K prvnímu dni Colours Of Ostrava a reportu kolegů Hanky a Davida bych rád jen dodal, že skvělým, byť z velké míry zrecycklovaným workshopem po loňsku opět zazářil Jakub Železný a že koncert Florence + The Machine se vám nezdál. Opravdu to bylo výjimečné. Nejde jen o to, jak čistě zpívala a že asi nikdo jiný z festivalových interpretů není doprovázen harfou. Florence Welsch totiž byla nebývale dobře naladěná. Když vzpomenu na její koncert na Szigetu 2015 (kam se za měsíc opět vrátí) nebo vystoupení na německém Melt festivalu téměř přesně před rokem, ani na jednom z nich si s diváky tolik nepovídala a nedotýkala se jich v prvních řadách tolik, jako právě v Ostravě. Asi se jí ve Vítkovicích vážně líbilo. Dlouholetý sen českých fanoušků tedy byl splněn, teď ještě nezapomeňme na to, že stále čekáme na London Grammar. A vzhledem ke kolizi termínů určitě není mimo ani domněnka, že jsme málem měli v line-upu i Bon Iver.

Podobně jako srovnatelně slavní a ambiciózní JP Cooper nebo Matt Simons je i Tom Walker zatím zpěvákem jen jednoho hitu a většina hudebního světa napjatě očekává, zda finalista BBC Sound Of 2018 bude zářit dál, nebo se (i vlivem nedávných zásnub) spokojí s poklidným rodinným životem a menšími sály. Ne, na haly to zatím není, ale v Itálii okradený majitel dvou asi už navždy ztracených kytar má k dispozici hlas, který stojí za pozornost. Oproti studiovým nahrávkám měl jeho ostravský set rockovější říz, a když zrovna nevzpomínal na povedenou spolupráci s Rudimental na chytlavé písni "Walk Alone", ukazoval svůj rozsah v "Play Dead" nebo si sám zabubnoval v "Dominoes". Albu, na jehož přebalu je obličej někdejšího předskokana George Ezry a The Script vytvořen leteckým záběrem na stovky lidí, vévodí velehit "Leave A Light On", který složil, aby svému kamarádovi pomohl ze závislosti a aby na problém upozornil. Nejen že to v refrénech patřičně napálil, ale zároveň upozornil i na charitu Člověk v tísni, jejíž logo se objevilo na obrazovkách za ním.

Rag'n'Bone Man, coby největší zahraniční hvězda čtvrtečního programu ve velmi podobném hudebním duchu na hlavním pódiu pokračoval, jen si zamířil ještě o něco více hlouběji do vod R'n'B a soulu. Roryho Charlese Grahama jsem viděl počtvrté a musím říct, že takovou ránu ještě neměl. Na módní policii si na musicserveru moc nehrajeme, ale image nafouknutého Channinga Tatuma, převlečeného za vojenského čmeláka se zlatým logem Mercedesu na krku, jak jej častoval můj doprovod, byla poměrně divoká. A to se bavíme o člověku, který si svou ženou Beth Rouy řekli své "Ano" v teplákové soupravě. Ale!

Ta hudba. Ten zpěv. To byl balzám pro (d)uši. Překrásný, hluboký hlas, který s lehkostí motýla měnil soulové zabarvení za křehké a intimní polohy, byl dominantou fenomenálního hudebního zážitku, u něhož jste lapali po dechu. Jestli vás zajímá, jak to vypadá, když je živé provedení skladby o třídu lepší, než studiová verze, najděte si, jak v Ostravě zpíval hit "Skin". Předčilo to dokonce i video níže. A bylo v tom tolik citu, že ho museli diváci několikrát přerušit spontánním potleskem na znak toho, jak se jich to dotklo, a viditelně zaskočený Rory pak jen stěží potlačoval úsměv s dojetím a vracel se zpátky do role.

Můžu potvrdit, že ani ve Foru Karlín ani na berlínské Lollapalooze a ani vůbec poprvé na rakouském Novarocku ho návštěvníci takto nedojali. Vždy zpíval s ohromnou silou a patřil k ozdobám line-upu kterékoliv akce. Na tom se nic nezměnilo. Ale to propojení s lidmi bylo v Ostravě nejsilnější. Dokonce si z toho v novince "Giants" sám chvíli radostí zatancoval. Pro úplnost k dosud nejlepšímu koncertu letošních Colours ještě opět pochválím úžasnou práci vokalistek v houpavé "As You Are", jedinou ukázku ze starší desky "Wolves", o jejíž existenci málokdo ví, v podobě "Hell Yeah" a také dosud nevydanou "Chrossheart", na niž jeho fanoušci reagovali tak pozitivně, až ho to samého překvapilo. Chybět samozřejmě nemohl největší hit "Human", u něhož si Rory, jak už se stalo jeho zvykem, vzpomněl na své hip-hopové začátky a jednu sloku celou zarapoval.

