Ženský ansámbl Tiburtina založený roku 2008 se pod vedením zpěvačky a muzikoložky Barbory Kabátkové věnuje především středověké hudbě. Na nové desce však zpívá tu nejsoučasnější, kterou pro něj napsal sedmačtyřicetiletý skladatel a pianista Michal Nejtek. Vedlo k tomu několik impulzů: festival Pražské jaro chtěl objednat novou kompozici, Nejtek měl touhu napsat něco pro starohudební ansámbl a Kabátková byla připravená použít námět, který čekal v záloze.

Dostala se k němu přes mužské trubadúry, tedy středověké básníky, skladatele a zpěváky v jedné osobě. O nich se všeobecně ví, jsou v učebnicích a jejich životy i písně se staly předmětem mnoha uměleckých děl - viz slavné opery Trubadúr italského skladatele Giuseppa Verdiho z roku 1853 nebo Láska na dálku finské komponistky Kaiji Saariaho, uvedená roku 2000 na Salcburském festivalu.

Související

Pražské jaro třikrát v Anežském klášteře: Muži jako tvůrci, ženy v roli interpretek

27 fotografií

Při sestavování koncertního programu o křížových výpravách, jehož páteř tvořily právě písně středověkých trubadúrů, ale Barbora Kabátková objevila také několik ženských jmen. A zjistila, že v krátkém rozmezí asi pěti dekád na přelomu 12. a 13. století psaly své písně v jižní Francii také trubadúrky zvané trobairitz.

"Ta doba mě začala víc a víc zajímat. Postupně jsem objevila mnoho dalších žen, jež psaly písně," popisuje Kabátková. Problém představoval fakt, že hudba se dochovala v jediném případě, jinak existují pouze dobové texty. "Po čase přišla nabídka od Pražského jara na spolupráci s Michalem Nejtkem a na otázku, jak naše světy propojit, jsem měla brzo odpověď. Vrátíme na pódium texty trubadúrek a místo abychom je podkládali hudbou jejich mužských protějšků a snažili se o historickou autenticitu, stvoříme jim hudbu novou," vysvětluje Kabátková genezi koncertního programu nazvaného Trobairitz.

Ten nejprve zazněl roku 2022 na jednom z festivalových večerů Pražského jara. V koncertním sále Anežského kláštera seděl i zakladatel a majitel hudebního vydavatelství Animal Music Petr Ostrouchov. Hned po koncertě přišel za účinkujícími s nabídkou na natočení alba. To vyšlo nyní a výjimečné je v českém prostředí už proto, že nahrávek současné klasické hudby se u nás objevuje naprosté minimum. Pro renomované labely to není lukrativní volba.

Myšlenkový a citový svět trubadúrek nebyl až tak daleko od toho našeho, věří Barbora Kabátková s Michalem Nejtkem. | Foto: Václav Jirásek

Deska Trobairitz nicméně nabízí v první řadě dialog mezi současností a středověkem. Soudobý hudební jazyk, jaký znají posluchači Michala Nejtka, zní až ve druhém plánu. "Trubadúrky často pracovaly tak, že vytvářely fiktivní dialogy a psaly text vlastně za někoho jiného. Podobný princip jsem zvolil i já, psal jsem jakoby za ně," přibližuje skladatel.

Pro nástroje, které na albu účinkují, tedy středověkou smyčcovou nyckelharpu, strunný dulcimer, akordeonu blízké organetto a perkuse, komponoval tradičně. "Chtěl jsem zachovat charakter každého toho nástroje. Neměl jsem potřebu stavět žádný element do opozice, všechno má svou tradiční roli a já jsem při psaní hudby chtěl být především v dialogu s těmi krásnými texty, které jsme vybrali," popisuje.

Právě textům věnoval značnou péči. "Práce na libretu nám zabrala asi dvě třetiny celkového času. Texty se mi moc líbily, ale nejdřív jsem netušil, co s nimi. Vzal jsem si tedy na pomoc divadelního režiséra Jiřího Adámka, se kterým jsem několikrát spolupracoval a vím, že vždycky, když mu dám různorodý neuchopitelný materiál, dokáže ho zformovat a opracovat," pokračuje Nejtek. Společně pátrali v již existujících překladech do různých jazyků. Nakonec vybrali čtyři kusy v českém přebásnění a čtyři v originále, tedy dnes už téměř nepoužívané okcitánštině.

