Kliknutím zvětšíteUmělce, který během své profesní kariéry sesbíral několik domácích i zahraničních ocenění, kulaté narozeniny k ohlížení se za minulostí nepřiměly. „Není co bilancovat. Jsem vděčný, že jsem se sedmdesátky dožil, a pokud budu mít ještě trochu času, jistě ho využiji k další možné práci a učení. Bilancovat mohou jiní. Je potřeba žít a dívat se vpřed. Je milé se občas ohlédnou, usmát se a užít si chvilku té radosti z věcí, které se povedly, ale dny jdou dál a rodí se stále nové oslnivé věci,“ říká Jiří Korn.
Přesto bych se vás ráda zeptala která vaše umělecká etapa pro vás byla nejzajímavější, nejradostnější či nejpřínosnější, ať už z jakéhokoli pohledu?
Všechny etapy ve vaší práci mají svůj význam. Ať už se vám něco povedlo, či nepovedlo. Jen na ty, co se nepovedly, rychle zapomenete a snažíte si z toho vzít ponaučení. Jinak v životě potkáváte hromadu zajímavých osobností a spolupracovníků, bez kterých byste ty další kroky do budoucna zkrátka neudělali. A také záleží na tom, s jakými jedinci jste ochotni vstoupit do spolku. Já mohu jen říci, že jsem měl štěstí na ojedinělé lidské bytosti, které stále zůstanou v mém srdci.
Co jste například prožívali, když jste s kapelou Rebels zvítězili na 1. československém beatovém festivalu jako Objev roku, následně vydali album Šípková Růženka a vyrazili na turné po Západním Německu, Polsku a Rakousku? Měli jste skvěle nakročeno!
Byla to euforie a nadšení, to k mladým duším patří, a i jsme to asi nejspíš hodně oslavili. Album Šípková Růženka bylo unikátní díky Michalu Prostějovskému a autoru hudby Václavu Zahradníkovi a samozřejmě i nám. Naše hlasy spolu ladily a souznění bylo super. Václav zaranžoval i druhou stranu desky, která obsahovala jen zahraniční skladby, a až později jsme ocenili originalitu všech nahrávek a orchestrálních úprav. Do Německa jsme vyjeli až po okupaci a navrátili se v naprosto odlišném složení a i s jiným repertoárem. Pak následovalo Polsko a koncertování u nás. Takže Šípková Růženka i původní Rebels vydrželi snad jen dvě sezony.
Vaše začátky jsou spojené i s kapelami Shut Up a Olympic. Co se stalo, že jste se nakonec rozhodl pro sólovou kariéru neboli pro posun od rocku k popu?
Začátky s Rebels byly báječné a s koncem svobody skončili i Rebels. S Františkem Ringo Čechem a skupinou Shut Up jsem v mezidobí od angažmá s Olympikem natočil mnoho písní a díky Frantovi jsem poznal i práci v televizi. Točila se řada hudebních pořadů a s kapelou Shut Up jsme jezdili i koncerty. Mezi oblíbené písně patřila například píseň Lásko má, kterou jsem zpíval se Svatoplukem Čechem a který v té době už u Františka hrál na baskytaru, anebo další hity Mám kapsu prázdnou, Ráj slunce, Dolů větrací trubkou a tak dále. S odstupem času mu musím poděkovat za jeho snahu a entuziasmus, kterého měl na rozdávání.
S Olympikem to bylo fajn, i když jsme se nerozešli zrovna v dobrém, ale čas rány zacelí. Přesto cítím, že jsem Olympic vlastně tlačil tam, kam neměl směřovat. Rock je rock a pop zase pop. S Petrem se mi báječně zpívalo a hrálo nám to, řekl bych, nadstandardně. Ale byla to ztráta času jak pro Petra, tak i pro mě.
V začátcích jste kromě zpěvu hrál i na baskytaru, k níž jste se s Rebels vrátil v roce 1999, kdy jste nahráli album. Dnes se vám po kytaře nestýská?
Všem se nám většinou stýská, když už něco není!!! Ale stejně se to nedá vrátit, nebo dá, ale už to není ono. Známe to z manželství. Každopádně jsem byl přesvědčen, že bychom mohli s Kášou Jahnem a Zdeňkem Juračkou napsat dobré album. Celkem se podařilo, ale nikoho to nezajímalo. Že by práce marná? Rozhodně ne. Každé snažení vás opět někam posune a posílí. Nehledě na to, že v našem případě to byla velká nostalgie a skvělé vzpomínání na minulost.
Na kontě máte spoustu skvělých songů, chováte k některému nějaký specifický vztah, máte některý nejraději?
Byly písně povedené i méně povedené. Dá se říci, že čas prověří životnost takových pokusů. Já měl i písně oblíbené, ale ty u posluchačů většinou nezabraly. Výjimkou je snad Ještě tě mám plnou náruč.
Písně pro vás psali autoři jako Karel Svoboda, Zdeněk Rytíř, Zdeněk Borovec, Ondřej Soukup, Gabriela Osvaldová vždy jste jim plně důvěřoval, nebo jste třeba někdy přispěl i osobním názorem či tématem, o čem by skladba měla být?
Každá profese má své mistry a těm jsem do práce zásadně nehovořil. S panem Borovcem jsem dost sedával a vyprávěl mu, co se v mém životě děje a co mě dokázalo nadchnout, bavili jsme se i o soukromých trablech a radostech. Byl dobrým posluchačem a dokázal pak i některé pocity do textů vložit.
