Deska týdne: Bon Iver

Úspěch alba For Emma, Forever Ago nelze oddělit od zajímavého příběhu, který vzniku desky předcházel. Rok 2006 nebyl pro wisconsinského rodáka Justina Vernona moc dobrý. Kapela DeYarmond Edison, ve které hrál se svými kamarády ze střední školy, se po deseti letech rozpadla, rozešel se s partnerkou a aby toho nebylo málo, skolila ho mononukleóza. Cítil takovou potřebu od toho všeho utéct a srovnat si věci v hlavě, že se na několik měsíců zavřel do úplně izolace v loveckém srubu v zasněžených středozápadních lesích, který kdysi postavil jeho otec. Měl s sebou kytaru, staré bicí po bratrovi a nějaké drobné nahrávací zařízení a věděl, že během očistného pobytu v přírodě asi nějaké písně vzniknou. Netušil ale, že krátce poté, co je sám začne prodávat na koncertech a obesílat jimi hudební blogy, je sakumprásk vydá label Jagjaguwar.
Hudební dráhu Justina Vernona mapuje profil od Roberta Candry.

„Ze všech stran se na nás valí trendy, ale je to právě vlastní kontext věcí, který jim dává skutečnou hodnotu. Ten Justin Vernon má, a proto se mu podařilo ojedinělým způsobem s novinkovým albem s jednoduchým názvem Bon Iver obhájit sebe sama jako výjimečného autora. Osobní kontext je také tematickým obsahem alba, přestože se jednočlenný projekt přetvořil v ansámbl. Justin v metaforách opěvuje místa z nichž pochází, místa ve kterých žije, přátele, osobní a duchovní růst. To vše na podkladu sporých aranží. Stejně jako debut i toto album zraje s každým poslechem a je jen na vás chcete-li se nechat polapit. V tom tkví Justinova výjimečnost,“ opěvuje Vernonovo druhé album moderátor pořadu Natural Bridge a frontman Please The Tees Vašek Havelka.

Bon Iver – Bon Iver, Bon Iver |foto: Jagjaguwar

Moderátor pořadu Vizionáři a kazatel Petr Wagner souhlasí: „Melancholií ředěný obraz nějaké jiné Ameriky, o které tady u nás víme jen málo, se vynořuje z osobně laděných témat, aby za chvíli zase zmizel pod povrchem. Nervozita z Vernonovy novinky pomalu opadá už při úvodní písni Perth. Vysoko tažený chorál se po váhavém úvodu rozbíhá s dynamikou, která dává zapomenout na dřívější nejistoty, a s drobnými výhradami se dá říct, že řetěz nespadne až do druhé poloviny desky (kde se ovšem rozvolnění toleruje). Pravdou je, že třeba závěrečná Beth Rest už má nejen atmosférou, ale i zvukovými parametry blízko k nějakému fláku od Alphaville, proti všem předpokladům to celkový dojem nekazí. Malé nedorozumění tentokrát není na škodu. Je to tím hlasem nebo jistotou podání, kdoví?“