Kliknutím zvětšíteKdyž mi něco nevyjde, jak bych si přál, zkouším to znova a znova. Hroutiti se není mým zvykem. Kolikrát si říkám, že by se slušelo, abych se zhroutil, ale nejde mi to. Každý prostě umíme něco jiného.
O nových nápadech
Kdykoliv dozraje čas a je třeba přichystat novou hru, tak se dostaví strach. Zda bude hra z dramaturgického hlediska dobrá, zda herci odvedou práci tak, jak jsem zamejšlel, zda k tomu dám hercům svou hrou záminku – to všechno mě trochu trápí, ale jeden problém je pro mne stěžejní: budou se tomu diváci smát? Vím totiž, že smyslem Semaforu není dramaticky vystavěná hra, skvělé herecké výkony, dokonalá režie – to všechno je vítáno, ale od toho je tu řada jiných skvělých divadel.
Smysl naší scény však vidím v tom, že vliju divákům do duší optimismus, radost ze života a důkladnou dávku humoru. Proč to? Inu, když jsem se kdysi rozhodl pro svou klaunskou cestu, stalo se tak na základě toho, že díky mnohým komikům jsem zdolal v životě nejrůznější strasti, a tak mi bylo dopřáno poznat skutečnou cenu humoru. Zvláštní je, že kritici tohle mé úsilí suverénně ignorují a věnují pozornost jiným kvalitám nebo úletům, kterých se běžně dopouštím. Prostě si zařadili Semafor mezi ostatní divadla a podle nich ho soudí. Nu, když myslí. Kvalitu svého humoru musím tedy posuzovat sám. Smůla ale je, že v tomto případě nejsem objektivní. Fandím si.
Vyvěste fangle!
„Hlavním zdrojem melodií mi byla stanice AFN Munich, určená pro americké vojáky, kteří po válce pobejvali v okupovaném Německu. To byla nádhera! Úplně jiná muzika, než jsem do té doby slýchal, a já na ni psal své první české texty. Goin’ To The River (Hluboká vráska), In The Jailhouse Now (To všechno odnes čas), Don’t Be Cruel (Co je to láska). Měl jsem tehdy jeden nemožnej zvyk, že jsem dával písničkám nepříhodné názvy, a tak si je lidi rozumně sami překřtili: Hlubokou vrásku na Naraž si bouřku ještě více do čela, Co je to láska na Že kočka není pes a tak dál.
O čem se přeli s Jiřím Šlitrem
Vzpomínám si, že jsme jednou šli Františkánskou zahradou a já jsem – možná proto, že to byla Františkánská zahrada – pronesl, že k jistým věcem je třeba přistupovat citlivě, s pokorou. V tu ránu na mě Šlitr strašně vyjel: „Co to blábolíš, prosím tě?“ Jeho oblíbené slovo bylo „ctižádost“. On měl pořád ctižádost proniknout na Broadway nebo napsat operu a já teď najednou vyslovil slovo „pokora“. Tak jsem se stáhnul a víckrát jsem to před ním neříkal.
O pochybách, zda pokračovat
Po představení Jonáš a dr. Matrace, které nebylo Jiřímu Šlitrovi dopřáno dohrát, jsem se rozhodl, že postavu Jonáše pohřbím rovněž. A trvalo to hezkých pár let, než mi existence Jitky Molavcové na scéně Semaforu tohle mé rozhodnutí rozmluvila. Jinak o tom, že bych nechal divadla, zatím neuvažuju. Jan Werich mi říkal: „Má se hrát, dokud choděj lidi.“ Anebo než to někdo zakáže, dodávám já.
S Jiřím Šlitrem složili desítky hitů, jen tak namátkou: Babeta, Klokočí, Krajina posedlá tmou, Tereza, Árie měsíce, Motýl, Oči sněhem zaváté, Co jsem měl dnes k obědu… A další a další. Navždy změnili tvář tuzemské pop music. Během příprav stěžejního semaforského představení Jonáš a tingltangl v sobě Jiří Šlitr objevil komika velkého formátu. Jeho poslední rolí byl primář ve hře Poslední štace. 26. prosince 1969 se ve svém ateliéru nešťastnou náhodou otrávil svítiplynem. V pouhých 45 letech. „Po jeho smrti jsem jedinkrát zauvažoval, že to zabalím, protože jsem si myslel, že to už nikdy nebude ono,“ vzpomínal Jiří Suchý. „Ale pak jsem si uvědomil, jak bych tomu režimu ulehčil práci. Takže jsem se vzchopil a řekl si: Ne, musím jet dál.“
O nejpovedenějším představení
Budete se divit (a já se vám nedivím), ale bylo to v Moskvě, někdy na počátku let devadesátých. I když po převratu jsme mezi krajany v USA, v Kanadě, v Austrálii a nevím, kde ještě, měli neskutečné úspěchy. Tam jsem se ponejprv v životě setkal s pojmem „standing ovation“. Pro Moskvany jsme byli asi stejným zjevením jako pro Pražáky v roce 1958, kdy jsme Na Zábradlí uvedli Kdyby 1000 klarinetů, a ta sláva se o něco později přelila i na Semafor. Vzpomínám na ty neustálé skandované aplausy během představení v divadle K. S. Stanislavského, na ruské „standing ovation v závěru a hlavně na ty dvě krásné studentky, které nám po představení přišly poděkovat a v polovině díků se rozplakaly. Tehdy byla Moskva zralá na založení písničkového divadla malých forem.
