Článek
Clapton zařadil na nové, téměř úplně akustické album, které zní hodně intimně a domácky, některé své staré hity v mírně upravených akustických verzích, ale také převzaté bluesové i nebluesové standardy. Na basu hrál Nathan East, na bicí Steve Gadd a na klávesy občas zabrnkal Chris Stainton.
Mejdan čtyř chlapíků v anglickém studiu Cowdray House nevyplodil nic zásadního, spíš jde o příjemnou oddechovku, která v depresivním období vyzývá ke zklidnění a meditaci.
Na nejzvláštnější skladbu tohoto dlouhého alba (obsahuje celkem 17 tracků) kandiduje Black Magic Woman, obrovský hit Claptonova generačního souputníka, podobně geniálního kytaristy Carlose Santany, který skladbu převzal od Petera Greena. Jde určitě o originální verzi, ovšem hrát latinu bez pořádné baterie bicích a „ohulené“ basy nevede ke strhujícímu zážitku. Claptonovo podání nasadilo Santanově divočině tlumiče.
Poměrně zbytečné se zdají akustické verze nejslavnějších Claptonových hitů Tears in Heaven a Layla, podobné totiž zněly už na legendární desce MTV Unplugged, kterou zná nejen každý Claptonův fanoušek, ale v podstatě každý, kdo žil v devadesátých letech.
Najdou se však i méně provařené balady, kterým introvertní tiché verze vyloženě sednou – Kerry, Bell Bottom Blues nebo River of Tears. Poslední jmenovaná nahrávka je asi nejlepší verzí skladby, která vyšla poprvé na desce Pilgrim v roce 1998. Claptonova tichá a neskutečně pomalá akustika získává uhrančivou sílu, když zní do dokonalého ticha, a posluchače dokáže úplně odpoutat od vnějšího světa.
Lockdown Sessions jsou a současně nejsou novinkou. Žádné nové skladby vlastně neobsahují, jen hravé meditace nad tím, co už maestro vytvořil v minulosti. Někomu to bude málo, jinému ne.
Celkové hodnocení: 65 %