Rozhovor - V kanadské skupině Black Mountain se potkalo pět výrazných skladatelských i hráčských talentů. Mladým rockerům se tak brzy podařilo vykročit z řady startujících kapel libujících si jen v hudební minulosti. Zejména se tři roky starým albem In The Future se z undergroundové senzace staly rockové hvězdy.
Loni vydali už třetí, v mnohém přístupnější album Wilderness Heart. Kromě lídra Stephena McBeana a zpěvačky Amber Weber, která se svým vibratem dokáže divy, pomáhá syrově svěží i archaický zvuk Black kapely vytvářet baskytarista Matt Camirand. Právě on odpovídal na otázky Aktuálně.cz před pátečním koncertem Black Mountain v pražském Lucerna Music Baru.
Před třiceti lety by bylo pro alternativní hudebníky skoro nemyslitelné, aby přímo citovali zvuk svých otců a dědů. Ale kapely jako vy nebo The Black Angels se v tom přímo vyžíváte. Co změnilo vnímání „staré hudby"?
Před mnoha lety by sis to nemohl dovolit jednoduše proto, že to, co tehdy lidé vytvářeli v rock'n'rollu a později třeba v punku, před nimi neexistovalo. Tehdy objevovali úplně nové oblasti, které do té doby nikdo neznal. No a když se zároveň podíváš na dnešní masově populární hudbu, jako jsou Nickelback, Pink, Green Day, Metallica, ale i tisíce jiných, tak co ti nakonec zbývá?
Já se stal hudebníkem, protože jsem slyšel určité zvuky a chtěl jsem je sám vytvářet. Ale nesnažím se vytvářet nové zvuky; nejsem umělec, který se snaží prozkoumávat nové oblasti. Chci dělat to, co dělali mí hrdinové. Slyším ten zvuk ve své hlavě, poslouchám ho doma, pořád mě povznáší a miluju ho. Chce se mi vyjít na pódium a vytvářet ho tam. A když máš štěstí, podaří se ti to i se špetkou originality.
Ale stejně mě neustále překvapuje, jak si užíváte archaického zvuku psych-rockových skupin ze šedesátých a sedmdesátých let. Všichni v kapele sdílíte to nadšení pro tvrdé kytarové riffy?
Myslím, že nejčastěji se jedná o Stephenovu vizi. Když skládáme písně, každý z nás je slyší ve své hlavě jinak. Stephen začne hrát píseň a má na mysli tvrdou psych-rockovou hudbu, zatímco já na basu hraju něco, co mi spíš připomíná zvuk z vydavatelství Motown, a snažím se jít svým směrem. Každý z nás takhle uvažuje, ani se o tom nebavíme. Což je myslím jen dobře, protože tak vzniká když už ne originální, tak aspoň specifický zvuk, ve kterém se odráží tvá osobnost. Nikdo nikomu u nás neříká, co má hrát. Nikdo neříká: Tohle by mělo znít víc jako Stooges.
S Wilderness Heart jste se evidentně víc zaměřili na popovou dynamiku písní, Amber Weber taky zpívá častěji než dřív. Co způsobilo tuhle vzdušnost alba?
Určitě je to tím, že jsme tentokrát kladli větší důraz na zpěvy, dřív byly vokály víc utopené v rachotu kytar. Amber a Stephen tentokrát strávili přípravou desky mnohem víc času než u předchozích nahrávek a důkladně promýšleli, co spolu budou zpívat. Amber chtěla zkoušet nové postupy, zároveň se cítila sebejistější a odhodlanější. Všichni jsme na ni pyšní, protože na Wilderness Heart skutečně září; jako by vylezla z ulity. Přišla s tolika skvělými nápady nejen ohledně harmonií, že jsme byli ve studiu často až šokovaní…
Všichni máte vedle Black Mountain spousty vedlejších projektů a kapel. Je těžké dojít ke kompromisům v pětici výrazných individualit, které už okusily svobodu sólové tvorby? Zdá se, že Black Mountain fungují jako mateřská loď.