O tom, co by neopakoval
Logicky by to měly být všechny průšvihy. Ale vím příliš dobře, jakou cenu měly pro mou další práci, a tak bych je ochotně podstoupil znovu. Takže nevylučuju, že za pár let zkusím uvést na scéně hru Sekta, se kterou mě větší část publika a skoro všichni recenzenti už dvakrát hnali. Dokázal bych i vysvětlit, na jaké bázi tahle má zarputilost vzniká, ale potřeboval bych na to ještě jednu celou novinovou stránku.
O tom, co ho těší
Potěší mě skutečnost, že i u průšvihů se najde jakási menšina diváků, která má pochopení a tuší, proč jsem tu kterou volovinu provedl. Píšou mi a já mnohdy žasnu, s jakou jasnozřivostí se dokáží strefit. Je to nejspíš tím, že naše krevní skupina je totožná.
Kdo ví, bez nich bych už možná skončil.
Dvojice Molavcová - Suchý
O nepřízni grantové komise v roce 2008
Mám plán, že bychom úplně změnili směr, přestali být lyricko-komickým divadlem a změnili se v divadlo satirické. Tím, že přitvrdíme, bychom mohli na svou stranu získat určitý počet lidí, kteří rádi sledují, když se někdo nedá. A vzhledem k těm 16 tisícům podpisů na petici za odvolání radního pro kulturu Milana Richtera mám dojem, že bychom o diváky neměli nouzi.
O návrhu Jana Kaplického na novou Národní knihovnu (takzvaný blob)
Především si myslím, že trend v moderní architektuře směřuje úplně jinam než k těm klasickým krychlím. Je jen otázkou několika desetiletí, kdy se architektura docela promění. A samozřejmě, kdo s něčím přijde jako první, setká se u konzervativních lidí s neporozuměním.
Přiznám se, že ponejprv jsem byl návrhem pana Kaplického zaskočený, ale pak jsem si zvykl. A říkal jsem si: když se za to bere tolik odborníků, mám já právo pochybovat? Pak jsem se podíval na ty virtuální obrázky a zaujal mě pohled od Vltavy, kde jsou vidět stromy, nad kterými vyčuhuje obří oko. Tam budou sedět lidi a koukat se na Prahu. To se mi strašně líbilo.
O kauze Jaromíra Nohavici
Já myslím, že jeho situaci mohou těžko posuzovat lidé, kteří nezažili praktiky státní policie, a tudíž netuší, jak by se sami zachovali. Kdo ví, jak ho estébáci stiskli, co prožíval ve svém nitru. Já s nimi také měl co do činění, neustále mě uháněli, vyslýchali a já všelijak kličkoval. Pamatuju se, že vždycky když mi zavolali a pozvali si mě, měl jsem celý den zkažený. Na místě samém už to ze mě spadlo – měl jsem pocit, že s nimi hraju šachy, dával jsem pozor a z každého dobrého tahu jsem se radoval.
Ale než jsem tam šel, to byly těžké chvilky. Já udělal to, že aniž by mě kdokoliv z čehokoliv nařkl, všechno jsem o sobě napsal v knížce Vzpomínání. Být jím, asi bych už předtím, než se na to přišlo, říkal: „Prosím vás, chtěl bych vám povědět, že jsem se dostal do té a té situace. Zvažte, nakolik jsem, či nejsem černá ovce.“
O tom, jak se písnička tulipán, ocitla v čítankách
Tehdy se dostali na významnější posty v ministerstvu školství lidé našimi písničkami odchovaní a ti na mě začali apelovat, abych složil něco, co by mohli použít pro mou záchranu a pro záchranu Semaforu jako argument. Mělť jsem v té době totiž na kahánku.
