Kytaroví velikáni - Justin Hayward

Kytaroví velikáni - Justin Hayward
Kytaroví velikáni - Justin Hayward

Když se řekne art rock nebo vzhledem k době spíše progresivní rock, okamžitě každého napadne ona základní pětka klasiků stylu: Yes, Pink Floyd, Genesis, EL & P a King Crimson. Když se řekne rocková opera a její počátky à la konceptuální alba, okamžitě každému vytanou na mysli The Who. Jenže tady byla ještě jedna kapela, která se suverénně mohla zařadit po bok těchto kapel na obou březích jmenovaných žánrů, a tou byli platinoví Moody Blues s kytaristou Justinem Haywardem.

Ano, byl to právě Hayward, který je autorem největšího a neznámějšího hitu kapely, Nights in White Satin. A nejen jeho...

 

Justin Hayward

Justin David Hayward se narodil 14. října 1946 ve Swindonu, v hrabství Wiltshire v Anglii. Kytara mu učarovala a zcela jí propadl již na základní škole. V patnácti letech už hrál s místními kapelami, kdy repertoár byl většinou tvořen skladbami Buddyho Hollyho. Za zmínku ovšem stojí formace All Things Bright, se kterou to dokonce dotáhli na předkapelu pro některé koncerty The Hollies a The Tremeloes. Začal se vyvíjet i jako skladatel a upozornil na sebe Lonnieho Donegana, který s ním dokonce podepsal osmiletou vydavatelskou smlouvu. Toho později dost litoval, protože vlastně všechny skladby, které složil do roku 1974 (a to byla právě ta tučná léta Moody Blues) přešla do vlastnictví Donovanova labelu Tyler Music.

Jako sólovému umělci se mu ale přestávalo dařit, a tak roku 1965 odpověděl na inzerát, ve kterém Moody Blues po svém nemastném neslaném debutu hledali náhradu za odcházejícího Dannyho Laina (ano, ten pak působil mj. u Paula McCartneyho). S dalším novým členem, baskytaristou Johnem Lodgem. tak vznikla ta nejklasičtější a nejlepší sestava Moody Blues, této progresivní, později artrockové party, která doslova udeřila na rockový svět vysoce zajímavým albem Days of Future Passed (1967, Deram), které šlo v USA a Kanadě do platiny a v Americe obsadilo v Billboardu třetí místo. Ve studiu Deram totiž hodlal management natočit rockovou verzi Novosvětské od Antonína Dvořáka a za tím účelem oslovil právě Moody Blues. Ti souhlasili pod podmínkou, že si tam přitočí i vlastní skladby. Což se i stalo, a dokonce se ukázalo, že vlastní skladby jsou silnější než rockové variace na Dvořáka, a výsledkem bylo album, které kapelu přes noc proslavilo. A už to jelo na plný plyn.

V tomto složení kapela vydává sedm platinou v USA a v Kanadě ověnčených alb (pro anglickou kapelu tohoto ražení opravdu výkon): In Search of the Lost Chord s filozofickými myšlenkami v textech, On the Threshold of a Dream, kde se členové kapely vyznávali ze svých transcendentálních úletů, To Our Children’s Children, které bylo vydané po vzoru Beatles již na vlastním labelu, A Question of Balance, kde kapela zvolila cestu k jednodušším aranžím. Úspěch slavilo i LP Every Good Boy Deserves Favour, jehož název vznikl jako dětská říkanka pro zapamatování si stupnice E, G, B, D, F, na první místo v Billboardu se dostala i další deska Seventh Sojourn. Ta, byť vznikala už v napjatém prostředí ponorky, přinesla vynikající skladby, jako například Isn’t Life Strange, I’m Just a Singer (In a Rock and Roll Band), For My Lady nebo Haywardovu New Horizons.

Kytaroví velikáni - Justin Hayward
Kytaroví velikáni - Justin Hayward

Protože atmosféra uvnitř kapely už nebyla snesitelná, kapela se rozhodla na čas si dát pauzu: „Asi i díky tomu Moody Blues působí dodnes,“ komentoval tuto skutečnost Hayward. Kapela se sešla znovu až při nahrávání osmého alba kapely, Octave (1978, Decca), které opět slavilo úspěch a proniklo i do anket dalších zemí. Navíc se novým členem stal Patrick Moraz, který na sebe upozornil jako člen artrockového gigantu Yes (natočil s nimi výborné a pohodové LP Relayer). Obdařil sound kapely sofistikovanějšími plochami.

S Morazem v sestavě kapela vykročila do pro art rock problematických osmdesátých let - přesto se v nich neztratila. Všechna tři studiová alba, velmi silné Long Distance Voyager, jemnější The Present a tak trochu vypočítavé The Other Side of Life, slavila platinová ocenění, pouze Sur la Mer na samém konci dekády zaznamenalo fatální propad v anketách. Moraz tehdy odchází a skupina se snaží využít nastalé vlny renesance zájmu o rockovou scénu konce šedesátých a první poloviny sedmdesátých let. To už se jí ale moc nedaří. Zvláště Hayward už jede docela úspěšnou sólovou kariéru a autorská invence už neslaví takové úspěchy. Keys of the Kingdom pokračuje v sestupu, Strange Times dosahuje paty anket a konečně CD December je stejně jako debut kapely zcela mimo ankety.

