Vydáno 26.06.2023 | autor: Aleš Materna
Poslední den festivalu Metronome Prague byl hlavně o objevování. Na pódiích se střídaly kvalitní kapely, ovšem žádná z nich by se nedala nazvat vyloženě hvězdou první velikosti, jako tomu bylo v předchozích dnech v případě Jamiroquai či ZAZ. Role hlavního taháku dne připadla londýnským White Lies, ale upřímně, ti by svou směsí synth-pop-rocku dokázali unudit a uspat i uspávače hadů. Zato M83 potvrdili kvality na poli elektronické hudby. Skvělá vystoupení předvedli britští Low Island a Sir Chloe, pro Emily Burns i přes sympatický výkon bylo velké pódium příliš velké sousto. Žofie Dařbujánová společně s MYDY řádila na pódiu jako orientální diva, popová Tove Lo se dostala do finále soutěže o nejbizarnější kostým, výborní byli The Atavists a rapper J.I.D., který v triku Metallica předvedl pestrou show.
LIVE: Poslední den Metronome Prague M83 rozsvítili noční oblohu a Žofie Dares z MYDY ukázala zadek
Přesto, anebo právě proto, atmosféra posledního dne v pražských Holešovicích za zcela jasného až spalujícího slunce byla jedinečná, fanoušci si užívali objevování pro mnoho z nich často zcela neznámých, ale velice kvalitních kapel i zajímavého stylového rozptylu. Něco ve stylu legendárního britského festivalu Glastonbury, akorát v trochu menším provedení a v kulisách parku na okraji jednoho z nejkrásnějších měst světa.
Odpolední program odstartovaly tři nadějné zpěvačky, v jejichž jménech se shodně objevují dvě písmena N - Anna Vaverková, Annet X a Karin Ann. Ani jednu z nich jsem nestihl, ale podle informací některých fanoušků všechna vystoupení byla zajímavá a povedená. V momentě, kdy již na hlavním Metronome pódiu stála v černém saku s kytarou na krku sympatická Emily Burns, jsem již byl pod stále ještě docela prořídlým pódiem. Britská zpěvačka se svým folk-pop-rockem podpořeným kapelou předvedla snahu a zajímavý hlas, nicméně bylo evidentní, že je sama z tak velkého pódia a nepříliš zaplněného prostoru před ním mírně nervózní, a ač písničky, jako například I´m So Happy, má povedené, menší prostory by jí rozhodně slušely více. Na takové velké pódium musí zkrátka ještě dorůst.
To další Britové Low Island na menším pódiu předvedli strhující koncert – jejich směs elektronického rocku a drsné house music nejenže fanoušky zaujala, ale doslova nadchla a roztančila. Skupina z Oxfordu, která svou první nahrávku v podobě EP Just About Somewhere vydala teprve v roce 2017, už stačila sklidit množství pochval a odehrát mnoho vystoupení na legendárních scénách. V Anglii bývá řazena po bok Radiohead a určité paralely, ať už v opojení elektronickými psychoprvky či nervním projevu zpěváka, by se s touto kapelou najít daly. Nicméně Low Island působili mnohem tanečnějším dojmem a fanoušky si získali od samého začátku, takže nejprve sedící lidé v areálu letní divadelní scény Výstaviště se brzy postupně zvedali z podlahy a nahrnuli se před pódium skotačit. Skupina zahrála deset písniček a nejvíce zaujaly hity Robin či závěrečný strhující Searchbox.
Low Island byl jeden z největších objevů festivalu, společně s americkou kapelou z New Yorku, která následovala na stejném pódiu hned po nich – Sir Chloe. Ti vedeni charismatickou zpěvačkou a kytaristkou v modrém školním kostýmu, beraním účesem na hlavě a černými brýlemi na očích, předvedli mix syrového post punku, rocku, popu a folku, někde na pomezí Nirvany, Patti Smith a Suzanne Vega. Ačkoliv první nahrávku, singl s písničkou Animal, vydali teprve v roce 2020 a debutové album I Am the Dog vyšlo zhruba měsíc před vystoupením na festivalu Metronome, měli již mezi posluchači řadu skalních fanoušků, kteří bláznivě tančili a zpívali si texty kapely.
