Svou roli v tom určitě hraje sentiment. Není snad jediný český obývák, kde by chyběla jedna z kompilací top hitů skupiny Queen.
Jsme také zemí, která se může chlubit revivalem „Queenů” světové úrovně. Pravidelně hraje nejen u nás, ale i za hranicemi republiky. A co víc. Zatímco svět s inscenací příběhu Freddieho Mercuryho otálel, my jsme se toho nebáli a letos na jaře uvedli hru Freddie (premiéra 14. dubna 2018 v divadle Radka Brzobohatého). Výsledek? Česká klasika.
Výborné herecké výkony hlavních postav naprosto zazdil scenáristický paskvil. Nemusíte být hudební odborník, aby vám něco neštymovalo na tom, že scenárista Mercuryho na prknech pražského divadla vykreslil jako manipulovanou loutku, kterou do bisexuality někdo donutil. Jako někoho, kdo na sebe bonzuje kompro bulvárnímu novináři, jehož navíc hraje herecká troska z Discopříběhu.
Distinguovaného intelektuála Briana Maye zase Češi podle všeho vidí jako vulgárního burana, co si ke Queen odskočil od Kabátů. Autorskou bombou pak je, že ačkoli děj muzikálu běží od prvních hitů kapely až po Freddieho smrt, celou hrou prostupuje naprosto smyšlená senátorka, která kapele brání v uspořádání jakéhosi jednoho koncertu v Americe. V té hře si lidi posílají telegramy. A Jiří Korn brumlající tóny písně “The Show Must Go On” také bohužel není vtip.
Co je na téhle freak show ale nejvíc fascinující zážitek? Divadelní publikum zcela rezignuje na logiku a během dost slušně živě předvedených písní Queen na reprízách večer co večer tleská jako o život. Jako by snad hudba téhle megalomanské eminence dokázala zachránit všechno. Dokázala by spasit i špatný blockbuster?
Naštěstí nemusela. I přes zdlouhavé a fatální porodní bolesti je Bohemian Rhapsody opravdovou filmovou poctou legendy. Casting neprobíhal na základě prvoplánové podoby herců se skutečnými členy kapely, ale ve jménu hledání jejich lidské esence. Přestože film přináší odchylky od reality (je to drama, ne dokument), scénář stojí na pevných základech, neztrácí tempo, gradaci ani vtip.
Filmaři skrze výpovědi Briana Maye a Rogera Taylora Freddieho vykreslují v jeho aroganci, povýšenosti, odhodlání, býčí energii, ale i podmanivé dětinskosti, křehkosti a zranitelnosti. Je to takový Mercury, jakého si svět chce pamatovat. A jsou to zároveň vlastnosti, které lze poměrně snadno vyčíst z jeho písní.
Film se vyhýbá klišé, jak může. Bohatě zobrazuje málo známou sedmdesátkovou dekádu kapely, nezobrazuje smrt, neklouže po povrchu. Česká veřejnost ho přesto obviňuje z toho, že „tam hráli jenom ty ohraný hity“. Od recenzentů se zase dočteme, že film nepatřičně zobrazuje Freddieho homosexualitu.
Překvapí to vůbec v zemi, kde je přední hudební recenzent schopen napsat po živé show Queen z nedávné doby, že tam Brian May „odváděl pozornost v jakémsi pláštíku“? Možná mu alespoň po tomhle filmu, když už ne dřív, dojde, že ta „pláštěnka“ byla prostě jasný odkaz na glam rockové kostýmy Queen z let sedmdesátých.
Queen u nás znají všichni, a zároveň nikdo. Mnohým film Bohemian Rhapsody narušil jejich vizi Mercuryho coby macha, jiným přivodil akutní husinu. Jisté je, že tenhle film je aktuálně nejlepší cesta, jak si kapelu Queen a lesk rockového nebe užít. O dnešních kapelách podobně silný film asi nikdy nevznikne.