Vydáno 13.07.2018 | autor: Jan Trávníček
Jen na jediný večer v 3200 kinech po celém světě propukla Muse mánie. Jedna z nejzajímavějších britských kapel současnosti v nich totiž nechala promítat záznam ze svého posledního turné k vynikající desce Drones. Stalo se tak zhruba po pěti měsících od neobvyklého koncertu ve francouzském La Cigale, kde si fanoušci mohli odhlasovat podobu setlistu.
RECENZE: Muse v kinech fungují hlavně na fanoušky, kteří jejich skvělou živou show ještě neviděli
V kině se ale promítala standardní verze uplynulého turné, s nímž se tehdy kapela podívala i do pražské O2 areny. Dle několika drobných promluv, které zpěvák Matthew Bellamy měl vůči publiku, se zdálo, že se natáčelo v Berlíně a Miláně, pro jistotu ale berte zmíněné lokality s rezervou, dokud se finální záznam neobjeví i s doplňujícími materiály na DVD a Blu-Ray.
V každém případě ale režiséři Tom Kirk a Jan Willem Schram zachytili formaci ve vrcholné formě, kdy každý její koncert bere dech. A na sestřihu je to poznat. Muse hrají jako králové, koncert má spád, intenzitu a umí strhnout během prvních riffů. Nechybí hity jako Supermassive Black Hole, Time Is Running Out, Madness nebo za salvy konfet finišující Mercy. K tomu po aréně létají jak drony, tak také bezpilotní, zlověstně černé letadlo.
LIVE: Muse si v Praze na otáčivém pódiu opět vybojovali titul: Nejlepší koncertní kapela současnosti
Žádný div, že se diváci v atypických sedačkách kina Bio Oko nervózně vrtěli, podupávali si do rytmu a někteří z nich si i několikrát zatleskali jako na opravdovém koncertě. Přesto byl celý koncept sledování koncertu v kině poměrně zvláštní. Chybějící živá interakce mezi obdivovanými superstars a jejich fanoušky zařezanými v sedačkách je logicky velmi odlišná od toho, jaké pocity běžně zažívají účastníci jejich koncertů. Tím spíš, když tomu příliš nepomáhá ani rychlá, klipová režie, která zběsilými střihy přeskakuje z jednoho člena na druhého a divák tak místo vychutnávání si scény a jejích detailů nestíhá sledovat, kde je vlastně "sever", protože je zcela zahlcen přes sebe blikajícími obrázky.
Navíc je znát, že nejvíce práce bylo provedeno v postprodukci, neboť řada projekcí vyvolává spíše psychedelické stavy. Když sledujete záběry například na Dominica Howarda, kterak z jeho bicích po každém záběru odlétává jakási zvuková vlna jako z komiksů, kterou tam autoři nakašírovali, aby z Muse udělali ještě bombastičtější kapelu, než jakou je, vyvolává tato snaha o obdivuhodné záběry do traileru spíše hořký úsměv. Totéž platí i pro fanoušky, u nichž si pozorný divák může všimnout, že zatímco ti úmyslně zabíraní často vypadají jako smyslů zbavení, při oddálené kameře působí publikum relativně klidně. Jestli tedy lze ze záznamu turné k Drones mít nějaké shrnutí, tak to, že na něm jde hodně vidět, jak moc se jeho autoři snažili přikrášlit si realitu.
To na jednu stranu nemusí být nutně špatně, akce v kině je přece primárně reklama jak na budoucí disk samotný, tak na příští turné, může ale spíše fungovat na fanoušky, kteří kapelu ještě naživo neviděli a takové detaily neprokouknou. Právě ti budou z kina odcházet nejšťastnější a co nevidět se přidají k těm nejvěrnějším na příštím turné. Kdo už ale Muse někdy naživo viděl a ideálně i více než jednou, nebude mít důvod sledovat zmiňovaný záznam po návštěvě kina ještě podruhé. Zase tak výjimečný není. Spíše se ale porozhlédne, kdy se na opravdovou kapelu může zajít podívat znovu. Až na koncertě ho totiž čeká zážitek, který je sice úplně odlišný od toho v kině, má ale jednu výhodu. Je to realita.
text: Jan Trávníček, foto: archiv
3,00
čtenáři
hlasuj
