfů. Je dominantní zpěvačka s nádherně rockovou barvou hlasu. Na jejích dosud pěti vydaných albech je dost kvalitních a přitažlivých písniček na to, aby z nich vystavěla vyrovnaný hodinu a půl trvající koncert. Navíc je od přírody cirkusačka, bláznivá herečka, vypravěčka historek, vtipálek i akrobatka. To vše využila v rámci svého již čtvrtého pražského koncertního zastavení.

Když začínalo, sjela za svými spoluhráči po laně z obrovské krabice, kterou přistavený jeřáb vytáhl nad pódium. Nástup to byl velkolepý, stejně jako veškeré činění Pink v následujícím čase.

Funhouse Summer Carnival Tour, v jehož rámci přijela, je pastva pro oči i uši. Pódiu vévodí zadní projekce, na níž pestré klipy neustále evokují léto, karneval i cirkus, zatímco černobílé přinášejí tak trochu grotesky, jejichž hlavní postavou je samozřejmě Pink, vizuálně však „stokrát jinak“.

Instrumentálně ji spolehlivě podporovaly pětičlenná doprovodná kapela a dvě výtečné vokalistky, jejichž barva hlasu byla podobná barvě Pink. Pročež ve výsledku pracovalo vzniklé pěvecké trio velmi úzce a v dávkách kolikrát dost vyrovnaných. V závěru písničky I’m Not Dead dala Pink vyniknout svým hlasovým pomocnicím a ony potvrdily, že dosahují kvalit sólových zpěvaček.

Pink je ovšem následně porážela hlubokým prožitkem, který v jejím hlase doprovázel všechny skladby. Uměla být romantická v akustické I Don’t Believe You, naléhavá v další akustické Dear Mr. President, kterou kdysi podkopávala beztak prohnilou autoritu bývalého amerického prezidenta Bushe mladšího, a často i rozvášněná, například ve výtečné Just Like A Pill s odzbrojujícím melodickým motivem stírajícím hranici mezi rockem a popem.

Ve druhé části koncertu si na pódium pozvala Butche Walkera, amerického písničkáře, který se už předtím předvedl se svými Black Widows v roli předskupiny. S Pink zazpíval jak písničku Mean, tak krátkou sérii převzatých kousků (My Generation od The Who, Basket Case od Green Day a Roxett od The Police). Tenhle tandem byl neskonale energický, pěvecky bezmála vyrovnaný a svým přednesem až provokující. Byl to umělecky nejpozoruhodnější okamžik celého koncertu.

Ambiciózní byly vizuální kreace Pink. V základní části koncertu vstoupila do nafouknuté plastové koule a na hlavách a rukou diváků si užívala adrenalinového zorbingu, v přídavku se pak připoutala do popruhů i lan a vznášela se nad nadšenými diváky, aby se přiblížila i zadním řadám.

Pink bychom měli s klidným svědomím srovnávat s těmi nejlepšími. Jde-li například o koncerty Madonny, Rihanny nebo Kylie Minogue, ona má více přirozené energie, humoru i rockové neodolatelnosti.

Z jejích pražských předskokanů je měl i vzpomínaný Butch Walker, jenž se svými kumpány předestřel chytrou rockově-písničkářskou alternativu s úžasným dynamickým i melodickým tahem. Absolutně je ale postrádali Good Charlotte, americké neopunkové hvězdy současnosti. Svůj půlhodinový koncert absolvovali bez zájmu, drajvu a krásy. Nezachránily to ani povedené písničky, které v repertoáru mají.

Xindl X a Olga Lounová večer v Edenu zahajovali a bylo evidentní, že jsou z jiného světa. Co funguje v klubech, nefunguje tolik na velké scéně. Navíc jejich účast byla spíše odměnou za přínos české hudbě, rozhodně ne regulérním pokusem změřit síly se světovou špičkou. Na to by potřebovali lepší technické podmínky a v danou chvíli i více diváků.