Představa, že bych napsal text proti Bundeswehru či proti prezidentu Eisenhowerovi, nepřipadala v úvahu, a tak jsem si zvolil téma „mír“, kterým se tehdejší strana a vláda neustále oháněly. Říkalo se tomu „boj za mír“. A napsal jsem Tulipán. A mí zastánci toho okamžitě využili a posléze se dostala ta píseň i do čítanek, což posílilo mou nahnutou pozici.
O životě dítěte za války
Válka byla pro mě velkou zkušeností, ale to až dodatečně, když jsem se ohlížel. Pro kluka to bylo dobrodružství. Ta nádhera, když přes Prahu přelétaly stovky amerických bombardérů – lítaly strašně vysoko a hukot jejich motorů připomínal akord varhan, za sebou táhly bílé pruhy tak, jak je to dneska běžné, ale do té doby to bylo nevídané, protože tak vysoko se tenkrát ještě u nás nelítalo. Shůry na zem dopadaly miliony stříbrných staniolových proužků, které Němcům rušily radar, a my jsme je pak sbírali, a kdo jich měl větší otep, měl větší důvod k hrdosti.
Ke konci války se tyto zázračné chvíle odehrávaly denně. A co teprve konec války, když polní šeď německých vojsk vystřídaly u nás rubašky okrové barvy, Rudá armáda usměvavejch kluků, kteří byli šťastni, že přežili… Jednou nám nabídli rizoto z polní kuchyně, které se pro ukrutnou mastnotu a obrovské kusy horkého špeku nedalo jíst. Ale bylo to upřímné a od srdce. To jsme ještě netušili, jakou nám přivezli budoucnost. A netušili to jistě ani oni. A pak ten šok v Plzni! Elegantní uniformy, džípy značky Willis, jazz, rozverná atmosféra svobodné bezstarostnosti. Konec války byl velkolepou tečkou za celou minulostí, jejíž hrůzy jsem začal poznávat vlastně v době, kdy už minuly.
O letech v klášteře
Nebyl to klášter, byl to učitelský ústav, ve kterém se učitelé učili učit. A při tomto ústavu byla tzv. cvičná škola, aby se měli na kom učit. Učit se na králících, to nešlo. Králík nic nepochopí, králík je vůl. A od toho jsme tam byli my. Ti budoucí učitelé nás učili pod dohledem komise a dávali si velice záležet, aby jejich vyučování bylo pro žáky co nejstravitelnější. Bylo to bezvadný. Ústav (tehdy Lehrerbildungsanstalt) byl zřizován řádem Školských bratří, kteří měli v popisu práce poskytovat vzdělání jak žákům, tak učitelům. Vzpomínám na to rád – byla tam příjemná atmosféra a hlavně legrace, což pro mě jakožto budoucího komika mělo svůj význam. V roce 1942 nás jednoho rána obsadila německá armáda a budovu zabrala pro lazaret. A bylo po legraci. Posléze se tam usídlilo StB a už se tam zase učilo, jenže něco opačnýho, než jsme se tam učili my. A to bylo teprv po legraci.
O vyšší síle
Byl jsem vychováván v křesťanském duchu od útlého dětství. Teprve když jsem se v dospělosti dostal do prostředí takříkajíc sekulárního, začal jsem přemejšlet, jak ono to vlastně je. I přemejšlel jsem a našel jsem v tom zalíbení. A to přetrvává dodnes. Pak mi napadlo, že by nebylo od věci to, co jsem vypřemejšlel, si zapsat. A plynula léta, popsal jsem hodně papírů a dostavilo se pokušení udělat z toho knížku. A to takovou, v níž bych to své laické uvažování prezentoval tak, jak bych to vykládal divákům v Semaforu, což je divadlo, které se neobejde bez humoru.
O neštěstích
Nikdy jsem si nemyslel, že se mi rány osudu budou vyhejbat. Počítal jsem s nimi, a když se dostavily, pokorně jsem je přijal a šel jsem dál. Neměl jsem nikdy ve zvyku řešit něco, co se vyřešit nedalo. S takovou věcí je lepší se vyrovnat. A tak jsem se vyrovnával, i když jizvy zůstaly.
