LN: Jaká je obecně podstata role producenta při vzniku hudební nahrávky?
Svým způsobem byl prvním producentem dirigent orchestru. Dostal do ruky hudbu, kterou napsal někdo jiný, ale právě na něm záleželo, jakým způsobem ji bude interpretovat. V pozdější době se tento postup rozšířil do nahrávacího průmyslu, který takovou tradici nemá, ale ve většině případů tam takováto role je potřeba.
LN: Je produkce rozdílná podle druhu hudby?
Samozřejmě. Pokud přijde natáčet kapela studovaných jazzmanů s jasnou představou, co chtějí dělat, producent vlastně není potřeba. Čím víc se hudba blíží do rock-popové sféry, tím spíš producenta vyžaduje. Už proto, že hudebníci těchto žánrů často nejsou schopni dokonale sladit svoje názory. To neznamená, že producent egoisticky prosazuje ten svůj. Má ale dbát na to, aby všechny názory jednotlivých členů byly vyslyšeny a maximálně se do výsledné nahrávky odrazily. Jsou ale různé stupně produkce, které záleží na domluvě mezi producentem a hudebníky. Začíná na tom, že třeba jen vytváří „dobrou náladu“. Opačným případem je tvrdá produkce, kdy přijde začínající popová hvězdička, která mnohdy ani nemá dostatek repertoáru, a úlohou producenta je obstarat skladby, texty, aranžovat.
LN: Existuje řada světových producentů, kteří mají „svůj zvuk“, a desky, které produkovali, obvykle měly něco společného, třeba Daniel Lanois. Ti možná to svoje ego trochu prosazují, ne?
Pokud takhle silný producent „přetvoří“ zavedeného interpreta, jako to třeba udělal Daniel Lanois s Neilem Youngem na desce Le Noise, může se to stát jedině v případě, že dotyčný interpret si tu změnu výslovně přeje. Ale je pravda, že světové „velké kapely“ se rukám producenta často poddávají mnohdy víc, než by se to líbilo mnohým zdejším kapelám.
LN: Jste zároveň producent a zvukový mistr. Je tato dvojjedinost výhodou?
Možná by bylo dobré nazývat ty úlohy českými termíny, které jsou výmluvnější: zvuková režie a hudební režie. Hudba je zvuk. A je tedy jasné, že se obě úlohy přirozeně prolínají. Jsem ale přesvědčen, že nejdůležitější je, aby hudební i zvukový režisér byl také hudebník. To je základní podmínka.
LN: Nejznámější kapela, kterou jste produkoval, byla Lucie. Na kolika jejích deskách jste se podílel?
To jste mě zaskočil. Ale pracuji s nimi asi od roku 1991 a kromě řadových studiových desek se do toho musí započítat i další nahrávky typu DVD, televizních pořadů a podobně. Řekl bych, že jsem byl u 90 procent jejich tvorby. Ne vždycky jako producent. Začal jsem jako zvukař, až pak producent nebo koproducent. Oni totiž ve skupině Lucie jsou de facto další čtyři producenti. To je stejné, jako když Lanois pracuje s U2. Jejich členové jsou ve skutečnosti také koproducenti svých desek.
LN: Lucie si díky své pozici může dovolit trávit ve studiu hodně času. Předpokládám, že se hodně experimentuje, leccos se mění, vzniká hodně verzí nahrávek. Vedete často spory?
Rozhodně bych to nenazýval spory. Jsou to plodné umělecké debaty. Podívejte, když přijde jazzová kapela, cílem je, aby piano znělo jako piano a kontrabas jako kontrabas. Když přijde Lucie, jde hlavně o to, aby zůstala rozeznatelná její tvář. Rolling Stones taky nenatočí zničehonic hip hop. S Lucií pracujeme na tom, aby se použily podobné klíče, byť na věcech, které jsou nové a čerstvé. Proto to také trvá déle než obvykle.
LN: V současné době vzniká už asi půl roku nové album Lucie, vy jste opět u toho. Troufl byste si říct, jaká ta deska bude?
Už teď jsem si jist, že to bude dobrá deska. Je na ní kvalitní hudba. Neumím říct, jestli se z nějaké písničky stane obrovský hit, už proto, že skupina Lucie má jednu obrovskou konkurenci. A tou je skupina Lucie. Její staré hity jsou u posluchačů obaleny sentimentem a tomu je těžké konkurovat. Ale zároveň jsem si jist, že její nové album není odfláklé, poctivě na něm pracovala, aby potvrdila svoji kvalitu. Což se podařilo.
LN: Jak vlastně Lucie na novém albu pracuje? Přinese větší množství materiálu, z něhož se vybírá, nebo písničky vznikají přímo ve studiu?
Stalo se oboje. Nejčastěji někdo z kapely přinese na zkoušku téma, to se zahraje a pak probíhají debaty, zda jsou všichni tuto písničku ochotni točit. Některé nápady pak spadnou pod stůl a s jinými se dál pracuje. Ale při současném natáčení také vznikla jedna písnička úplně spontánně. Michal Dvořák začal hrát velice inspirativní harmonický sled na klávesy, já se přidal na kytaru, Robert Kodym vytáhl z kapsy papír, na kterém měl napsaný text, jenž na to, co jsme hráli, dokonale pasoval. David Koller naopak většinou nosí už rozpracované věci, které natáčí ve svém domácím studiu a jež znějí už v těchto demoverzích hodně přehledně, jsou vlastně skoro hotové.
LN: Všichni členové Lucie mají svoje další projekty. Nestává se, že by přinesli písničky, které ostatní odmítnou s poukazem, že si je mají nechat do jiné kapely?
To se samozřejmě řeší, protože všichni mají svoje rukopisy a třeba Robert je skutečně velmi plodný autor. Pak jde o to, jestli vliv skupiny Lucie je natolik silný, aby jeho písnička v jejím podání nezněla, jako kdyby ji hrály Wanastowi Vjecy. A totéž se týká Davida Kollera. Nicméně jejich rukopisy se samozřejmě nedají vymazat. Ale to je dobře, k Lucii přece patří.
