Jednou ze šestnácti písní je také duet s Ivou Frühlingovou, zatímco skladbu Tajnosľubná Žbirka nazpíval se svou bývalou kolegyní z kapely Modus Marikou Gombitovou.
Snad na každé z posledních desek máte duet se zpěvačkou. Je to pravidlo?
Není, ale kdykoli napíšu píseň, která by mohla být duetem, naskočí mi nejprve Marika Gombitová. S ní jsem toho nazpíval nejvíc. Ale také mě baví, když se ozve jiný hlas, zvláště na sólovém albu. Působí jako osvěžení. Zaujalo mě, že Iva Frühlingová se prosadila nejdřív ve Francii. Většinou se zpěvák stane známým doma a pak třeba v zahraničí. Mně se to částečně podařilo v Německu. Za svůj největší tamější úspěch považuji, že mi Dieter Bohlen ukradl písničku Balada o poľných vtákoch... (smích) Vím, jak je těžké se prosadit v zahraničí. A najednou je zde mladá holka, která nazpívá ve Francii hit.
Takže v písni Tajnosľubná jste si na místě Gombitové nedokázal nikoho jiného přestavit?
To je typ písně, ve které to je jasně slyšet. Nahrávali jsme u ní doma. Byla absolutně připravená. U ní je to tak, že se buď nenahrává nic, nebo – když už k tomu dojde – tak to něco znamená. Zazpívala píseň tak působivě, že jsem k ní nedokázal dát svůj hlas. Měl jsem pocit, jako když někomu skáču do řeči. Tak vznikl duet, jehož převážnou většinu nazpívala Marika Gombitová. Navíc Kamil Peteraj jí napsal text přímo do úst.
Vaše deska vznikala v pěti studiích, podíleli se na ní různí producenti i hudebníci. Proč jste svěřil své písně do rukou tolika lidí?
Rád dám někomu odpovědnost a pak ho nechám, aby na mé písni pracoval. Proto jsem oslovil producenty Aleše Zenkla s Honzou Horáčkem, Davida Kollera nebo Jana Muchowa. Můj vklad je ten, že si z jejich nápadů vybírám a dávám je dohromady. Chtěl jsem udělat barevnou desku. Vždycky jsem chtěl třeba natočit skladbu s vibrafonem, který mi připomíná Goddardovy filmy. Producenti často přicházeli s věcmi, o kterých si mysleli, že pro mě budou bizarní. Ale mě je velmi těžké šokovat. Člověk se udržuje ve formě, když opustí vychozené cesty a začne trochu riskovat.
Proč si vždycky napíšete hodně písní do zásoby?
Není dobré psát písně na poslední chvíli. Potřebuji odstup. Až připravíme videoklipy a koncerty, začnu psát další písničky. Čím dříve se do toho pustím, tím víc budou jen pro mě. Pak z nich začnu vybírat, i když vydání dalšího alba je ještě daleko.
Jak velkou hromadu písní jste měl před albem Dúhy?
Minimálně padesát. Ale počet o ničem nesvědčí.
Vy máte staromilskou skladbu Čaj o páté a Paul McCartney zařadil na svou novou desku podobně laděnou píseň English Tea – Anglický čaj...
Další zvláštnost je, že když jsme nahrávali ve studiu Sono, objevil se tam syn Johna Lennona Julian Lennon. Některé souvislosti s Beatles jsou pro mě tak záhadné, že je ani nechci rozebírat. Ale vážně, píseň Čaj o páté jsme oblékli staromilsky, protože jsem chtěl udělat radost Milanu Lasicovi, který mi k ní napsal text. Se Satinským kdysi měli ve svých vystoupeních větu: "Dnes o čtvrté bude čaj o páté." Nevím, proč ho to zrovna tak napadlo.
Vaše hudba se rozlévá ze žánrových břehů. Byl to váš plán?
Člověk má více podob. Nejhorší je, když mě obléknou do nějakého kabátu. Úplně prchám pryč, jakmile dostanu návrh, že bych měl vybrat dvanáct svých slaďáků na desku ke svatému Valentýnovi. Rád nazpívám píseň Katka, protože jsem ji napsal pro ženu. Mě pestrost baví. Člověk může zpívat rockově, něžně, dotknout se folku nebo jazzu. Ale nedělal jsem to vědomě. Na albu se prostě spojilo víc producentů a tvůrců. Ale já jsem věřil, že můj autorský rukopis a moje kontrola nad tím, co se děje ve studiu, udrží desku pohromadě. Pestrost je mi vlastní, podobně poslouchám hudbu. V přehrávači se procházím desetiletími sem a tam.
Uvědomujete si, že existují písně "žbirkovky", které člověk pozná okamžitě?
Kdyby to tak bylo, byl bych rád. Někdo možná můj rukopis rozezná. To je důvod, proč i já někoho poslouchám. Představuje pro mě mikrosvět. Teď budu možná machrovat. V minulosti jsem si myslel, že až zestárnu, bude to představovat jen nevýhodu. Ale já začínám cítit výhodu v tom, že se opírám o nějakou minulost hudby, nejen své, kterou jsem zažil. A stále přijímám nové věci. Na koncertech si lidi pamatují na skupinu Modus, ale vidím také publikum, které zná mé poslední skladby. A mám naději, že na jaře na nás lidi zase přijdou. Tenhle věk může být krásný. Užívám si to jako satisfakci. Člověk si vzpomene na Hendrixe, Dylana, samozřejmě na Lennona, McCartneyho a všechny fantastické základy, které v této hudbě jsou. A zároveň poslouchá nové kapely Kaiser Chiefs nebo Franz Ferdinand a stejně ho to baví. Je úžasné, že mezi mnou a mým synem není bariéra nějakého nepochopení.
