Jak se mu mezi mladými líbilo a co je nového v Semaforu, prozradil v rozhovoru pro Olomoucký deník.
Jak se vám líbilo setkání se studenty Univerzity Palackého?
Beseda byla bezvadná, ale to by měli zhodnotit spíš ti mladí, jestli se jim to líbilo. Já jsem byl zjednaná síla, takže jsem odvedl svou práci. Každopádně za sebe můžu říct, že jsem byl spokojený.
V Olomouci jsme vás vídali poměrně často. Na univerzitě jste převzal čestný doktorát, ve vlastivědném muzeu vám věnovali výstavu. Máte to tu rád?
Častokrát jsme tady hráli a zpívali a s ředitelem vlastivědného muzea s panem Holáskem se znám už dlouhá léta. Máme tady několik styčných bodů, které nás s tímto místem spojují. Je jich asi víc než v jiných městech.
Chystáte se sem s nějakým představením nebo projektem?
Pokud nás sem někdo pozve, tak určitě rádi přijedeme. Dokonce myslím, že nějaké pozvání už máme v kanceláři na stole. Takže se snad k něčemu schyluje.
Děláte takové akce s mladými lidmi často?
To zase ne. Tak dvakrát třikrát do roka se k nám do divadla přijede podívat nějaká škola na besedu.
Ta dnešní byla součástí projektu Reactor, který chce studentům katedry divadelních a filmových studií zprostředkovat nejužší kontakt s praktickou stránkou oboru. Jsou pro vás taková setkání se studenty zajímavá?
Ano. Moje úsilí směřuje k tomu, abych neztratil kontakt s mladou generací. Třeba v hudbě už jsem ho ztratil dávno. V muzice, která se dnes provozuje, mi ujel vlak a jsem si toho vědom. Považuji to za velkou chybu, ale nedá se nic dělat. Ale co se týče divadla, tam se pořád snažím, abych určitou vrstvu mladých lidí podchytil a zaujal. Naštěstí máme takovou velmi početnou menšinu, která má ráda přesně tu poetiku, kterou vyrábíme, a kterou to k nám táhne. S těmi se snažím udržovat kontakt.
Jakou hrou jste v Semaforu zahájili letošní sezonu?
Začali jsme Divotvorným hrncem. Ale není to ta inscenace, která byla napsána pro Broadway nebo jak ji hrál Jan Werich. Je to inscenace protkaná vzpomínkami na dobu, kdy se tady u nás Divotvorný hrnec hrál poprvé. Byl to první americký muzikál na evropské pevnině hned po válce. Rok po premiéře na Broadwayi už měl premiéru v Praze. Právě na tu premiéru, na osobu Jana Wericha a na tu dobu vzpomínáme a protkáváme to s americkým muzikálem. My jsme malé divadlo a nemáme žádné sbory, takže muzikál v pravém smyslu slova si nemůžeme dovolit. Proto jsme udělali tuhle variantu. Další věc je, že já jsem nechtěl opakovat historky, které znají lidé od Wericha. Je to nový pohled.