"Líbí se mi zhudebnit jazyk, který už není aktuální. Pro skladatele je to výhodné, protože nemusí pracovat s významem, co by ho zatěžoval, a může se soustředit na artikulaci. Ta je pro mě hodně důležitá," vysvětluje Nejtek.

Podle něj okcitánština připomíná francouzštinu, takže se člověku zdá, že jí alespoň trochu rozumí. Výsledně však vnímá hlavně zvukovou krásu jazyka. "Nestudoval jsem ho a při psaní hudby mi to vůbec nepřekáželo. Když jsme měli vybrané a přeložené texty, vznikla forma a hudba už se potom dostávala na svět skoro sama," shrnuje Nejtek.

Projekt Michala Nejtka s Tiburtinou měl premiéru roku 2022 na festivalu Pražské jaro. Nyní vyšlo album. | Video: Supraphon

Podle Barbory Kabátkové byly trubadúrky v kontaktu s tvorbou svých mužských protějšků, znaly ji a formálně se vyjadřovaly stejně. Šlo o milostnou poezii, formu dopisů či rozhovorů. Způsob výpovědi ale volily jinak. Příměji, ostřeji a nebojácněji. "Počítám, že stále rodit děti dobré není a s mužem být se mi zdá utrpení. Za manžela vdát se mám, však plodit děti za žal pokládám a ňadra se pak z pevných v zplihlá změní a z břicha je jen pupek povolený," zní jeden ze zhudebněných textů na albu Trobairitz.

"Jižní Francie byla obecně mnohem víc liberální než zbytek Evropy té doby, ale v časovém okně na přelomu 12. a 13. století se díky některým změnám ženy šlechtičny, které měly svoje učitele, uměly číst, psát a měly možnost používat knihovnu, najednou mohly veřejně vyslovit a popsat svůj vnitřní svět. To byla výjimečná situace," říká Barbora Kabátková.

Související

Recenze: Barokní Platée v Národním je operou roku, kritizuje ponižování kvůli vzhledu

Ke změně postavení některých vdaných aristokratek došlo v době, kdy jejich manželé pobývali na křížových výpravách. A ony se ocitly v roli takzvaného lenního pána, vysvětluje historik literatury Josef Prokop. "Moderně lidově řečeno pak na svém panství panovaly místo manžela. Přirozeně ony samy, a možná aristokratické ženy obecně, získaly více respektu a autority," doplňuje Prokop, mimo jiné spoluautor překladů okcitánské trubadúrské poezie do češtiny vydaných pod názvem Přátelé, přiléhavý složím vers. Právě z něj při tvorbě libreta k cyklu Trobairitz čerpali Michal Nejtek s Jiřím Adámkem

Zároveň však Prokop upozorňuje, že ve středověku měla žena jasně dané postavení a zůstávala v mnoha ohledech v moci muže - ať už svého otce, nebo manžela. Navíc byla vystavená latentní církevní mizogynii.

Z té doby přežily asi čtyři rukopisy s poezií trubadúrek. Dva jsou uložené v jižní Francii, dva v severní Itálii. Hudba se dochovala pouze k jedné písni a historici udávají necelé tři desítky žen, které takto tvořily. "Nejspíš jich ale bylo víc, protože co my víme? Dochovaly se všechny prameny? A byly všechny ženy, které komponovaly, schopné si noty zapsat? A kdo vlastně jejich písně prováděl? Byly to ony samy, nebo potulní pěvci, stejně jako v případě písní mnohých mužských trubadúrů?" ptá se sama sebe Barbora Kabátková.

Odpovědi jsou do jisté míry i otázkou naší představivosti. Podle vedoucí Tiburtiny ale myšlenkový a citový svět trubadúrek nebyl až tak daleko od toho našeho. "V jejich písních je něžná, křehká ženská duše, která touží po lásce, i racionální rozvažování nad tím, jaká je jejich role a zda ji chtějí naplnit," uzavírá.

Album

Michal Nejtek a Tiburtina Ensemble: Trobairitz
Animal Music 2024