Pink je zpěvačka, kterou poslouchá snad každý, kdo má alespoň trochu rád populární hudbu. Nikdy nehonila trendy, nikdy nenatočila prvoplánově taneční song, a přesto snadno dokázala zaujmout masu posluchačů a dobýt přední příčky hitparád. Její pop říznutý rockem bavil a baví dál a po výborné desce "The Truth About Love" jsme museli dlouho čekat na novou dávku ironie, vtipu, rebelanství a přisprostlých slovíček. Už název alba "Beautiful Trauma" dával tušit, že se pustíme opět do vod výčitek a nadávek na jejího manžela, motokrosového závodníka Careyho Harta. Ale vše trochu klame tělem a aktuální novinka je vyspělejší a vážnější, i když jen v určitých momentech.

V poslední době se čím dál více stává pravidlem, že poslech celých popových desek není dělán na rychlé proklikání, kdy se vybere pár hitovek, ty doplní už tak oposlouchaný starý playlist a čeká se zase na něco nového. Tváře aktérů zvážní a je potřeba jim dát prostor, aby se jejich výpovědi dočkaly zasloužené odezvy. "Beautiful Trauma" je další nahrávkou, která není na první dobrou, ale časem si začnete říkat, že Pink svoji tvorbu posunula zase o level výš.

Ona sama říká, že když začíná s prací na novém albu, nemá ani ponětí, co vlastně chce světu říct. Poté nahraje tak padesát písniček a řekne si: "Sakra, já toho mám spoustu co říct!" A tak se dozvíme něco o napjaté atmosféře, která teď panuje ve Spojených státech amerických, ale i o hodnotách lidského srdce a že vše, co dělá, je hlavně pro ty malé špuntíky, které teď vychovává. Sice se cítí stále jako malá copatá holčička, ale je třeba přebírat zodpovědnost a nedělat jenom blbiny. Proto se pilotní singl "What About Us" nestal další tvrďáckou hymnou plnou ironie, ale silnou skladbou s poselstvím. Pink jej napsala za patnáct minut, dalších deset trvalo samotné nahrávání - takto se rodí velké hity. Skladba zraje jako víno a zpěvačka takto snad ještě nikdy hlasově neexcelovala.

Co na první poslech nejvíce upoutá, je velké množství balad. Pomalé tempo se line skoro celou deskou a opravdu to ze začátku dokáže vyděsit. Krásná je ale například "Wild Hearts Can't Be Broken", která byla původně napsaná pro film "Sufražetka" z roku 2015. Síla písně je v emocionálním nabití refrénu a stále aktuálním tématu prosazení se ve složitém světě, kdy je třeba se nevzdávat a zkoušet věci znova. Skladby "Barbies" a "But We Lost It" mají krásné texty, ale hudebně lehce splývají v jeden celek. Závěrečná "You Get My Love" je až moc velkou sondou do zpěvaččiných hlasivek. Místy vše skřípe podobně jako u hlasových veletočů Sii v písni "Alive".

Naštěstí se celé album nepostavilo kolem vážných témat a Pink se chce s námi i pobavit. Titulní "Beautiful Trauma" skvěle nastartuje celou kolekci a svým zpomaleným refrénem připomene už jedenáct let starou desku "I'm Not Dead". Všimněte si například v pozadí štěkajících čivav, alespoň to tak zní. O způsobech, jak se někomu pomstít, vypráví druhý oficiální singl "Revenge". Zde se opravdu textově vyřádila a její slovní spojení kloužou jako nůž ve změklém másle. Každý z nás si jistě představí nějaký ten obličej, kterého bychom s chutí obrali o psa, boty, srdce a důstojnost. Refrén je sice postaven na kolovrátkovém opakování jedné věty, ale lehké přidávání popěvků v pozadí produkce pomalu krystalizují další hit. Přítomnost Eminema už je pak jen příjemným bonusem. Je těžké srovnat tuto novinku s dřívější spoluprací "Here Comes the Weekend". Tady už asi záleží na osobních preferencích, protože obě dvě se vydařily.

Klasická Pink se projeví například ve "Whatever You Want" nebo v jízlivé "Secrets", která hraje na tanečnější notu. Úplnou prvotinu "Can't Take Me Home" pak připomene r'n'b kousek "Better Life" a zvláštní pozornost si zaslouží skladba s názvem "I Am Here". Zpěvačka si k nahrávání přizvala třicetičlenný gospelový sbor, který sem dodal pořádnou monumentálnost.

Je těžké tvrdit, že tu máme nejlepší desku, jakou zatím Pink nahrála, ale nemá k tomu moc daleko. "Beautiful Trauma" je ve srovnání s předchozí nahrávkou dospělejší a vážnější, ale duch zlobivé holčičky se tu stále odráží ve velké míře. Dost těžko se dá představit, jak nové kousky budou znít naživo. Přece jen se tu nikdo nesnažil o stadiónové hymny a spíš než do hal by se nové turné hodilo do komornějšího prostředí. Alecia Beth Moore dokázala především překvapit, ale po počátečním leknutí se jedná o překrásné překvapení.