ROZHOVOR | Lucie: Zjistili jsme, že máme asi osm fanoušků po celém světě! (1. část)

Album Slunečnice obsahuje jedenáct skladeb. Z kolika písniček jste finální jedenáctku vybírali?
David Koller: Zrovna včera jsme to počítali, protože se nás na to někdo ptal, a došli jsme k číslu 25.

Má při výběru někdo z kapely právo posledního slova, nebo se na jednotlivých písničkách vždycky nějak dohodnete?
David: Myslím, že ve výběru písniček máme všichni právo veta.
Michal Dvořák: To je fakt, ale na druhé straně je třeba si upřímně říct, že je mu to stejné houby platný. (smích)
David: To znamená, že se vždycky nějak domluvíme - na čem budeme dělat, co odsouváme dál a tak podobně. Takže skladby, které se na desku nedostanou, zůstávají odsunutý.
Robert Kodym: Nemusí ale zůstat odsunutý natrvalo, protože máme, samozřejmě, takový ty šuplíky. U mě to ale není ani tak šuplík jako spíš bordel. Mám po celým bytě různě zasetý kazety s jednotlivýma nápadama. Někdy se mi třeba stane, že dostanu super nápad, ale jsem línej si ho někam nahrát, tak ho zase velice brzo zapomenu. Ale třeba někdy za tři roky se mi ten nápad v hlavě vyloupne znova.

Stane se ti někdy, že na těch kazetách objevíš něco, co tě překvapí?
Robert: Jasně.

A třeba i nemile?
Robert: No… to snad ještě častěji.

Na desce se podílela i řada hostů, ale jako první člověka napadne to, jak jste se dostali k Ivanovi Mládkovi, který vám otextoval písničku Karibi, a dokonce vám tam hraje i na banjo?
David: S tím nápadem přišel Michal. Robert napsal takovou veselou písničku…
Michal: …nebyli jsme schopný k ní vymyslet adekvátně veselý text, a tak nás v téhle souvislosti napadl Ivan. Do tý doby jsme se s ním vlastně vůbec neznali, ale protože je to vstřícnej člověk, stačilo jenom pár telefonů. Dostal kazetu a text poslal. Vyzkoušeli jsme ho do hotový muziky a vlastně jsme s ním nemuseli už nic dalšího dělat, byl naprosto v pořádku. Potom Roberta napadlo, že když už napsal ten text, mohl by si na desce i zazpívat.
Robert: Když bylo domluveno, že bude zpívat, řekli jsme si, že by mohl vzít s sebou i to banjo.
Michal: Celý to v podstatě vzniklo z potřeby tý písničky. Pro to, co jsme tam chtěli mít, nám to připadalo jako nejlepší řešení.
Robert: V jedný písničce, konkrétně ve Veverce, zpívá Tomáš Hanák. Pak nám tam hostuje i skupina Létající koberec, Libor Mikoška, Pavel Karlík, Luboš Krtička a Honza Muchow a to jsme ještě tutově na někoho zapomněli.

Nevyhneme se ani otázce, kde se deska natáčela.
Robert: V Sonu v Nouzové u Unhoště. Ale musím se ještě vrátit k tomu Mládkovi. On je to totiž takovej hrdina mýho dětství. Spolu s Old Shatterhandem, Vinnetouem a Rychlými šípy. Pak už snad jen major Zeman a členové skupiny Mimikry.
Michal: To mi připomnělo, že jsme desku připravovali ve studiu Bič Boží II, čímž se kruh uzavírá. Navíc to bylo naše nejdelší natáčení. Paralelně se točilo ve dvou studiích, ve kterých jsme strávili tři měsíce. Dva měsíce trvaly přípravy.
Robert: Studio Bič Boží II je v sále, kde byla natáčená ta slavná sekvence z majora Zemana. Dokonce ve vesnici, kde se studio nachází, se točil i další stěžejní díl majora, a to Studna.
David: No právě… Taková ta ponurá atmosféra majora Zemana je z některých našich skladeb jasné cítit.

