Praha - Kolik kapel se může pochlubit podobnou tvrdohlavostí a neústupností jako Shellac? Snad jedině Fugazi. Možná ještě Sonic Youth. Seznam není nijak dlouhý.
Se čtyřmi alby vydanými během šestnácti let existence jsou Shellac jednou z nemnoha připomínek toho, že hudba nemusí fungovat jen v zažitém kolotoči deska - promo - turné - další deska; a že úspěch se neměří grafy prodeje.
Ojedinělou příležitost spatřit nijak zhusta koncertující Shellac živě tak bude mít pražské publikum v pondělí v Paláci Akropolis.
Zárukou nevídané kontinuity je Steve Albini, bývalý kytarista a zpěvák kultovních kapel Big Black a Rapeman, které definovaly americkou alternativní scénu osmdesátých let.
Shellac - Steady As She Goes
Mimo to ovšem proslul především jako zvukový inženýr a vlastník chicagského nahrávacího studia Electric Audio, jehož přímého stylu využily tak rozdílné kapely jako The Jesus Lizard, Pixies, Page a Plant, PJ Harvey, Nirvana, Breeders, Jon Spencer Blues Explosion i japonští Mono.
Albini nutí kapely hrát ve studiu živě a důraz klade spíše na rozmístění mikrofonů než následné editovaní, plus charakteristické znamení ponořit vokály do mixu hlouběji, než bývá běžné.
Ostatně přesně to hledala Nirvana, když se po uhlazeném Nevermind pídila po méně popovém vyznění. A právě tenhhle způsob nahrávání, se promítá i do jeho pojetí zvuku Shellac.
Od roku 1992, kdy kapela vznikla, Albiniho v Shellac doplňují bubeník Todd Trainer a baskytarista Bob Weston. Málokteré trio dokáže v základním obsazení stvořit tak explozivní hudbu. Albiniho minimalistické kytarové riffy - "Nejsem dobrý kytarista. Vystačím si s tím málem, co umím," tvrdí - jsou jako zášlehy raketových motorů, pod nimiž burácí precizní rytmika.
Kapela, která v počátcích ironicky poznamenala, že všechny jejich skladby jsou jen o dvou Albiniho oblíbených tématech: baseball a Kanada, loni rozšířila spektrum albem Excellent Italian Greyhound. To pojmenovala pro změnu na počest italského chrtíka patřícího bubeníkovi Toddu Trainerovi.
Shellac se dostávají blíže a blíže ke kostní dřeni rockové muziky. Cílevědomě ohlodávají zvuk od všech zbytečných kudrlinek, zkoumají syrovou podstatu toho, co lze z kytary, bicích, baskytary a hlasu vlastně dostat - a v jejich podání to je vždy velké dobrodružství.
Vidět Shellac živě se vám může poštěstit jen párkrát za život. Kapela zcela ignoruje zvyklost propagovat své desky na turné. Jezdí, jen když mají čas a chuť. Neprodávají trička - ale tentokrát kupodivu budou. Neřídí se prostě žádnými pravidly kromě hudby samotné.