Moody Blues ale stále koncertují, jejich vystoupení jsou vyhledávaná, a pokud mohu doporučit jedinou kompilaci z jejich cca 26 titulů, tak je to jistě The Very Best of Moody Blues.

 

„Přišli jsme přesně o rok později na vystoupení v BBC. A to díky nečitelnému rukopisu našeho bubeníka. Ten chlap ze studia nám řekl: ,Ne, dnes zde nehrajete.‘ ,Ale jo, řekl náš bubeník, tady to mám v deníku... ,No jo, ale roku 1967, ale dnes je rok 1968.‘“

(Justin Hayward, Guitarist, 2018)

 

Sólová tvorba

Dobře, v celkovém srovnání stojí jeho sólová tvorba ve stínu jeho předchozí práce s Moody Blues, ale rozhodně stojí za zmínku. Zvláště když si uvědomíme, že většina jeho alb se v anglických anketách dokázala udržet - a to není jen tak.

Hned jeho debut, pojmenovaný dle jeho skupiny (či projektu) Blue Jays (1975), zaznamenal velký úspěch. Vždyť v Anglii vystoupal na čtvrté místo a neztratil se ani na americkém trhu (37. pozice v Billboardu). Zcela sólový počin, nazvaný Songwriter (1977), se také ujal dobře (výbornými skladbami byly např. Nostradamus či Raised of Love (jako kdyby vypadla ze 60. let). Další alba už vznikla při jeho součinnosti s Moody Blues - také tedy i Night Flight a Moving Mountains nesou prvky této kapely. Velmi zajímavým albem je pak Classic Blue (1989), která obsahuje cover verze zrealizované „pouze“ Haywardem a Londýnskou filharmonií (najdeme zde kupříkladu Stairway to Heaven, A Whiter Shade of Pale či Blackbird...). Po kompilačním Justin Hayward and Friends Sing the Moody Blues Classic Hits a trochu jednotvárném The View from the Hill se do anket Hayward vrací svým zatím posledním sólovým počinem Spirits of the Western Sky (2013).

 

Kytary

Hayward je jednoznačně ve znamení Gibsona ES-335. Ano, a stále jednoho: „Předtím jsem měl řadu nejrůznějších kytar, ale žádná mi nevyhovovala tak jako Gibson ES-335. K němu jsem přišel roku 1963. Měl tremolo Bigsby a byl v barvě cherry. Stačilo mi tenkrát si na to jen chvilku zahrát, a hned jsem věděl, že je to kytara pro mne. Musel jsem ji ale prodat těsně předtím, než jsem se dostal k Moody Blues - byl jsem totiž na mizině...“

Vedle těchto modelů si občas zahraje i na Fender Telecaster z roku 1965 - hrál na něj na prvních dvou albech Moody Blues (byla to kytara, kterou si koupil za prodané ES-335. To poté složitě, ale přesto získal zpátky).

Z akustik si nejvíce cení kytar Martin a Collings. Martin, to je klasika, a akustiky Collings jsou nástroje texaské firmy s hodně velkým podílem ruční práce - a jsou mezi muzikanty hodně rozšířeny. Namátkou jmenujme Keitha Richardse, Patti Smith, Pete Townshend... a také Hayward. Ten používá model D3, což je dreadnought se smrkovým víkem, palisandrovými luby a dnem, kytara má mahagonový krk s ebenovým hmatníkem a kobylka/struník je také z ebenu.

Kytaroví velikáni - Justin Hayward
Kytaroví velikáni - Justin Hayward

Z modelů firmy Martin má jednoho mazlíčka a tím je D28 z roku 1955: „V šedesátých letech bylo zvykem, že po zemi jezdila řada obchodníků, spíše hledačů kvalitních nástrojů, které vykupovali ze všech možných zastaváren, shopů a tak. A pak vždy šli na nějaký koncert, vystavili ty kytary v zákulisí, aby kolem nich muzikanti museli projít... A to se stalo mně. Po jednom koncertu jsem takhle sešel z pódia, prošel jsem kolem těch vystavených kytar a najednou jsem se zastavil. Byl tam a úplně mě oslovil - můj medově zbarvený starý Martin D28. Podle opotřebení a mechaniky jsem hádal tak padesátá léta, ale to je nakonec jedno. Vzal jsem si ho, zahrál jeden akord, a od té noci jsem se od něho už nikdy neodloučil. Je na každé nahrávce od roku 1969. Je vidět, že se na něj hodně hraje - ale pořád drží! Vynikající zpracování. Má u mě dobrý domov a já si ho strašně cením.“

V jeho sbírce najdeme i dvanáctistrunnou McPherson.

 

Aparáty

Klasikou je u něj Vox AC-30 Super Twin Reverb, ale rozhodně to není jediný aparát. Najdeme u něj v průběhu času i 100wattové a 50wattové Marshally, hrál i na stacky Hi-Watt (hlavy DR2001BK Custom 200), používá i Mesa/Boogie, Matchless 30 a 30wattové kombo Fender Dual Profesional.

 

Efekty

Efektů u něj nenajdeme moc. Během své kariéry jich vystřídal hodně, ale v současnosti bychom mohli jmenovat snad jen Boss CS-3 (compressor - sustainer) a MXR Compressor. Nevyhýbá se multiefektům, oblíbil si Boss GT3, akustiky jdou u něj přímo do PA přes preamp L.R. Baggs.

 

https://justinhayward.com/

Psáno pro časopis Muzikus