ROZHOVOR | "Našel jsem si v kapele svoji parketu," říká jubilant a baskytarista Olympiku Milan Broum

Začal bych tvými sedmdesátinami. Jak vypadala oslava?
Normálně bych asi udělal rodinnou akci jako každý rok, ale jsme velká rodina a covid to vyřešil. Situace se lepší, ale takové velké setkání různě starých lidí by mohlo být riskantní. Tak jsme si řekli, že to nebudeme pokoušet. Rozhodli jsme se, že počkáme, a když bude koncem léta všechno v pohodě, tak to oslavíme. Ne, že by bylo co slavit, to číslo je nic moc, ale abychom se spolu viděli.

Příběh českého hitu: Olympic - Slzy tvý mámy

Měl jsi čas na nějaké bilancování, nebo na takové věci kašleš?
Já se raději dívám dopředu, co a jak bude. Důležité je pro mě, že je rodina v pořádku. Můj syn Milan je taky hudebník a teď se podílí na zabezpečení festivalu Lucerna Music Baru v Praze, dceru Danu mám s vnoučaty v Americe. Loni jsme za ní vyjeli, a nakonec jsme tam kvůli protipandemickým opatřením zůstali až do 1. dubna. Nebýt vypraveného leteckého speciálu pro krajany v Americe, tak jsme tam zůstali do léta.

Nebyl problém, že jste v té době s Olympikem dodělávali desku Kaťata?
Ne, my jsme spolu komunikovali přes WhatsApp a podobně. Když jsem se vrátil, tak jsme ještě řešili konkurz na místo klávesáka za Jirku Valentu. Takže jsme toho stihli celkem dost, i nějaké koncerty. Ale od října loňského roku nic a první vystoupení jsme měli minulý týden. To ale bylo pro uzavřenou společnost.

A vystoupení pro veřejnost?
První koncert byl 18. června ve Vrchlabí. Šlo o přeložené vystoupení z loňska a do konce roku tam máme asi padesát koncertů. Olympic měl teď dost času vymyslet, jak bude vypadat nový pocovidový program vypadat. A ten je jasný - zásadní novinkou je, že tam zařadíme minimálně pět věcí z nové desky Kaťata, kterou jsme ještě neměli možnost prezentovat. Jinak to bude klasický olympický program, kde si každý přijde na své.

Prvním albem, na němž ses podílel, byl Marathón. Po hodně popové desce s názvem 4 to byl přece jenom trochu větší bigbít. Jak na ni po letech koukáš a jak jsi vlastně přišel do Olympiku?
Myslím, že to byla slušná deska, šel jsem do toho s nadšením. Na předchozím albu nebyla kromě Vůně benzinu žádná rocková písnička. Do Olympiku jsem nastoupil v roce 1975, když jsem se po osmi měsících vrátil z Finska, kde jsem hrál s kapelou Perpetuum Mobile. Olympic právě hledal basistu namísto Pavla Petráše. Slávek Janda, se kterým jsem v Perpetuum Mobile působil, o mně řekl Petrovi, svému staršímu bratrovi. Dostal jsem kazetu s kompletním programem Olympiku, za týden jsem se to naučil, dali jsme "jam session" v tehdejším klubu Déčko a bylo to.

Maratón je v porovnání s Hrrr na ně... Jiřího Schelingera, která vyšla v přibližně stejné době, pořád ještě dost pop…
Tam jsem málem hrál. Hráli jsme v roce 1977 v Lucerně na plesu Supraphonu a František Ringo Čech mně říkal, ať k nim jdu hrát bigbít. Nic z toho nebylo, ale na tom plesu jsem poprvé potkal svoji budoucí ženu Danu.

To koresponduje s tvou věrností Olympiku. S jinou ženou jsem tě nepotkal…
Jo, vymykám se běžnému rockerskému způsobu života, jsme spolu 42 let a rozhodně to nebudu měnit. Myslím, že jsme si byli se ženou souzeni, byla to láska na první pohled a vydržela nám dodnes. Pravda je, že prvních deset let Olympic hodně koncertoval, a tak jsem byl často mimo domov. Měli jsme dvě malé děti, já jsem se snažil veškerý volný čas trávit s rodinou, ale velká část starostí byla na mé ženě Daně, za což ji obdivuji.

Netrvalo dlouho a v Olympiku jsi přispěl autorsky skladbou Sprcha. Jak jsi dokázal dostat do jeho repertoáru instrumentálku?
Absolutně jsem nepředpokládal, že by Olympic někdy hrál moji písničku. V té době jsme v klubu v Čáslavské na Vinohradech dělali takové pravidelné pořady, které byly vymyšleny tak, že každý večer byl kromě standardního programu věnován trochu víc jednomu členovi kapely. Ten se vždycky prezentoval nějak originálně. Petr Janda třeba nějakými jinými sóly, než kterými byl běžně znám, Petr Hejduk hrál na jiné nástroje a podobně. Když došla řada na mne, řekl jsem si, že zkusím udělat nějakou instrumentálku. Prvotní motiv Sprchy už jsem měl a během týdne jsem to dal celé do kupy. Pak jsme tuhle věc dodělali s kapelou, a protože se lidem líbila, natočili jsme ji i na singl. Bylo to netypické, vyčnívala z běžné produkce Olympiku, vyšla na druhé straně s hitem Ty slzy dávno vpila tráva. Jestli se nepletu, tak je to první instrumentálka vydaná na desce Olympiku, až pak Petr udělal Stejskání, já Sprchu II a Sprchu III, kde hraje i můj syn Milan.

