O kapele, která před třemi roky koncertovala na pražském Letišti Letňany, se dlouho mluvilo jako o naději rockové hudby 21. století, dalším z klenotů ostrovního kulturního exportu či novodobých Queen. V nultých letech s deskami Black Holes and Revelations nebo The Resistance budili dojem rockových aristokratů, kteří dokážou strhnout dav silnou melodií, stadionovou show postavenou na vizuálních efektech i vykročením mimo kytarový svět směrem k popovějším postupům.
Minulou dekádu však Muse spíše tápali - jejich bombastická témata i provedení jako by stála v opozici vůči civilismu bolestných zpovědí nových popových hvězd, zrozených díky internetovým platformám, kam může každý pověsit cokoli. Virtualizace života a sci-fi představy tvořily námět desky Muse nazvané Simulation Theory z roku 2018, která se od svých předchůdců odlišovala přiznaným eskapismem.
Za téměř třicetiletou kariéru skupina nahrála osm alb, získala několik cen a prodala desítky milionů nosičů. Není divu, že jí korporát Warner Bros. nedávno nabídl, zda nechce vydat kolekci největších hitů. Místo toho Muse minulý pátek přišli s novou, v pořadí devátou studiovou deskou nazvanou Will of the People. "Když vydáte největší hity, vypadá to trochu jako konec," vysvětlil frontman Matt Bellamy pro britský Guardian.
Muse však fanouškům svým způsobem stejně doručili výběr toho nejlepšího ze své tvorby. Novinka obsahuje všechny ingredience, které postupem času přimíchávali do své hudby. Vedle sebe tu zaznívají v titulní skladbě vzpomínky na žánr glam rock, queenovské vokální harmonie v písni Liberation nebo synthpop ve vemlouvavé Compliance. Nově se objevují okamžiky evokující numetal a skupiny jako Korn nebo Slipknot, jejichž skladbou Duality ostatně Muse na nedávném koncertě završili vlastní song.
Zvuk úvodní přepálené kytary v předposlední kompozici Euphoria zase může připomenout starší museovský hit Knights of Cydonia. Nad vším se pak klene Bellamyho charakteristický zpěv, střídající polohy mezi přepjatostí a skoro nenápadnou civilností.
Pro Will of the People je charakteristická přímočarost, díky které Muse zní svěže, energicky, bez přehnaných ambic. Žádná skladba tu netrvá déle než pět minut, každá by obstála jako samostatný singl, co chvíli zazní zapamatovatelný slogan nebo hudební motiv. A přece je aktuální nahrávka také ambivalentní - především kvůli tématům, o nichž zpěvák, kytarista i klávesista Bellamy, baskytarista Christopher Wolstenholme a bubeník Dominic Howard vyprávějí.
Motivy konce světa, krutých autoritářských vlád, vzpour proti nim nebo dystopické budoucnosti už probádali dřív. Změnil se jen kontext, v němž o tom Bellamy zpívá. Válka, nekontrolovatelný virus, klimatická krize, do západní společnosti vkrádající se autoritářská či antiemancipační rétorika. Už to nejsou jen představy ambiciózních muzikantů, ale realita.
Na společnost se skutečně vyvalila a valí rizika, která jí dávají přízvisko riziková, jak západní svět v 90. letech charakterizoval německý sociolog Ulrich Beck. Podle něj moderní státy, industrializace a byrokratizace sice zlepšily životní úroveň, nicméně možnost vpádu nepředpokládatelných a nekontrolovatelných událostí, často způsobených stejnými procesy, paradoxně vyvolává velkou nejistotu. Z pocitu konstantního a zároveň nenápadného ohrožení ostatně vyvěrají i konspirační teorie, jejichž šíření dostalo s rozvojem internetu novou dynamiku.
Konspirační teorie kdysi fascinovaly a přitahovaly také Matta Bellamyho. Že na síti svoboda slova znamená též svobodu manipulovat či přikreslovat realitu, mu došlo až začátkem uplynulé dekády, vzpomíná v rozhovoru pro časopis NME.
