Václav Neckář je totiž žijícím paradoxem. Byl zrozen ze svobodného ducha druhé poloviny 60. let, jež pak vystřídalo dvacet let normalizace, v níž žil dvojdomým životem. Jinak vypadal „oficiálně“, tedy v televizních estrádách a na stránkách časopisů pro pracující ženy, ba jinak i při podpisu Anticharty či na sokolovských Festivalech politické písně - a zcela jinak jaksi sám pro sebe, na koncertech, kde používal takové progresivní, ba skoro undergroundové věci jako umělý kouř, laserovou šou, bizarní taneční kreace, kostýmy a la David Bowie a ostře rockový doprovod skupiny Bacily svého bratra Jana.
Zatímco pro televizní veřejnost byl chlapeckým či efébským doplňkem trojice Gott (seladon), Matuška (macho), pro zainteresovanější publikum byl představitel české formy glam-rocku, k níž patřila bisexuální stylizace do vesmírného tvora žijícího daleko od kulis reálného socialismu. Tvůrčím vrcholem těchto Neckářových sklonů bylo výtečné dvojalabum Planetárium z roku 1978.
Toto je jedna rovina pohledu na Václava Neckáře. V „nádražáckém“ klipu je však možné spatřit ještě cosi jako symbolické znovuzrození nejslavnější Neckářovy filmové postavy, nesmělého Miloše Hrmy z Menzelových a Hrabalových Ostře sledovaných vlaků.
Ve finální scéně obětuje mladý Miloš, poté, co protrhl s odbojovou pracovnící Viktorií Frei plátno na kanapi, svůj život pro vyšší cíle: vyhodí německý muniční vlak do vzduchu, přičemž je zasažen hlídkujícím vojákem a jeho tělo padá na vlak, který ho odváží na místo detonace.
Čtěte o filmu Nebel |
Nyní jsme tedy v klipu svědkem symbolického návratu. Zestárlý Miloš tedy Václav dojel na místo určení, do ošuntělé Fantovy části pražského hlavního nádraží. Sedí tam jako svědek svého pádu a vzkříšení. Pak v jednu chvíli vidíme, jak předvede cosi jako vzpomínku na tanec. Zvedne ruce vzhůru a jeho zkoušené tělo se zavlní. Každý to možná neocení, ale mnozí asi tuší, co tím chce tento smutný Frigo české pop music říci: Sursum corda. Vzhůru srdce.