O Janu Masarykovi
Jan Werich mi často vyprávěl o Janu Masarykovi, ministrovi, kterého miloval celý národ včetně mne, a dokonce i včetně mnoha komunistů. Byl úžasný a s Werichem měli podobný humor, který občas prosákl i do jeho projevů. A tak si říkám, že bych tu měl ocitovat něco, co mně Jan Werich vyprávěl. Jan Masaryk byl u něj na návštěvě a Jan Werich ho pozdě večer vezl autem domů, do Černínského paláce. Bylo to krátký čas před Masarykovým tragickým skonem. Masaryk byl cestou zamlklý, zadumaný, a teprve když míjeli švédskou ambasádu, suše poznamenal: „Čím víc poznávám Rusové, tím radši mám Švédové.“
O Vítězslavu Nezvalovi
Potkával jsem ho na Národní třídě, jednou jsem ho viděl v Karlových Varech, ale oslovit ho mě nenapadlo, k tomu se mi nedostávala odvaha. Často jsme o něm mluvívali s Janem Werichem a já si říkám, že nevím, zda bych si s ním rozuměl, což ale nemění nic na mém obdivu k jeho ranému dílu. Edisona a Manon Lescaut považuji za vrchol jeho tvorby. Báseň Stalin už tolik ne. Ale vím, proč ji napsal, i to mi
Jan Werich svěřil. Věřil, že se tím může zachránit v době, kdy komunisté oběsili surrealistu Záviše Kalandru. A Nezval byl jedním z hlavních tvůrců surrealismu u nás, a tak dostal strach, že na něj dojde taky. A proto honem napsal oslavnou báseň Stalin a Janu Werichovi, jenž mu za to nadával, řekl: „Jeníku, to vyvane.“
O vztahu k ruské kultuře
Nikdy jsem se netajil, že kromě jazzu mám rád ruské písničky. Znám jich zpaměti desítky a zpívám je všude, kde mě nechají. Akorát Stalinovu oblíbenou Suliku jsem vyřadil z repertoáru. To abych ho naštval.
O přátelství s básníky
Ivan Diviš přirovnal část jednoho mého textu ke K. H. Máchovi. A napsal mi to do dopisu, takže to mám písemně. Mé texty chválil i Jaroslav Seifert, byť později mě varoval před komercializací. Krásně o nich hovořil František Hrubín. A Vladimír Holan je označil za „námluvy s poezií“.
O tom, kam by se rád vrátil
Na to vám odpovím citátem ze hry Čochtanův divotvorný hrnec: „Kdyby tak šlo vrátit se o nějakejch devětašedesát let zpátky, do Vodičkovy ulice před divadlo V + W, dříve Osvobozené, později ABC. Zkoušeli tam novou komedii a nad schodištěm stával mladík tuctového vzezření v nevábném hubertusu, možná trochu retardovanej, a poslouchal, jak dole v sále Jiří Voskovec udílí režijní pokyny a sbor nacvičuje píseň o tamtamech. (Tam, tam, tam za tou duhou…) Ten mladík jsem byl já.“
„Můj jediný rituál je ten, že jdu večer do divadla,“ vyprávěl Jiří Suchý redaktorce Deníku Gabriele Kováříkové v roce 2017, kdy slavil pětaosmdesátiny. „Poslední dobou, když to jde, což bohužel nejde pokaždé, tak si odpoledne lehnu. Někdy na půlhodinu, někdy na hodinu, někdy i na hodinu a půl, jak je zapotřebí. A potom vydržím celé představení. V půl jedenácté nebo v jedenáct večer jsem doma, a to potom ještě můžu něco dělat. Tak do jedné hodiny noční jsem svěží.“ V minulosti psal verše za chůze, protože ho k nim inspiroval rytmus kroků. A klid si nedopřává ani dnes.
O všestranném výtvarníkovi a literátovi je známo, že i ve svém požehnaném věku odpočívá prací. „Když nepíšu, tak maluju, vymýšlím výpravu i kostýmy do všech her anebo dělám grafiku, hlavně litografie – měl jsem už pětaosmdesát výstav, jenom v Praze teď byly dvě v jednom roce. A pokud se potřebuju zrelaxovat, tak uklízím. Mám doma děsný binec. Přitom jsem neskonale pořádný člověk, který chce mít všechno zaregistrované, abych věděl, kam mám pro co sáhnout. Věci se mi ale pořád nezvladatelně kupí, takže se v mé pracovně procházím mezi sloupy různých tiskovin, no hrůza. Ještě že mě to uklízení baví, jsem u něj dokonce šťastný. Kolikrát objevím něco, co jsem hledal třeba půl roku! Zrovna nedávno jsem čekal na taxík, a protože mi najednou vybyla čtvrthodina, začal jsem zařazovat knihy na správné místo. Vyprávěl jsem to své asistentce a ona mi říká: ,Ani nevíš, jak tě chápu. Já když mám chvilku volna, tak třeba vymaluju byt.ʻ Takže tak je to s tou mojí relaxací.“
Vzniklo na základě rozhovorů s Jiřím Suchým pro Deník z let 2008 až 2018.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
