RETRO: Proměna Soundgarden z party pubescentních metalistů v seriózní kapelu 

Chris Cornell pobaveně studuje poněkud bizarní fotografii, z níž na něj přidrzle kouká povědomý mladík svlečený do půl pasu s havraními loknami po ramena. Kde ty loňské sněhy jsou. Po chvíli přichází Kim Thayil a při pohledu na nefalšovaně metalový výjev svého kumpána mu zacuká v koutku úst. "Co se směješ, ty blbče, vypadal jsem dobře, ne? Podívej na ty svaly," kárá Chris neuctivého kamaráda. "A ty prsa," zasměje se Thayil.

TOP 8 | Když zazní hlas Chrise Cornella. Coververze od animáku po vlastní epitaf

Málo platné. Ani tak respektovaní představitelé moderního rocku příštího tisíciletí, jakými jsou Soundgarden, nejsou při pohledu na úsvit své kariéry ušetřeni rozpačité reakci okolí. Není totiž větší legrace než sledovat transformaci kapel od pubescentních metalistů s na odiv vystavovanou a nevyvinutou muskulaturou k serióznosti. Jak po stránce hudební, tak i v případě image.

Pryč jsou doby okovaných pásů s náboji, zarputilých výrazů a vlasů po zadek. Alespoň to tak na první pohled vypadá. A výjimky v tomto případě potvrzuji pravidlo bezezbytku. Pohleďte třeba na starší fota The Wildhearts nebo Pantery.

Once Upon A Sound

Soundgarden, tedy Chris Cornell, Kim Thayil, Matt Cameron a Ben Shepherd, před nedávnem vydali nové album Down on the Upside a nejde pouze o vynikající nahrávku. I díky ní se scéna kolem Seattlu začala zbavovat všespasitelné nálepky grunge a fanoušci americké scény si s těmito vágními termíny jakoby přestali vědět rady. Nové album Soundgarden je počinem "žhářů", jímž se podařilo vypálit rybník všem, kteří za kapelou viděli jen hype kolem jednoho pochmurného žánru.

"V Seattlu se děje něco divného. Nejtrudnější kapela na světě se… usmívá!" napsal před pár dny britský publicista Mörat a nepřímo tak charakterizoval rozpoložení, v němž se Soundgarden v těchto dnech nacházejí. Nehledě na to, že obličej například takového Kima Thayila je ke "ksichtění" přímo stvořený.

Všichni čtyři se znají už více než deset let. Thayil se do Seattlu přestěhoval počátkem 80. let z Chicaga a Cornell si ještě dnes první setkání jasně vybavuje. "Moc jsme si do oka nepadli," vzpomíná. "Zprvu jsem ho vyloženě nesnášel. Byl strašně uzavřený, nikdy příliš nemluvil, takže mi trvalo, než jsem ho lépe poznal," přitakává Kim.

NEKROLOG | Chris Cornell: Z rybího velkoobchodu mezi rockové legendy

Cornell pracoval v téže kafetérii jako Andy Wood, pozdější zpěvák Mother Love Bone a také jedna z obětí drogového záchvatu, který scénu postil po jejím vzepětí. Kytarista Thayil studoval filozofii, basák Ben Shepherd se kamarádil s jeho mladším bráchou. V té době se ze San Diega přesouval do Seattlu také Matt Cameron, dobrý přítel Adama Tannera z kapely Grotus. Z kumulujících se oblak narostla bouřka a do Zahrady zvuků začalo pršet osvěžujícími krůpějemi.

"Benovi bylo dvanáct, byl to takový miloučký hošík, co se učil hrát na kytaru. Pamatuju si, že už uměl pár akordů a nosil příšernej punkovej účes. Vypadal jako nějaká loutka," směje se Kim. "Když jsem potkal Matta, už to byl nejlepší bubeník ve městě," vzpomíná Chris.

Rozum kontra šílenství 

Kvarteto natočilo svá první alba, ale zaslouženou pozornost na sebe strhlo až vydáním třetí řadovky Badmotorfinger v roce 1991. Tehdy si začali členové uvědomovat, že pochybná image často odvrací pozornost od meritu věci a v následující dekádě se bude počítat pouze hudba. Úzus v nazírání na tvrdě rockovou scénu se rozpadal.

RETRO: Na Soundgarden dorazily tisíce lidí kvůli vynikajícímu bigbítu, nikoliv škatulce

Dost možná, že čtveřici toto včasné prozření zachránilo pro současnost, zvlášť pokud uvážíme, kolik kapel seattleské scény dokázal rozvrátit stihomam drog, alkoholismu, ztráty soukromí, sebedestruktivního opojení z vlastní výlučnosti. Dnes kapela nepotřebuje ke svému zviditelnění ani okázalé limuzíny, necítí potřebu účastnit se snobských orgií či výstředních party v honosných rezidencích. 

Kim Thayil si vlastní dům pořídil jako poslední z kapely před pár měsíci a ještě dnes se v jeho široširých prostorách bojí. Vždycky budu tvrdit, že dostat se na nakloněnou stranu roviny bylo, je a bude především otázkou intelektu a uvědomění si sebe sama. Protože kdo jiný měl větší právo propadnout ošidnému kouzlu zbohatnutí víc než právě tyto postavičky, které kdysi přespávaly v parcích a pod mosty, dřely pro pár mrzkých dolarů u nádobí ve výčepech a koupaly se jako praví proletáři jednou za týden?

"Přiznám se, že mi chvíli trvalo, abych se jako člověk, který nemá najednou nouzi o peníze, cítil dobře a spokojeně," tvrdí Thayil, jehož rodiče coby přistěhovalci nadbytkem financí nikdy zrovna netrpěli.

"Všichni z kapely máme pořád stejný kamarády a nikdy jsem neslyšel, že by někdo z nich řekl: 'Hele, Kim ze Soundgarden, no ten boháč, tak to je můj kamarád, známe se dvacet let a představ si, já pořád dělám tu stejnou práci za pár centů na hodinu.' Nic takového. Možná vycítili, že jsme se nezměnili, a tak mezi námi popularita ani peníze neměly šanci vystavět zeď. Mí přátelé přece vědí, že do muziky dělám už dlouho, že jsem byl taky nezaměstnaný. Spíš je to může motivovat a ukázat, že každý má svou šanci," říká Thayil. 

Závist ani negativní emoce okolí necítí ani Cornell. "Ale možná je to tím, že jsem svým kamarádům koupil motorky a sem tam je pozvu na drink. Protože nekrásnější na tom, že máš prachy je, že se o ně můžeš s někým podělit," dodává Cornell.

Text: Jan Petričko, foto: archiv

Článek vyšel v červenci 1996 v časopise Rock Report. Archivní text přinášíme při příležitosti výročí tragického úmrtí Chrise Cornella, který zemřel 18. května 2017.

Témata: Soundgarden, Chris Cornell, Temple of the Dog, Nirvana, Pearl Jam