Tara Fuki na předešlém albu "Auris" nechali svou tvorbu rozkvést mnoha hosty a nástroji. Teď přicházejí v co nejspořejší a velmi intimní podobě. Sami za sebe, jen violoncella a zpěv s občasným minimálním použitím některého z dalších nástrojů. Jejich hudba se odhaluje, jak jen může, a svou niterností a něžností nevtíravě útočí na romantickou vlnu svých posluchačů.

V písních Tara Fuki cítíte hodně bolesti a smutku, trápení a melancholie. Jako z jiného světa ale působí titulní skladba "Sens", která k té nádherně monotematicky proslzené atmosféře vytváří příjemný kontrast, a to velmi důležitý. Odlehčuje napětí, dává nám oddechnout. Vytrhuje ze smutku, do kterého za chvíli už zase, tentokrát nadobro, zapadnete.

I tak ale zůstávají písně Doroty Barové a Andrey Konstankiewicz velmi jemné, citlivé a pokorné. Nenajdete v nich beznaděj. Díky tomu i smutek zachutná. Tara Fuki umějí jednoduchým způsobem a s minimálními prostředky - v podstatě jen hlasy a celly - vygradovat skladbu a udržet soustředění a pozornost, dynamiku. Příkladem je fantasticky dynamická "Kolorowe szkietka", která navíc vrcholí nečekaným říznutím do prázdna.

Tara Fuki se na albu "Sens" výrazově omezují na co nejintimnější výpověď a moc jim to sluší. Čistota, s jakou pak jejich hudba hovoří, je až nadpozemsky neuvěřitelná. Posloucháte ji a zcela přirozeně a jakoby mimochodem začínáte myslet na vznášející se pírko, s nímž si pohrávají poryvy větru. Na chmýří, lehkou pavučinu nebo první sněhovou vločku.

Ta křehkost, co výborně sehrané muzikantky, které jako by byly jediným, naprosto přirozeným a perfektně fungujícím mechanismem, vyzařují, je pro "Sens" určující. Je kouzelná, magická a opravdová. Senzační "Sens" si tak asi nepustíte v autě k řízení, ale spíš doma, večer, ke svíčkám. Je deskou, na kterou se vyplatí udělat si čas.