Hlavní obsah

Visací zámek: Spočítali jsme si výši důchodů. Musíme hrát pořád

Právo, Jaroslav Špulák

Jak jinak by se mělo jmenovat album nejslavnější české punkové kapely než Anarchie a totál chaos? Pražská pětice Visací zámek je vydala pět let po předešlém a potvrdila, že svůj styl hájí, hýčká a provětrává. Hraje osmatřicet let a pořád ve stejné sestavě. Na otázky odpověděli zpěvák Honza „Hony“ Haubert a baskytarista Vladimír „Savec“ Šťástka.

Foto: Warner Music

Visací zámek, zleva Ivan Rut (kytara), Vladimír Šťástka (baskytara), Honza Haubert (zpěv), Michal Pixa (kytara) a Jiří Pátek (bicí).

Článek

Přicházejí vám s touhou nahrát novou desku nějaké nové výzvy?

Haubert: Naší největší výzvou je vydavatelství Warner Music. Pět let staré album Punkový království bylo velice úspěšné, asi tři měsíce u nás dokonce bylo nejprodávanější. Na základě toho nám lidé z vydavatelství už následující rok řekli, že když to tak dobře jde, bylo by nejlepší, kdybychom natočili nové.

Původně bylo plánované na rok 2018. Začalo se to ale protahovat. Prvních šest písniček jsme nazkoušeli rychle, hráli jsme je už i na koncertech. Další ale nepřibývaly, protože jsme nenacházeli termíny na zkoušení. A tak jsme těch šest z koncertního repertoáru raději stáhli, protože se nám zdálo zbytečné je propagovat, když je deska v nedohlednu.

Vydavatelství a náš manažer tlačili, abychom s písněmi pohnuli. Snažili jsme se, jenže ještě loni před Vánocemi byla situace taková, že jsme měli podklady ke dvanácti písním, které ale nebyly hotové. Do Vánoc jsme stihli dokončit zpěvy a rytmiku, kytaristé točili v lednu. No a když konečně byli ve studiu, nahráli hodně stop. Tolik jsme jich na žádné desce neměli.

Závěrečné mixy byly tedy tak náročné, že jsem je přestal poslouchat. Tím pádem jsem netušil, co vlastně uslyším, až si album ve finální verzi pustím.

Naznačili jste, že prožíváte úspěšné období. Kdy nastalo?

Šťástka: První bylo před revolucí. Druhé přišlo s písničkou Známka punku v roce 2009.

Haubert: Po jejím vydání na nás začalo chodit víc lidí a my si mohli dovolit zvednout honoráře. Opustili jsme malé kluby, ve kterých si je nemohli dovolit a také už by se do nich nevešli lidé, kteří na koncert chtěli přijít, a začali jsme hrát ve větších sálech. Jsme také mnohem více zváni na velké letní festivaly.

Jak si vysvětlujete, že jste na sebe výrazně upozornili sedmadvacet let po svém založení?

Šťástka: Po revoluci jsem se těšil, že s politickými změnami přijde řada na trochu jinou hudbu, než se hrála do té doby. Ono ale přišlo jakési bezvládí a potom se na vrchol vrátily staré tváře. V tomto ohledu mě nejvíce zklamal náš tolik adorovaný vítězný olympijský hokejový tým, který si v šatně nepokrytě zpíval a pouštěl písničky Michala Davida. Opravdu jsem si myslel, že ti mladí kluci budou poslouchat něco jiného.

Bral jsem to tedy tak, že jsme zase underground. Přišla i období, kdy jsem si říkal, že níž už jít nemůžeme. Chodilo na nás strašně málo lidí. Pak ale vyšla Známka punku a vše se změnilo.

Byl to skoro zázrak…

Haubert: U té skladby se povedl klip, za který jsme získali Cenu Anděl. A jakmile někdo takovou cenu obdrží, média se o něj více zajímají a má zvuk i u pořadatelů koncertů.

Známka punku se také uchytila jako slovní spojení. Začalo se používat při kde jaké příležitosti. Nedávno jsem třeba zahlédl v Reflexu článek Dálniční známka punku. Byl o tom, že systém prodeje dálničních známek lze udělat za mnohem méně peněz než za 400 milionů.

Když někdo takové slovní spojení použije, máte z toho něco vy, jako jeho autor?