Švédská zpěvačka a tanečnice Tove Lo v opravdu bizarním kostýmu, se kterým by mohla ve finále soutěže o nejprovokativnější oděv festivalu soutěžit s českou Aiko, předvedla svůdné pohyby a trochu potrhlý mix melodického elektro popu, který zněl tak trochu jako syntezátorový pop z osmdesátých let minulého století, i tak si ovšem pod druhým největším pódiem našel překvapivě velký počet posluchačů, zřejmě hlavně kvůli své extravaganci. Hezky se na to koukalo, hůř poslouchalo.
Na hlavním pódiu to pak odpálili jiní Britové, opěvovaní White Lies. Je pravda, že na ostrovech si již vydobyli určité jméno, čemuž nasvědčovala skupinka anglicky hovořících mladíků ve frontě na pivo, kteří si společně s nimi prozpěvovali jejich texty. Po slibném rozjezdu, kdy to vypadalo na svižný kytarový rock, který zpočátku fanoušci kvitovali a odměňovali potleskem, jejich výkon stále více a více zabředával do syntezátorových ploch jakéhosi pop-rocku, který se stával i pro fanoušky očekávající stejně jako já nějaký řízný post-punk, stále méně stravitelný. Zkrátka jedna velká nuda.
Naproti tomu čeští MYDY vedeni charismatickou zrzkou Žofií Dařbujánovou to rozpálili před zcela zaplněnou ČT Art stage s nebývalou energií. Jejich elektro swing s příměsí funky rocku dokázal strhnout většinu fanoušků k až nezbednému skotačení a samotnou Žofii ve zlatém lesklém kostýmu k až orientálním tancům, korunovaným nazvednutím sukně a vystrčením zadku. Zkrátka tohle si všichni užívali na maximum, skvělý výkon předvedla i v lesklých kostýmech oděná kapela a obzvlášť dechová sekce.
Podobně skvělou show předvedl sympatický rapper J.I.D. s dredy na hlavě, který oděn v triku s nápisem Metallica vyštěkával své pokřiky jako kulomet, přesto to bylo zábavné a vůbec ne monotónní. Velký dav fanoušků strhl společně se svým rapperským kolegou k bezuzdnému skákání, společně s vizuálními prvky a animací šlo o velice povedené a zajímavé vystoupení.
Překvapili také čeští The Atavists svou údernou směsí country rock'n'rollu, až se hala Ploom Moon klubu otřásala a posluchačům rezonovala v tělech střeva údery bubeníka i kytarovými riffy zpěváka a kytaristy v jednom. Takhle má vypadat opravdu pořádná show.
Naproti tomu zařazení slovenské skupiny Saténové ruky, to byl tak trochu dramaturgický přehmat. Jejich agro vesnický rock jako by se snažil upomenout na kdysi docela známou kapelu Vidiek, chlapci, či již spíše postarší muži ,se snažili, ale byla vidět jejich nevyzrálost až amatérismus. Jejich pokus o rádoby vtipné texty vyzníval až trapně - vydržel jsem dvě a půl písničky a s opravdu smíšenými pocity jsem musel odejít objevovat něco mnohem zajímavějšího a zábavnějšího. Tohle se příliš nepovedlo.
A pak již přišel asi zlatý hřeb večera – francouzská elektro skupina M83 vedená multiinstrumentalistou Anthony Gonzalesem předvedla strhující show na pomezí elektronické a filmové hudby. Doplněni skutečně živou kapelou se skutečnými bicími a kytarami, která této elektronické syntezátorové hudbě dodávala další rozměr, předvedli ve spojení s epickými vokály a refrény a s vizuálně nádhernou animací plnou doslova dech beroucích efektů úchvatné představení, hodné završení celého festivalu Metronome. Takový Jean- Michel Jarre nebo Vangelis by se zřejmě docela podivovali, kam se vývoj elektronické hudby posunul a že je stále možnost vymýšlet něco nového a inovativního. Nebyl jsem sice tak uhranut, jako v případě o den dříve vystoupivších Moderat, ale přesto se jednalo o velmi výraznou hudebně-vizuální show.
Čtyřdenní festival Metronome Prague ukázal, že každý další ročník je lepší a lepší a přináší nejen osvědčená (přiznejme, že některá už také trochu vyčpělá), ale hlavně spoustu nové mladé a inovativní hudby. Stále více se stává nepřehlédnutelným festivalem nejen na mapě Česka, ale možná i celé střední Evropy.
Text: Aleš Materna, foto: David Webr
Témata: Metronome Prague, M83, Antony Gonzales, Mydy, James Harries, White Lies, J.I.D., MYDY, Annet X, The Atavists
0,00
čtenáři
hlasuj