Někteří z jmenovaných autorů se podepsali i pod muzikály (Bídníci, Dracula, Mauglí), v nichž jste účinkoval či ještě účinkujete. Když k nám první muzikály v devadesátých letech přišly, rozhodoval jste se, zda do nich vstoupit? Nebo taková situace vůbec nenastala?
Můj první muzikál byl ve Vídni v divadle Raimundtheater a jmenoval se Hans Christian Andersen. Režii měla na starosti paní Irene Mann von Cramm, která s námětem přišla a nabídla jej řediteli tehdejšího divadla panu Kurtu Huemmerovi. Ten ji přijal, a dokonce mě schválil do role Andersena. U nás to pak byl muzikál Bídníci, Les Misérables, který produkoval Adam Novák. Oslovil Zdeňka Borovce, aby se ujal zpracování obsahu a písní, což byl geniální tah. Je to dílo, na které nikdy nezapomenu. Nesmírné nadšení, které bohužel trvalo jen pár měsíců v pražském Divadle na Vinohradech během divadelních prázdnin. Takže muzikál je zde a mě činí velkou radost v něm účinkovat.
Ve své době byl hodně oblíbený televizní pořad Možná přijde i kouzelník jak vlastně k vašemu spojení s pány Kaiserem a Lábusem došlo? Museli jste bavit i sami sebe.
Myslím, že to byla práce a nápad pana dramaturga Františka Poláka. Natočilo se sedmnáct dílů (snad se nepletu) a s Jirkou a Oldou to byla přehlídka úžasných úletů a skvělých extravagantních nápadů. Ani jsme si tehdy možná neuvědomovali, jak se naše poctivá příprava na každý díl později zúročí ve formě několikanásobného opaková- ní v České televizi. Jen mi kalí radost fakt, že Jiří Lábus a Oldřich Kaiser nebyli uvedeni jako spoluautoři pořadu, a tudíž za to nikdy nebyli odměněni. To je jediný černý puntík na této úžasné práci.
Úspěšné je i vaše vokální seskupení 4TET. Dalo se čekat, že si u posluchačů získá takovou popularitu? A co vlastně stálo za jeho vznikem?
4TET vznikl v období, kdy jsme s mým týmem tvůrců (Marie Marková, Jan Bouška, Karel Hurych, Jindřich Hefner, choreograf Martin Pešek, JK company, agentura Krach) připravovali koncert TEP (Tanečně Excentrické Představení), a já hledal protipól k množství pohybu na jevišti. Vznesl jsem dotaz na Jiřího Škorpíka, zda by ho nezajímalo vytvořit vokální seskupení.
Jiří byl nadšen a hned ten samý den přišel s nápadem, že bychom mohli začít skladbou How Deep Is Your Love od skupiny Bee Gees. Navíc navrhl Dušana Kollára coby třetího člena (bass) a chyběl nám už jen tenor. Načež Dušan přivedl Davida Uličníka. Mohli jsme se pustit do zkoušení. První zazpívání té skladby byl pro mne balzám na duši. Něco krásnějšího jsem dlouho nezažil. Ani jeden z nás netušil, že bychom mohli fungovat tak dlouho, a dokonce jezdit koncerty. Je to zázrak.
Jste nadčasový umělec, který ovlivnil generace hudbou, tancem i vybraným módním stylem. Co pro vás móda znamená? Měl jste třeba v tomto směru nějaký vzor?Móda mě vždy zajímala a inspirovala. Řekl bych, že je součástí zábavy, hudby i života. A tak jsem se snažil tyto trendy spojit. Samozřejmě záleželo, jakou mi kdo napsal píseň, nebo kterou jsem si vybral ze světového žebříčku. Bavilo mě to, ale přísun a možnosti módních kousků byly velice omezené. Po revoluci mě má druhá manželka seznámila s její přítelkyní Tatianou Kováříkovou, která byla a je dodnes výtečná módní návrhářka. Vymyslela pro mě i moji company spoustu luxusních nadčasových modelů.
Později jsem náhodou potkal Marii Markovou, kterou jsem znal z dob, kdy ještě připravovala modely pro Helenu Vondráčkovou. Vrátila se ze zahraničí a stala se mým designovým guru. Díky ní jsem neměl nejmenší problém s tím, co na jakou příležitost obléknout. Její neutuchající inspirace a fantazie neznala mezí. Měla tak mladistvé myšlení a cit pro kombinace, že jsem byl z jejích návrhů naprosto unešený. Během let k sobě přibrala Jana Boušku, který dokáže malovat a dotvářet její vidiny a představy v oblasti designu to byla nesmírně silná dvojice. Vytvořili vlastně celý design TEPu a zároveň i 4TETu. Báječní jedinci.
Vaše narozeniny oslavíte v září v O2 areně jak se připravujete? Nalákejte diváky.
Lákat a slibovat já neumím. To přenechávám politikům. Ale budeme se snažit, aby koncert proběhl co nejdůstojněji a nemuseli jsme se za nic stydět. Nic podobného jsem ještě nepodnikl asi z důvodu, že jsem dosud nepotkal investora, který by byl ochoten vzít na sebe celou tíhu odpovědnosti a nákladů. Panu Tomáši Ságlovi a jeho produkci chci tímto vzdát velké poděkování.
Díky jeho přístupu můžeme vyrábět scénu podle návrhu bratří Cabanů, můžeme si dovolit několik choreografů, větší množství tanečníků a zkrátka mít kvalitní autorský a výrobní tým, včetně Jirky Škorpíka, který se ujal aranží a dramaturgie. Samozřejmě, že jsem v napětí, jak vše dopadne, ale zázemí a lidé okolo mi dodávají potřebný klid a jistotu. Učím se, zkouším, cvičím… A vlastně se i hodně těším.
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