Pak už jsi neměl skladatelské ambice?
Průběžně jsem měl nějaké nápady, ale nejsem hitmaker jako Petr. Pro mě je určující basa, má rád funky a do dramaturgie Olympiku by se mé nápady nehodily, jsem realista. Stejně tak se zpěvem, sbory zpívám, ale sólově jsme neměl ambice. Petr Hejduk ambice měl a jak to dopadlo... Dva kohouti na jednom smetišti, to nedělá dobrotu. Já si Olympiku vždycky vážil, i když se mi nelíbilo úplně všechno. Našel jsem si v kapele svoji parketu a snažil jsem se tam dodat zajímavou basu.

LIVE: Olympic poprvé s novým klávesákem, kapela hraje skvěle. Podívat se přišli i kolegové

Možná tvoje šťastná povaha způsobila, že jsi s Petrem Jandou vydržel tak dlouho…
Asi jo. Kdybych se snažil tlačit na pilu, nemuseli jsme zůstat kamarádi. Já jsem klidná povaha, máloco mě rozčílí. Potíže jsme nikam netahali a vždy jsme je nějak vyřešili, neměli jsme žádný nepřekonatelný problém. Petr je jako každý lídr jeho kalibru svůj, někdy se s ním musí opatrně.

Jsi už v pozici, že můžeš říct Petrovi ne, když se ti nějaká jeho písnička nelíbí?
To víš, že za ta léta jsme nějaké střety měli, to by jinak ani nebylo normální. Ale já jsem jeho tvorbu vždycky respektoval. Chodí to tak, že když Petr přinese demáče, tak z nich vybíráme všichni. Pokud mu řekneme, že by tam nějaká být nemusela, Petr to akceptuje. Na poslední desku jsme z dvaceti věcí vybrali dvanáct.

Kaťata jsou taková trochu specifická deska. Vznikala kvůli covidu tak trochu na dálku, přijel nový člen kapely, je tam více textařů …
Nové věci kapelu většinou nakopnou a Pavel Březina je šikovný klávesák. Vylepšil nám i věkový průměr v kapele a je to pohodář z Moravy. A v muzice žádný začátečník.

Považuješ jako mnozí za vrcholné období Olympiku první polovinu 80. let s projekty Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř?
Byly to opravdu úspěšné roky. Na tehdejší možnosti to mělo zajímavou scénickou podobu, už jsme nebyli jen popová kapela.

Horší už to bylo na začátku 90. let…
To byla krize, rok a půl jsme nehráli, Petr spíše podnikal a zájem lidí o Olympic upadal. Hrál jsem asi v deseti kapelách různého směru, s Jankem Ledeckým jsem natáčel alba Na ptáky jsme krátký a Právě teď, s Marcelou Březinovou desku trochu do funky, samozřejmě album Elephantology s Die el. Eleffant!? v sestavě s Mirkem Chyškou, Štěpánem Smetáčkem a Danem Bártou, to byl dobrý bigboš. Škoda, že jsme neudělali další desku. Pak jsem v 1995 dostal lano ke Karlu Gottovi, což byla taky skvělá zkušenost s muzikanty jako byl geniální Rudolf Rokl, projeli jsme celou západní Evropu, vydělal jsme i nějakou korunu, koupil jsem si dobrou aparaturu a basu.

Olympic to ale nakonec dokázal vybalancovat. A trojice desek Souhvězdí šílenců, Souhvězdí drsňáků a Souhvězdí romantiků vůbec není špatná.
Ale co se z toho hraje? Snad tři věci, lidé to neznají, v rádiích to neuslyší, chytla se snad jenom skladba Já nejsem zlej. Nemůžeme jet na festival a zahrát nové věci, to by nás vypískali.

Teď se chystáte představit album Kaťata.
Jsem zvědavý, jak to lidé vezmou. Je to tvrdší, uvidíme, jak to vezme starší publikum. Program koncertu musíme složit ze všech období. Když vidím, že lidé reagují, cítím, že má to hraní smysl. Kladná renomovaná kritika taky potěší, ale tohle je nejvíc. Jsme poprocková kapela a jde o to lidi pobavit.

Už se chystají oslavy 60 let Olympiku?
Ano, bude to v roce 2023, teď nás covid zarazil, ale příští rok na tom určitě budeme makat. Zatím se o tom bavíme. Už jsem zažil 15. výročí jako nováček v kapele, nenapadlo mě, že budu v Olympiku tak dlouho. Musíme něco na výroční koncert vymyslet, je to těžké, abychom se neopakovali. Ale copak můžeme z programu vyhodit Želvu, Dynamit nebo Okno mé lásky? Ale teď už nemůžeme narozeninový koncert udělat jako při pětapadesátinách v O2 areně. Musíme něco vymyslet.

Zpracoval: Roman Jireš, foto: archiv Milana Brouma
Témata: Milan Broum, Olympic, Petr Janda