V interview pro Guardian se zase zamýšlí, čím mohou být lákavé spiklenecké příběhy vydávané za skutečnost. "Lidé se cítí zapojeni do témat, které se teď dějí. Zároveň z hlediska psychologie může uklidňovat vědomí, že lidé, a to i přesto, že jsou zlí, někde mají věci pod kontrolou. Pravda je ale o dost děsivější - nikdo nic neřídí a je to jeden velký chaos," říká.
Na desce Will of the People se objevují povědomé fráze ze slovníku dezinformační scény. V okázale dojemné písni Ghosts s preludujícím klavírem o smutku ze smrti blízkého Bellamy použije dvojznačné spojení "Velký restart". V kontextu tohoto příběhu znamenají překonání truchlení, zároveň však pojem kromě plánu Světového ekonomického fóra odkazuje ke stejnojmenné konspirační teorii: tedy že si koronavirus údajně vymyslely "globální elity", aby ovládly světovou populaci.
Podobně titulní, pochodová, až euforická skladba vypráví o revoluci, která "zažene císaře do oceánu" a "roztříští vaše instituce na kousky". V jednom ze sborových nápěvů Bellamy mění slovo people za slovní hříčku sheeple, jak se v angličtině nazývají lidé, kteří příliš věří médiím - ať už těm takzvaně mainstreamovým, nebo alternativním. Spojení hraje oběma významy.
Skladba má však také ironický nádech, když v souvislosti s revolucí mluví o vylévání vaničky s dítětem. Videoklip pak ilustruje, jak zklamání těch, kdo neprofitují z globalizace či západního modelu demokracie, využívají ve svůj prospěch autoritáři nebo oligarchové - dav maskovaných vzbouřenců strhává sochy vládců, kteří se ale schovávají mezi nimi. Slova o vzpouře jsou nicméně vrtkavá, proto je možné při poslechu zároveň znejistit: co když si úplně totéž zpívá "ta druhá" strana?
První část alba z jistého pohledu vypráví o prohlubujícím se společenském napětí. Téměř celá druhá, zřejmě i silnější polovina naopak zpodobňuje ryze osobní trápení na pozadí pandemických lockdownů.
Skladba You Make Me Feel Like It’s Halloween si vypůjčuje hororové obrazy včetně úvodních barokních varhan. Vykresluje hrůzu domácího násilí, které vzrostlo během karantén a jeho oběti často neměly, jak se z všudypřítomného nebezpečí vymanit.
Jemná a zároveň patetická píseň Verona zase s odkazem na Romea a Julii vypráví příběh o touze po lidském kontaktu. Zároveň si na ní posluchač opět může procvičit pootočení perspektivy - i zde se nabízí číst text mimo politickou "provaxerskou" pozici Muse. Město Verona a verše jako "Teď nás nemohou zastavit, nenechám tě být o samotě" nebo "Odlož oblečení i masku" by se teoreticky daly vnímat i jako výzva k ignorování protiepidemických opatření.
Není to první deska Muse, která připomíná cyberpunk. Skupina se však chytře vyhnula snaze stavět bůhvíjak promyšlenou a komplikovanou, v důsledku i neaktuální poctu tomuto sci-fi žánru - zasazení do současnosti a komentování našich problémů jí přidává na naléhavosti. Matt Bellamy ostatně řekl, že už chtěl témata úpadku opustit, realita mu však zkřížila plány.
"Jsme na prahu smrti, další světová válka / Předvídal jsem lesní požáry a zemětřesení / Život v krizi, smrtící virus / Cunami nenávisti si nás najdou," vyjmenovává Bellamy v závěrečné kompozici We Are Fucking Fucked nemálo problémů současného světa.
Díky všem katastrofám Muse nahráli svou nejlepší desku za posledních deset let. Otázkou zůstává, jestli budou mít o čem zpívat příště.
Album
Muse: Will of the People
Warner Records 2022
