RECENZE: The Killers zvou na slastnou grandiózní hudební jízdu

Americká kapela The Killers vystřelila vzhůru v roce 2004 debutem Hot Fuss s hity Mr. Brightside, Smile Like You Mean It nebo Somebody Told Me. Stála v jednom šiku s kytarovkami jako Franz Ferdinand, pojmenována podle fiktivní skupiny z klipu Crystal britských indie popových věrozvěstů New Order, čímž si získala sympatie mnohých, včetně autora těchto řádků. 

Následující album Sam’s Town z roku 2006 prozradilo, že The Killers nehodlají být jen další kytarovou kapelou v řadě. Ambiciózní nahrávka křísila ducha velkolepého amerického stadionového rocku v duchu alb Bruce Springsteena. Na dalších deskách kytary ustupovaly tanečním rytmům, klávesám a popovým melodiím. A tento trend lze vystopovat i na novince Imploding The Mirage. 

4 fotografie

Otvírák My Own Soul’s Warning si nebere servítky. Hymnický, stadiónový pop rock jak vystřižený od U2. Dunivá baskytara, zvonivé kytary, taneční spodek a melodie s ambicí obejmout celý svět. Kam se hrabou Coldplay, The Killers do toho jdou naplno a bez kompromisů. Zkouška toho, co náhodně procházející posluchač vydrží. Líbí se vám tento hyperpompézní pop? V tom případě pojďte dál. 

Ošíváte se pod nánosem stadionového bombastu? Počkejte si na následující skladbu Blowback. Konfety dopadly na zem, ohňostroje utichly a jde se po podstatě písničky. Opět taneční rytmus, ale v komornějším a umírněnějším hávu. Decentní, přesto chytlavý refrén, krásně vystavěná melodická linka. Raději The Killers než lepivou cukrovou vatu z pouti od upocených honičů lajků na sociálních sítích.

Imploding The Mirage 80 % The Killers

Na The Killers jsem si vždy cenil odvahy a bezprostřednosti, s níž jdou vstříc požadavkům trhu. Je jim jedno, co zrovna boduje v hitparádách a jak by měl znít modelový hit. Místo toho přijdou s písní jako Dying Breed, což je monumentální stadionový rock, v němž se zmíněný Springsteen potkává s Meat Loafem. Velkolepá záležitost, před níž lze buď kapitulovat, či jít o dům dál. 

Je to grandiózní, kýčovité, na druhé straně ale upřímné, bez jakékoliv stopy kalkulu. Protože s přístupem k hudbě, jaký The Killers vyznávají, se prostě kalkulovat nedá. Tomu buď podlehnete, nebo si jdete pustit Slzu či jim podobné. Kdo zůstane, může si vychutnat duet se zpěvačkou k.d. lang Lightning Field, jejíž hlas se ideálně pojí s projevem frontmana Brandona Flowerse. 

A znovu, je to hudba, která by se ráda dotýkala nebes, dovolíte-li jí to. Nekonečné, sluncem rozžhavené dálnice, pocit, že v tuhle chvíli můžete cokoliv. Naskočíte-li do tohoto amerického bouráku, čeká vás úžasná jízda. V tom okamžiku vás The Killers lapili a další písničky si už budete vychutnávat se slastným výrazem v obličeji. 

Přistoupíte-li na jejich vnímání hudby, není tu slabých okamžiků. Fire In Bone dává znovu vzpomenout na nejsilnější okamžiky amerického „dospěláckého“ rocku. Působivou atmosférou disponuje i Running Towards a Place a takto to jde až do konce desky. 

The Killers natočili dokonale fungující životabudič. Desku, která neoslňuje originalitou, ale svou bezprostřednosti vás srazí na kolena. Co se mě týče, jako milovník zmíněného Meat Loafa kapituluji. Dílčí chybky by se našly, ale v nich se mi babrat nechce. Imploding The Mirage beru jako komplexní věc s jasnou vizí a jako taková je vynikající.