Haubert: Nemám. Uvažoval jsem o tom si ho zaregistrovat, ale nakonec jsem to neudělal.

K punku jste se na nové desce přihlásili nejenom názvem, ale i coververzí písně Anarchy In The U. K. od Sex Pistols. Nazvali jste ji Anarchie. Proč tam je?

Haubert: Hrávali jsme ji už asi před patnácti lety, v době, kdy na nás nikdo nechodil. Neměla ale český text. Zpíval jsem ji v originále, který jsem si však postupem času začal překládat do češtiny. Zjistil jsem, že to docela funguje.

První dvě sloky písně Anarchie jsou téměř doslovný překlad původního textu. Další jsem trochu přizpůsobil. A když už byl český text hotový, řekli jsme si, že tu skladbu nahrajeme. S původním textem by to nemělo cenu.

Tato písnička je velmi politická. I vy jste se ostatně v posledních letech začali k politice dost vyjadřovat. Na desce v tom pokračujete například v Nestojí mi, Rasů kandidát, Pípa nebo Pičus. Je to váš program?

Haubert: Program to není, spíš reakce na dění. Dokonce jsem si v první fázi natáčení, když jsem si poslechl šest hotových písniček, říkal, že jsou dost politické a měli bychom se dál trochu mírnit. Nechceme být politická kapela.

Když začalo album vznikat, jeho hlavním tématem byl Pičus. Impulzem byla stejnojmenná socha Viktora Freša. Je to malý nabubřelý a slizký funkcionář, který se tváří pohoršeně, a přitom je nahý, takže je směšný. Navrhl jsem, že by se naše deska mohla jmenovat Pičus.

A pak vznikla písnička Pičus a náš manažer Martin Řehoř řekl, že mu připadne moc hodná a nemá náboj. Já se toho pičusství ale chtěl držet, a tak jsem na to téma složil text Nestojí mi. Je už ostřejší a uspokojil i našeho manažera, i když se deska nakonec jmenuje jinak.

Je na ní i písnička Fedor Frešo, pocta otci sochaře Viktora, loni zesnulému slovenskému muzikantovi. Jak vznikla?

Haubert: Byl jsem ve styku s Viktorem, který nám Pičuse dokonce půjčil na koncert do Lucerny v Praze. Bavili jsme se i o jeho otci, protože jsem měl kapelu Collegium Musicum, ve které hrál, velice rád. Frešo hrál jednoduše, byly i pasáže, v nichž držel dlouhou dobu jen jeden tón. Z mého pohledu je hudební borec, a proto vznikla písnička Fedor Frešo.

Došlo i na zhudebněnou báseň Polednice od Karla Jaromíra Erbena…

Haubert: Erbena miluju, to on mě dovedl k tomu, že jsem začal mít rád poezii. Jeho sbírka Kytice se mi líbila už na základce. Hlavně báseň Svatební košile. Je velice dlouhá, ale kus z ní jsem upravil a recituju ho na našich koncertech v takové punkové úpravě.

Když jsme chystali desku, přišel na poslední chvíli kytarista Michal Pixa s melodií, kterou jsme nazkoušeli až ve studiu. Podobné to mimochodem bylo se Známkou punku. I ta vznikla na poslední chvíli, na albu být původně vůbec neměla.

Na otextování Michalovy melodie jsem měl málo času a dlouho jsem si s ní nevěděl rady. Tak nějak jsem tušil rytmus slov, ale nemohl jsem najít téma. Vždycky, když jsem bezradný, začnu listovat básnickými sbírkami ve své knihovně. Došel jsem až ke Kytici a řekl si, že mrknu na nejkratší báseň z ní. Byla to Polednice. Když jsem si ji zabroukal, pasovala do té melodie úplně přesně.

Šťástka: Do výsledné ani ne tříminutové písně se vešla za cenu velkých ztrát a vyhazování.

Bude Visací zámek existovat až do vašich posledních dnů?

Šťástka: Ekonomické hledisko nasvědčuje tomu, že by to tak mohlo být. Navíc před asi čtyřmi lety přišel Honza do pražského klubu Vagon a řekl nám: Vy volové, já si spočítal, jaký budeme mít důchod. My musíme hrát furt.

Haubert: Soudě podle našich daňových přiznání, popularita naší kapely roste. V takové situaci se obvykle nekončí.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám