Zpěvačku Martu Kubišovou uvidíme v novém kalendáři psa Gumpa coby královnu, jež pózuje s pejsky. Celoživotně jste spojena se zvířaty. Co pro vás znamenají?
Jsem spřáhlá snad se všemi zvířátky. Za třicet let je poznat, že lidi u nás mají zvířata rádi. Zaplnilo se to tady útulky, kterých je moc dobrý počet, jak registrovaných, tak neregistrovaných, a začaly usedat ve své činnosti. Je dobře, že mají pořád spoustu příznivců a zdá se mi, že pořad Chcete mě přece jenom k něčemu byl.
Zkoušela jste si někdy spočítat, kolik psíků díky vám bylo umístěno právě prostřednictvím Chcete mě?
Bohužel jsem to nepočítala, ale myslím si, že jich bylo dost.
Vzpomenete si ještě na svého prvního psa?
Ano, úplně první pejsek z dětství, to byl Dixie v Českých Budějovicích na prázdninách. Potom jsem dlouhou dobu v Poděbradech nemohla mít žádného pejska a na začátku ani v Praze. Ale v mých pětadvaceti letech jsem se konečně dobrala středního pudla Jimmyho. Byl hodně rozmazlenej, tak jsme si vzápětí s bratrem řekli, že mu pořídíme konkurenci. Ta konkurence se jmenovala Happy Lady a byla to bílá trpasličí pudlička.
Je to vskutku láska na celý život? Musíte už tu zvířecí přítomnost mít nonstop?
Musím. I když třeba miluji koně, ty jsem si nikdy nemohla domů dovolit. Ale měla jsem například i oslíka do bytu Nikolase. Toho jsem koupila z pražského zimoviště československých cirkusů, když jsme tam točili s Golden Kids. Myslím, že mi prošlo rukama hodně zvířátek.
Marta Kubišová vystoupila v Den lidských práv 10. prosince 1989 na manifestaci na Václavském náměstí.
Pro spoustu lidí jste symbolem svobody, zejména pro nás, pro generaci narozenou po revoluci. Jaký z toho máte pocit?
Trošku rozpačitý. Připadám si nepatřičně, když mě lidi začnou chválit a když mi začnou říkat: „My vám děkujeme za všechno, co jste pro nás udělala“. Tak já si říkám: „Bože... a co jsem udělala?“. Já jsem z toho fakt rozpačitá. Ale myslím si, že když to každý vezme za své, i ta mladá generace, a když se každý chová naprosto přirozeně, má to tak být. Já jsem se nikdy nesnažila vydrápat na barikády. Ani jsem nebyla nikdy nějaká rebelka, i když se tak ten film o mně jmenuje. Myslím, že se vždycky člověk hlavně musí pídit po pravdě a nenechat se ovlivnit všema možnýma „fejkama“ a podobně. Takže já žiju přirozeně.
Střelba do oken zpěvačky Kubišové. Pachatel se přiznal po třech dnech |
Svůj životní příběh jste sdílela s veřejností v několika pořadech i filmech. Sledujete stále veřejné dění a různé politické debaty? Třeba pořad Máte slovo, kde můžete vidět, jak zákonodárci nakládají s naší svobodou?
Ano, sleduju politické pořady. Ale jak nakládají se svobodou? To už na mě tak nedopadne, protože jsem naprosto svobodnej penzista, teď tedy důchodce, takže nevím. Je ale dobré mít přehled. Ráno, když vstanu, tak si pustím televizi, pro jistotu, abych o něco náhodou nepřišla. A večer taky. Takže mám trochu přehled, co se děje ve světě.
Máte nyní více prostoru na své přátelé a na věci, které jste milovala a nedostával se vám na ně čas, když jste zpívala?
Samozřejmě, že bych teď měla mít víc času. Ale já ho nemám, to je to nejhorší. Co jsem přestala v pětasedmdesáti zpívat, tak od té doby pozoruji, že jsem taková pomalejší a trochu mě to trápí. Na druhou stranu si říkám, že ten věk tady zkrátka je a hlavní je mít přátele. Já mám tady v domě úžasné přátele a ti mi říkají „No, jsi holt osmdesátnice, tak se nediv!“. Snažím se to chápat, ale zlobím se, že jsem pomalá a když jdu do kopce, tak se zadýchám. Pak se sebe ptám: „Pane bože, kde už jsem?“ Ale pak když vyjdu nahoru a sednu si na chvilku, tak si říkám: „Je to dobrý.“
Občas uděláte výjimku a zazpíváte. Dočkáme se od vás něčeho v dohledné době?
Ne, ne, ne. Já nezazpívám. Jsem ráda, že už to za mě bere Anetka Langerová. Nemám pocit, že bych byla na tom natolik dobře, že bych to prostě… No, nesmí to být ostuda! Z toho důvodu radši říkám: „Ne, nebudu zpívat.“
Na chlapy jsme nikdy neměly štěstí, tvrdí Marta Kubišová se svou dcerou |
Chápu, u vás playback nepřichází v úvahu. Co si ráda pustíte sama ze své tvorby? Na co jste pyšná?
Víte co. Ze své tvorby si nepouštím nic. Ale tuhle jsem byla na lodi, kde se odehrával křest cédéčka muzikanta Petra Tomečka s názvem Čarovná flétna, který hraje na Panovy flétnu. Úžasné. Tak to jsem si teď poslední dny pouštěla.
Co říkáte na projekty, které jsou zasvěcené vašemu životu, třeba na novou inscenaci Marta, což je divadelní recitál k vašim 80. narozeninám?
Na to jsem tedy zvědavá, jak to chudáci dají dohromady. Já jsem si řekla, že si teď napíšu naprosto nezávisle sama knihu. Jako takové sebezpytování a své vzpomínky. Publicista Jefim Fištejn mi říkal, ať hlavně začínám současnou realitou. Tak jsem začala realitou a do toho tehdy přišel covid. Takže nevím, jak to bude nakonec vypadat.
Jsme zvědaví a moc těšíme. Děkujeme a přejeme hodně zdraví!
Děkuji, ale to se budete těšit ještě hodně dlouho! (smích)