A co takhle pořádně natočit coververzi legendárního songu Bič Boží?
David: Mám sen, že bychom koupili kus toho dílu, jak tam Plastici hrajou na pódiu. Najednou by se převtělili do nás a my bychom celou tu skladbu dohráli.

V rádiích se hraje singl Ona ví. Připravujete k němu i klip?
David: Určitě. Bude ho dělat Saša Lauf, a to v Mexiku. Bude celej takovej mexikánskej.

Když Lucie nehraje, každý z vás se věnuje vlastním projektům. Jak tedy vznikají písničky pro Lucii? Jak třeba ty, Roberte, rozlišíš, co je pro Lucii, a co pro Wanastowi vjecy
Robert: Nijak to nerozlišuju. Pokud totiž napíšu písničku pro jakoukoliv skupinu, tak výsledný zvuk, aranžmá a další věci procházejí sítama. Mají na to vliv jiný lidi než já. Lucie představuje taková čtyři síta, ze kterých na konci vyleze cédéčko.
Michal: Tedy v podstatě odšťavňovač. (smích)
Robert: To zní hodně blbě. Pak vypadne ta vysušená dřeň.
Michal: Já myslel spíš ten druhej produkt. Výslednej úžasnej subtrát.
Robert: V Lucii to vypadá tak, že každej přinese nějaký věci a řekne - já si myslím, že tohle je fakt prima. Co myslíte, kluci? Ostatní většinou mlčej. Potom za chvíli třeba jeden řekne: „No… není to špatný.“
Michal: Když se k tomu chtějí ostatní nějak vyjádřit, vezmou to většinou z hlediska svého nástroje. Ale koneckonců, klidně se ten autor může zavřít do studia sám a celý to natočit, třeba i s hostama.
Robert: Funguje to prostě tak, že když se to těm ostatním hodně nelíbí, řeknou to na rovinu. Když jsou zticha, tak je to v podstatě jako dobrý. A když se jim to třeba hodně líbí, taky to řeknou na rovinu.

Jak je to u textů? Zkoušíte je psát dohromady?
Michal: Nejdůležitější je pohled toho, kdo danou věc zpívá. Tomu by se to mělo líbit nejvíc. Ten musí přijmout napsaný myšlenky za svý.
Robert: Dřív jsme texty psávali dohromady, když si ale zpětně nějaký čtu, je to spíš taková koláž nebo mišmaš.
Michal: Není lepší říct třeba bohatší, nebo pestřejší? On si řekne miš-maš.

Lucie má na české scéně výsadní postavení. Je to pro vás spíš svazující ve smyslu určitého tlaku pocitu zodpovědnosti, nebo díky této pozici můžete víc experimentovat a dovolit si to, co jiné kapely nemohou?
David: Podle mě je to daný tím, že jsme ochotný věnovat spoustu prostředků do finálního zvuku. Dělat třeba i v našich vlastních studiích. Pokud do toho totiž neinvestuješ ten čas, nemůžeš počítat s tím, že bys měl zvuk, jaký si představuješ. Je důležitý mít čas na to, vrátit se k některým věcem a třeba je úplně předělat. Kolikrát se totiž stane, že máš na začátku pocit, jak je písnička originální, a časem zjistíš, že jsi zapadl do zaběhnutých klišé.

