RECENZE: Biffy Clyro se snaží, ale k euforii nestrhnou

Skotská kytarovka Biffy Clyro od roku 1995, kdy se datuje její vznik, dělala vše pro to, aby se na jedné straně stala „velkou stadionovou“ kapelou. Zároveň ale jaksi dbá na to, aby se stále mohla nazývat alternativní. Což je dost sporné, protože alternativního není na jejím melodickém rocku zhola nic.

Poslechněte si třeba asi největší hitovku Tiny Indoor Fireworks s chytlavým, vyloženě popovým refrénem. Kdepak alternativa, ale přívětivá rádiová záležitost. Zní to trochu jako Foo Fighters (srovnání s Nickelback, Bush a podobnými hrůzami se vystříhám, tak zlé to naštěstí není), a co je poměrně zarážející, jako by v tom vůbec neprobleskovalo nic z ostrovní písničkářské školy. 

5 fotografií

Žádný vtip, sarkasmus, nadhled, frackovitost. Trojice Simon Neil (zpěv, kytara), James Johnston (baskytara) a Ben Johnston (bicí) je „americky“ přehledná, velkolepá, hymnická, ale také jaksi bez autentičnosti a atmosféry. Je asi poměrně snadné si Biffy Clyro oblíbit – čich na hitové melodie mají nesporný. Obtížnější už je opravdu si je zamilovat, propadnout jim. Na to jsou jejich písničky mnohdy dost průhledné, prvoplánové. Místy opravdu banální, viz třeba baladickou Space.

A Celebration Of Endings je už jejich devátou deskou, což je ale také třeba brát v potaz. Biffy Clyro totiž podle všeho dosud nepropadli rutině a snaží se pořád o to, aby zněli čerstvě a energicky. Což se jim daří.

A Celebration Of Endings 60 % Biffy Clyro

Mají za sebou ceněné desky Only Revolutions (2009), dvojalbum Opposites (2013) nebo Ellipsis z roku 2016, ale hudbu dělají evidentně se stále stejným zápalem jako na debutu Blackened Sky, který vydali v roce 2002. A když se jim opravdu zadaří, vyleze jim z toho skutečně povedená věc jako šťavnatá End Of, což je asi nejlepší věc na albu. Po ní ovšem opět následuje až moc pompézní Instant History, kterou při dalších posleších nespíš přeskočíte.

A takto se to má vlastně s celým albem. Jste jako na houpačce, zmítáte se mezi pocitem, že se to vlastně celé ohromně dobře poslouchá a už napoprvé není problém si pobrukovat refrény, a mezi pochybnostmi, že jde o dost krátkodechou záležitost s rychlým datem spotřeby. Nic, co byste nejraději hodili za psem, ale zároveň nic převratného, co byste s očima navrch hlavy doporučovali známým.

Album skvěle hraje, Biffy Clyro společně s producentem Richem Costeyem odvedli bezchybnou práci. Každý nástroj je čitelný, má sytou barvu, vyplatí se sledovat detaily jako kytarové linky v The Pink Limit nebo už zmíněné hitovce Tiny Indoor Fireworks. Tam všude Biffy Clyro přesvědčují o svém renomé, které jim mimochodem nespadlo do klína skrze tlačenku, ale poctivě si ho vydřeli nejen alby, ale i nadupanými koncerty, kde všechny skladby, které třeba na albech vzbuzují rozpaky, fungují lépe.

Ale co naplat, výsledek je stále jaksi rozpačitý, nevzrušivý. Ono samozřejmě z modelu kytara, basa a bicí těžko vytřískat něco epochálního, na to tady už v minulosti byli jiní machři. Biffy Clyro nejsou The Jam, zároveň ale do balastu mají stále ještě daleko. Prostě pořád někde mezi.