Jejich tehdejší opus, dvojité EP From the Fires, kritici označovali za reinkarnaci rockerů Led Zeppelin.
Od nečekaného úspěchu na Grammy sbírá kapela Greta Van Fleet různá označení - jsou to epigoni, revivalisté, ale také ti, co pochopili, že rock se má vrátit do 70. let minulého století a obnovit svou tehdejší sílu.
Není divu, že jejich právě vydané nové album The Battle at Garden’s Gate bylo ve své kategorii nejočekávanější nahrávkou roku. Budou to zase noví Zeppelini, nebo půjdou jiným směrem?
Od Grety Van Fleet však zásadní posun čekat nemůžeme. Žánr označovaný jako klasický rock je tak jasně definován a uzavřen, že ti, kdo se na něj specializují, vždy budou připomínat kohosi, kdo už tu byl před nimi.
Nic nového nemůže vymyslet ani tak vyhlášený producent jako jedenapadesátiletý Greg Kurstin, podepsaný pod deskami Adele, Becka, Paula McCartneyho nebo Foo Fighters. Maximálně může Gretinu "zeppelinovštinu" naředit postupy jiných kapel ze stejné škatulky.
Znalci klasického rocku proto nad novým albem mohou poukazovat, že tu a tam něco připomíná sestavy ze 70. let jako Styx, Rush nebo Saga. Zvláště když tentokrát Greta Van Fleet po jejich vzoru nešetří syntetickými náhražkami Hammondových varhan nebo smyčců.
Na novince posílili to, co fanoušci nejvíc oceňovali u první studiové desky Anthem of the Peaceful Army z roku 2018 - pompézní zvuk, velkolepá slova a neobvyklé textury s překvapivými brejky.
Jistá snaha odklonit se od základního vzorce je tu znát, ale stačí si poslechnout úvodní riff skladby Caravel a jsme tam, kde jsme byli. Zpěvák Josh Kiszka zůstává v zajetí sirénovitého vokálu Roberta Planta z Led Zeppelin, i když už neječí tak výrazně jako před třemi roky. Pořád se do toho ale umí opřít. Věci neznalý posluchač může mít dokonce pocit, že zpívá žena.
Také Kiszkův bratr, kytarista Jake, je stejně jako dřív okouzlen zvukem a melodickým cítěním Jimmyho Page. Jestli miluje nějakou zeppelinskou skladbu, musí to být Stairway to Heaven s jejími náhlými změnami.
Na nové desce se k téhle slavné písni nejblíž dostane v závěru kompozice Broken Bells, kde má slušný prostor k efektnímu sólu. I skoro čtyřminutový, překvapivý konec závěrečného The Weight of Dreams s brilantní instrumentální pasáží má blízko k jednomu z nejslavnějších rockových hitů všech dob.
Podobu s anglickými klasiky pak najdeme třeba ve vrstvení akustických a elektrických kytar, jako to v polovině 70. let dělalo Pageovo a Plantovo uskupení.
Třetí z bratří Kiszkových, baskytarista Sam, a s ním také bubeník Danny Wagner se od zeppelinského půdorysu vzdálili nejdál. Většina nových skladeb Grety van Fleet je v pomalém nebo středním pompézním tempu a rytmika je uhlazuje. Deska tak postrádá jak pestrost zeppelinských alb, tak jejich rock’n’rollovou neurvalost.
Mnozí kritici přirovnávají novou nahrávku k nejuvolněnějšímu albu Led Zeppelin, které se jmenovalo Houses of the Holy a vyšlo roku 1973. Ve skutečnosti ale jako by se Greta van Fleet spíš blížila tvorbě kapely Rush.
Příznivec klasického rocku je postaven před zvláštní dilema. Na jedné straně by byl rád, kdyby se jeho oblíbený žánr dál vyvíjel a nežil jen z odkazu 70. a 80. let. To Greta Van Fleet určitě nenabízí. Na druhé straně je tu ale velká nostalgie po nejlepších časech rocku a zbožňovaných zpěvácích i muzikantech tehdejší doby.
Proto tak kvetou revivaly. Vždyť o tom zeppelinském se poprvé začalo psát hned v polovině 80. let, kdy v Anglii vznikla kapela The Mission, nebo když o dekádu později další formace Great White vydala album zeppelinských coververzí.
Hlad po blues rocku lehce naředěném jinými žánry je tu pořád - a Greta Van Fleet ho s úspěchem pomáhá tišit.
Album
Greta Van Fleet: The Battle at Garden’s Gate
Lava Records 2021
