Kolem Tomáše Kluse to díky jeho plodnému období poslední dobou poměrně žije. Vydal politicky laděnou desku "ČAUČESKU", na které kritizuje především machinace premiéra Andreje Babiše, natočil pokračování pohádky "Tajemství staré bambitky", ukázal se také ve filmovém hudebně-dramatickém počinu "Naživo". A k tomu začal točit další desku a dokončil hudební podmaz pro muzikál Honzy Svěráka.

Ale zpět k hraní - po takové době k tomu opravdovému, živému. Úterní odpolední koncert byl ve znamení improvizace. Klus je mistrem tohoto uměleckého formátu - jeho set by se dal přirovnat k takovému stand-upu. Upřímně jsem se dlouho takto nezasmála. Jeho nenucené fórky, které si hrají s verši, se neomrzí. Neopakují se, vždy komentují aktuální dění. Člověk si uvědomí, jak je čeština krásná a ohebná.

Tomáš nastoupil na scénu v době, kdy jsme byli v plavební komoře. Přišel rozzářený za doprovodu svého soukmenovce Jiřího Kučerovského, a pomyslně se tak vrátil ke dřívějším dobám, kdy hráli komorně ve dvou. Návštěvníci tak opět dostali spršku laškovných frků, v nichž se oba vzájemně popichují, hecují ještě k větším hovadinám, načež to Jirka všechno usazuje zase zpátky na zem. Jeho dotaz při zpáteční cestě, zda jsme projeli ruchadlem, se stal pro účastníky kultovní. Stejně jako okamžik, kdy se Tomáš rozčiloval nad tím, že mu berou z úst "aha", které zpívá v "Da.Muklův meč", a on tak přichází o pár vteřin slávy.

Vše bohužel doslova zastiňoval les telefonů, kterými fanoušci natáčeli první polovinu dění. Kdo stál dále, v podstatě nic neviděl. Slyšet bylo ale znamenitě, takže jsem se tím nenechala limitovat a nechala jsem se okouzlovat spíše Tomášovým slovním než vizuálním šarmem.

Ten v závěru prozradil, že to byl první koncert, během kterého neměl plně pod kontrolou, kam směřuje. Směr totiž udával kapitán, a kdo byl posledně na zmíněném vystoupení Báry Polákové, musel uznat, že jsme si užívali Prahy více, než když se vyjíždí z Výtoně jako právě posledně.

Spád tohoto odpoledne neudával zpěvák - papír se seznamem písní koloval mezi přítomnými a písničkář vždy požádal toho, kdo jej zrovna měl v ruce, o výběr následujícího kousku dle vlastního přání. Byl to takový jukebox. Mohlo se zdát, že se nakonec přehrálo vše, ale ve skutečnosti se stihla tak polovina. Zbytek se prokecal. Ale zaznělo i něco mimo seznam. Dámy z davu převzaly otěže, když začaly sborově hned jako druhou zpívat "Pánubohudooken". Tomáš podlehl a přizpůsobil se. Jinak se politických komentářů zdržel - vše prý již řekl dubnovou deskou.

Přítomní se mimoděk zúčastnili i rozlučky se svobodou. Nastávající nevěsta Verunka si přála "Ninu", načež Klus prohlásil, že jí přeje, aby si svobodu zachovala i nadále. Ke konci si s ní nenuceně zatančil.

Až husí kůži způsobovaly momenty, kdy jsme podplouvali pod jednotlivými mosty a akustika se více rozléhala. Vyniklo to především v písni "Napojen" s verši: "Cítíš, jak jsi napojen, jak jsi napojen, přes všechny pochyby život je krásný, jsi napojen a svět je tvá továrna na sny..." Znělo to jako nějaká popová mantra.

"Připíjím na zdraví všem duším churavým," zpíval Tomáš verše songu "Da.Muklův meč" zrovna ve chvíli, kdy jsme míjeli oblast, kterou mnozí znají proto, že se zde shlukují pochybnější existence. Bylo to další kouzlo nechtěného. Tomáš komentoval dění kolem sebe celou dobu, míjející veslaře například povzbuzoval, jako by to byl závod, ať se nezapomenou protáhnout.

Vtipně vyzněl i klišé dotaz: "Jste tu někdo?" Z letenského břehu zpoza křoví se totiž ozvaly a naplno zakřičely děti ze školky. Zkrátka souhra náhod, kdy štěstěna stála na straně svérázného sluníčkáře.

Hrálo by se klidně dál, čas byl neúprosný. Tradiční skandování "Ještě jednu" přeformuloval - prý se neříká "Běžte ke dnu". A jakmile loď zakotvila, zapěla se ještě rozlučková unplugged verze "Panenky".

Je fakt, že Tomáš více improvizoval a bavil, než aby se držel zaběhlých kolejí. Ale proto ho máme rádi. Koncert měl spád právě díky tomu, že nic nebylo předem dané.