Mezi oběma písničkáři ještě na druhé největší scéně hrála Mariza. Nejslavnější portugalská zpěvačka a ústřední představitelka žánru fado předvedla rozvolněný set plný svižnějších skladeb, v nichž rozvlnila boky své i svých fanoušků. Těch samozřejmě nepřišlo tolik, co o pár hodin dříve na Bena Cristovao, ale rozhodně bylo co poslouchat. Osobně bych ji ale radši zažil v uzavřeném sále, kde by bylo více prostoru na zařazení balad, protože ty jí jdou jednoznačně nejlépe. V takových chvílích si jednoznačně uvědomíte, co to znamená, když se o nějaké písni řekne, že zní osudově.

Před vystoupením domácích headlinerů byl ještě prostor odběhnout buď na intimní elektroniku a minimalismus v podání na Colours už dobře usazeného Ólafura Arnaldse nebo dát prostor africkým tradicím na Drive stagei v podání divokých BCUC. Ti kromě společného podřepnutí s výskokem dali do jedné ze svých věcí i úryvek klasiky "Sound Of Da Police" od KRS-One.

Volba Kryštof coby finálního tahouna čtvrtečního večera byla překvapivá a vyvolala spoustu emocí. Fanoušci byli rádi, že ji po dvanácti letech uvidí na svým způsobem domovském festivalu, běžní návštěvníci Colours, řadící se spíše mezi náročnější posluchače a alternativce, naopak tuto volbu hlasitě kritizovali a demonstrativně odcházeli do svých domovů dříve (nebo si šli užít 'islamizaci v přímém přenosu' v podobě skvělého našlapaného vystoupení palestinských 47SOUL - pozn. ed.).

Mě ale zajímalo něco jiného. Jistě si většina čtenářů vzpomene na loňskou kritiku festivalu ze strany Tomáše Kluse, k němuž se následně přidali Mig 21, Monkey Business a další. Těm vadilo, že není v pořádku tvářit se, že je Colours oslavou zábavy a nekriticky jej adorovat, když jej zároveň sponzoruje Agrofert, toho času kontrolován svěřeneckými fondy našeho trestně stíhaného premiéra. Kritika to byla oprávněná, padla na úrodnou půdu a velmi by mě zajímalo, nakolik právě tato debata stojí za tím, že už Agrofert mezi sponzory letošního ročníku nenajdeme. Stejně tak už ale nepokračuje sponzoring Kryštofů. A jelikož vyšla jen stručná tisková zpráva informující o tom, že se obě strany dohodly, že ve spolupráci nepokračují a že to blíže nebudou komentovat, asi se nikdy nedozvíme, zda to ukončení vzešlo z popudu umělců, respektive pořadatelů, nebo obráceně.

Proto fakt, že Kryštof hráli na Colours paradoxně až v době, kdy už se ani jeden ze subjektů s Andrejem Babišem nechce spojovat, vyvolalo očekávání, zda k té do očí bijící shodě náhod Richard Krajčo na koncertě něco řekne. Tím spíš, když se festival rád prezentuje jako místo, kde se nejen v rámci jeho diskuzního fóra Meltingpot nebojí lidé mluvit otevřeně a na často kontroverzní témata. Nestalo se.

Nebo alespoň ne během koncertu. Krajčo totiž v pátek po obědě bude hostem jedné z diskuzních scén, kam to bohužel díky psaní těchto řádek nestíhám, tak snad se někdo ze čtenářů podělí v diskuzi pod článkem, co se tam probíralo a zda tam premiérovo jméno padlo, či nikoliv. Předem díky.

Koncert jako takový byl ale samozřejmě výborný, tak jak se na headlinera sluší a patří. Viděli jsme tak spoustu rachejtlí, které byly bohužel vypuštěné ze špatného místa za scénou, takže jich hodně skrylo samotné pódium, frontmana jezdícího na kole davem v "Ty a já", nebo vzpomínku na rok 2002 v podobě "Obchodníka s deštěm", s nímž jako pilotním hitem hráli Kryštof na Colours úplně poprvé. Setlist byl prost jakýchkoliv překvapení, většina hitů posledních let zazněla, spousta těch starších jako "Zrcadlení", "Svědomí", "Tramvaje", "Srdce" nebo "Lolita" naopak chyběla. Byl to prostě takový ten malý Strahov, jak tomu Richard Krajčo v posledních letech rád říká, a kdo má kapelu rád, neodcházel sice překvapen, ale uspokojen byl zcela určitě. Dokonce i kamarád, který Kryštof celoživotně nesnáší a teď je viděl poprvé, nakonec uznal, že to bylo super. Existuje vlastně větší poklona?

V pátek se v Dolní oblasti Vítkovic představí například Years & Years, vrátí se Mogwai a John Butler Trio, a pokud jste s ním ještě neměli tu čest, dovolte mi doporučit vám návštěvu koncertu Lewise Capaldiho. Nebudete litovat.