Není to těžké, protože Black Mountain jsou - jak jsi řekl - mateřskou lodí.Všichni si toho jsme vědomi; stejně jako toho, že je to pořád naše hlavní štace. Ale abych byl upřímný, zároveň platí, že jednu věc můžeš dělat jen po určitou dobu, než tě začne otravovat; pak chceš trávit čas s dalšími přáteli a hrát jinou hudbu. Takže když máme Black Mountain dost, neznamená to, že bychom přestali hrát hudbu. Hrajeme pořád. A zatím můžu říct, že za těch pět nebo šest let, co jsme spolu, mezi námi ještě nedošlo ke konfliktům.
Kapely dnes žijí spíš z hraní koncertů než z prodejů desek a sám jsi říkal, že hrajete neustále. Není pak těžké koncentrovat se na tvorbu a taky si najít čas k oddychu?
Vážně je to tak, že dnes peníze vyděláváme hlavně koncertováním - a je opravdu mnohem těžší skládat novou hudbu, když jsi na turné; to prakticky nezkoušíme. Je to samozřejmě absolutně jiné, než když máš zamluvené studio a musíš si pospíšit, abys napsal písně a nahrál album. No ale vlastně tahle my netvoříme nikdy: nenecháváme se stresovat, nepracujeme s pistolí u spánku. Možná bychom to měli zkusit, abychom byli produktivnější - ale jsme všichni moc pohodáři a uvolnění na to, abychom si dělali nějaké starosti.
Když jsem vás viděl poprvé, hráli jste v Praze v malém Klubu 007 - to bylo těsně před velkým úspěchem alba In The Future. Najednou se z vás stala senzace a ocitli jste se na pódiích velkých festivalů. Bylo vám to jen příjemné, Nebo celá věc měla i jiné stránky? Přece jen mi přijde, že jste především klubová kapela.
Je dost těžké přešaltovat se z hraní v klubech na velikost festivalového pódia, protože je tam úplně jiný zvuk, ale tím pro mě problémy končí. Hraní na festivalech je zkrátka fantastické; miluju hraní před co možná největším počtem lidí. Chvilku nám trvalo, než jsme si na taková jeviště zvykli, ale teď už nám je v obou těch rozměrech dobře. Pořád milujeme i hraní v klubech - ale taky v domech, bytech, ve sklepích a na večírcích.
A co bych měl udělat, abyste mi zahráli v obýváku?
Děláme to pro přátele tu a tam, když nás pozvou na večírek. Tak možná kdybys nás pozval na nějakou párty. Ale není to úplně zvykem, spíš tak nárazově. Třeba když má kamarád narozeniny nebo z jiných zvláštních důvodů...
Co vytváří kapelu trvanlivou a výjimečnou? Ptám se vzhledem k tomu, že se posledních letech vyrojilo tolik skupin těžících ze zvuku šedesátých a sedmdesátých let, až je pro smrtelníka skoro nemožné prokopat se skrze masu nových nahrávek.
Rezignoval jsem na aktivní vyhledávání nové hudby. Většinou na něco narazím náhodně, například jsem v baru, slyším nové The Strokes a řeknu si: To je cool, nikdy by mě nenapadlo, že bych je mohl mít rád, a jdu a koupím si jejich album.
Teda ne, to je špatný případ, ta jejich deska se mi vlastně vůbec nelíbí. Ale třeba jsem se šel posledně podívat ve Vancouveru na koncert kamaráda, před nimi hráli The War On Drugs a úplně mě omráčili. Nikdy by mě to nenapadlo; už jsem slyšel na všech těch turné tolik hudby, že mě spíš otravuje. Ale oni mi zas připomněli důvod, proč být v kapele. Samozřejmě, vždycky můžeš jít domů a pustit si Led Zeppelin nebo Jimiho Hendrixe, ti tu budou napořád.
Je to tedy věc náhody…
Je, protože kdybych si pořídil všechna alba, která vyšla vloni a teoreticky by mě měla zajímat, nakonec by se mi slila v jeden celek a nedokázal bych říct, co se mi vlastně líbí, a pravděpodobně bych dokonce kvůli tomu nejlepší nahrávky přehlídl. Je toho všeho moc, není možné se vším prohrabat.