Koncerty si schováváte zase až na dobu, kdy půjde hrát pod širým nebem?
David: Poslední léta jsme hrávali vždycky v květnu, kdy už se právě venku dá v pohodě hrát. Ani tentokrát to nebude jinak, takže zase květen.
Michal: To je ta správná doba. Jaro, sluníčko už leze ven.
David: A my taky. Celý turné si můžeme dovolit díky sponzorům. Zatím spolupracujeme s World Online a teď uzavíráme smlouvu s HBO, který chtějí natočit několik koncertů, a pak je pustit v nějakým sobotním programu pro východní Evropu. World Online zase dostali náš pražskej koncert do celýho světa. V jeden okamžik byl přenos našeho vystoupení dostupnej všude na internetu. Tímhle směrem se snažíme pole naší působnosti přece jenom rozšiřovat. Ale koncerty pojedeme klasicky - Čechy, Morava, Slovensko.
Robert: Je dobrý, že současný sponzoři přímo souvisejí s tím, co děláme. HBO chce vysílat náš koncert na satelitu a World Online, jako internetovej gigant, vysílá náš koncert na síti a stará se nám o webový stránky. Je to takhle prostě mnohem lepší, než kdyby to celý sponzoroval třeba výrobce kávy.
Michal: Jedeme tak v podstatě dvě šňůry. Jednu live, československou, a druhou digitální, světovou. Jsou na to i odezvy. Psal nám třeba člověk, kterej byl na koncertě Lucie v Chicagu, že si u internetu na ten večer krásně zavzpomínal. Další zase, že sedí v Londýně u lahve dobrýho vína a kouká se v počítači na náš koncert. Zjistili jsme tak, že máme asi osm fanoušků po celém světě! Hodně lidí na to koukalo na Slovensku. Vedle přenosu běžel i chat, takže se dost lidí ozývalo s různými vzkazy jako - ve starý verzi zněla ta písnička líp a tak podobně.

Internet skýtá v tomhle směru určitě obrovské možnosti oproti běžnému televiznímu vysílání.
Michal: Vidíš, televize, to mi připomnělo… Viděl jsem nedávno v televizi soubor Dama Dama. Ty kluci jsou už tak daleko, že hrajou na nový, giganticky, vlastnoručně vyrobený bicí nástroje.
David: To jsem viděl taky.

A neinspirovalo tě to? Nebudeš si stavět nějakou novou soupravu?
David: Já jsem si bubny stavěl. Možná i pod vlivem toho, že svou první kompletní soupravu jsem koupil od Petra Křečana, co hrával v kapelách jako Kilhets a Švehlík. Ty bubny byly z hrnců a úžasný na nich bylo, že každej z nich měl svoje ucho, takže se skvěle nosily. Několik elektrických souprav jsem si dal dohromady sám. Jedny i tady společně s Michalem. Nebo jsem si nechal třeba udělat virbl podle vlastních představ.

Povezete na turné nějakou předkapelu?
David: Určité, zatím ale nevíme, jakou. Chceme se co nejdřív rozhodnout.
Robert: Posledně jsme měli předkapely dvě, takže by to tak možná mohlo zůstat.

Co je pro vás při výběru předkapely důležité? Jaké jsou vaše požadavky?
Robert: Jedno z kritérií například je, že by předkapela měla být spíš veselejší, aby se lidi na koncertě bavili.

Berete v úvahu taky lidskou stránku?
David: Že by to byla skvělá kapela, ale samí kreténi? Tak na takový se těšíme nejvíc. Mít kreténa v předkapele je totiž absolutně nejlepší. (smích) Ale vážně, ono se to ani nedá dopředu pořádně odhadnout. Ty lidi ale většinou stejně známe. Vždyť jsme tady jako na vsi a známe se všichni dohromady.
Robert: Jsou ale jiný potíže před koncerty. Někde i takový specifický. Veselý třeba bylo, když jsme hráli v Bratislavě na fotbalovém stadionu. Pódium postavený na trávníku, šatny v karavanech za scénou. K tomu služba přivezla takový ty umělohmotný latríny. Umístěný byly chytře nikoliv za pódiem, ale bokem, a prakticky už mezi lidma. Takže když jsem se vydal na latrínu, objevil jsem se mezi lidma, který mi okamžitě začali tleskat. Na cestě zpátky to samý. Fakt, velkej úspěch to tehdy byl.

Rozhovor původně vyšel v časopise Rock Report 12/2000. Vydáváme ho znovu při příležitosti dvaceti let od vydání alba Slunečnice.

Text: Milan Slezák, Jan Šída, foto: Archiv Rock Report
Témata: Lucie, Slunečnice, David Koller, Michal Dvořák, Robert Kodym, P.B.CH.