RECENZE: Davidu Kollerovi komorní prostředí Jazz Docku hudebně sluší

Bez dlouhých řečí a cirátů odstartoval Koller koncert stejně jako zmíněnou desku, skladbou Spokojená. Následovala Recidiva z alba ČeskosLOVEnsko z roku 2015, Milá z repertoáru Kollerbandu a pak opět novinka Není o čem. Z LP XXIII zazněl ještě Bodlák, na jehož textu se podílel spisovatel, dramatik a režisér Patrik Hartl. Po něm David Koller vytáhl z rukávu eso jménem Šrouby do hlavy a vyprodaný Jazz Dock se začal proměňovat v bouřící kotel – samozřejmě v rámci možností.

Sluší se ale dodat, že letitá hitovka Lucie nezazněla tak, jak ji známe z alba, na to je Koller obklopen až příliš instrumentálně zdatnou kapelou, aby se držel původních aranží. Čili zapomeňme na chytlavou klávesovou linku a „osmdesátkově“ strojovou rytmiku. Doprovodná sestava Adam Koller (bicí), Matěj Belko (klávesy, kytara), Marek Minárik (basová kytara), Michal Pelant (kytara) a Víťa Halška (perkuse) ji odehráli jako hutný hardrockový nářez.

Do repertoáru Lucie sáhl Koller ještě jednou, na úplný závěr zazněli Černí andělé a na rovinu je třeba si říct, že v takto strhující podobě s lahodnou Minárikovou baskytarovou linkou ji momentálně na koncertech Lucie neuslyšíte.

David Koller 70 % Jazz Dock, Praha 27. března 2023

Zaznělo to i v recenzi na Kollerovu zmíněnou albovou novinku, přičemž na koncertě je to ještě markantnější – v komornějších prostorách, kde má hlavní slovo hudba hraná vynikajícími muzikanty, je David Koller mnohem jistější a svobodnější než v rámci cirkusu jménem Lucie. Jako by se vracel ke kořenům, s čímž souvisí i jeho velmi nesmělé, stydlivé a minimalistické průvodní slovo. Jako kdyby mezi písničkami do mikrofonu nehovořil ostřílený harcovník, ale holobrádek začátečník.

Souhra celého bandu byla dokonalá a ve chvílích, kdy vedle Kollera juniora za bicí usedl i Koller senior byl zvuk tvrdý a pevný jako kámen, na jehož podkladech kouzlil baskytarový mistr Minárik (mějme na paměti, že s Lucií nahrál její vrcholné album Černý kočky mokrý žáby), spolehlivý riffmistr i sólista Pelant a skromně stranou stojící Matěj Belko, s odzbrojující samozřejmostí a lehkostí střídající klávesy, kytaru a doprovodný zpěv.

Ne vždy to byla trefa do černého, některé Kollerovy skladby zkrátka ani živě nemají patřičnou sílu a jen ztěžka se snaží lapit alespoň náznak chytlavého motivu. Ale ve chvílích, kdy došlo na tutovky Nic není nastálo, Majolenka, novější Pouta nebo nepostradatelná Chci zas v tobě spát, byla to lekce v tom, jak se má správně dělat pop rockový mainstream bez ulepenosti a podbízivosti.