RECENZE: Saint Etienne vydali hudební ekvivalent wellness pobytu

V písničkách britské indie popové trojice Saint Etienne v čele s uhrančivou zpěvačkou Sarah Cracknell byla vždy přítomna určitá dávka melancholie a nostalgie, ale spíše v druhém plánu. V případě novinky I’ve Been Trying to Tell You s ní už kapela pracuje cíleně a postavila na ní koncept nahrávky, kterou doprovází stejnojmenný pětačtyřicetiminutový film režiséra a fotografa Alasdaira McLellana.

Osm písní má za cíl evokovat náladu a atmosféru let 1997 až 2001 a Saint Etienne tak činí prostřednictvím samplů a tzv. field recordings, tedy „terénních“ nahrávek konkrétních zvuků. Jinými slovy, kdo by čekal sbírku variací na nesmrtelný písňový klenot Like A Motorway, bude při premiérovém poslechu I’ve Been Trying to Tell You nejspíš trochu zaskočen.

Úvodní Music Again velmi přesně definuje, co se v příštích minutách bude dít. Pomalý rytmus, zasněná nálada (pro devadesátkovou nezávislou scénu klíčová charakteristika), sampl ze skladby Love Of A Lifetime britské R&B dívčí kapely Honeyz.

4 fotografie

Přímo na komoru míří následující Pond House, což je esence alba, jeho shrnutí a definice. Triphopový beat dá vzpomenout na to nejlepší z bristolské scény, skrze paprsky pozvolna zapadajícího letního slunce zní úryvek „here it comes again“ z písničky Beauty On The Fire od Natalie Imbruglii a nostalgicky založený člověk roní slzy při vzpomínkách na bezstarostné časy dospívání.

Nejde o instantní záležitost na okamžité vyvolání emocí, opakovaný poslech odhalí rafinovaně navrstvené zvukové podhoubí. Saint Etienne na albu v tomto směru odvedli mravenčí práci, kterou se vyplatí zkoumat s otevřenou myslí a hlavně srdcem.

A je nutné přistoupit na koncept, který si kapela na začátku práce na desce stanovila a jemuž je podřízeno vše. Zvuk alba je záměrně oblý, zbavený jakýchkoliv hran a ostřejších kontur. Hudba vás občas vyloženě přiměje zastavit se a pokochat obzvlášť malebnou zvukovou krajinou.

Spěch, chvat a shon jsou zapovězeny, deska je v jistém ohledu ekvivalentem wellness pobytu, kde se po vás chce jediné – abyste relaxovali, zapomněli na starosti a oddali se slastnému snění.
A když album dohraje, budete se chvíli probírat z malátné ospalosti. Pokud od hudby čekáte čerstvější a energičtější emoce či podněty, jste na špatné adrese.

I’ve Been Trying to Tell You 75 % Saint Etienne

Ne všechno však jde podle představ, Blue Kite je spíš zvukovou koláží než plnohodnotnou skladbou, v kontextu nahrávky působí poněkud rušivě, ale jinak bylo cíle dosaženo bez výraznějších výhrad.
Jako soundtrack k nostalgickému rozjímání je to ideální album, u jehož pochopení a přijetí hraje důležitou roli i doba, v němž vyšlo. Nejde jen o končící léto, ale také jaké konkrétně léto. Stále ještě poznamenané kocovinou z covidu.

S nejistými vyhlídkami na nadcházející zimní měsíce, kdy si nejsme jisti ničím a nikým, je album připomenutím dob, kdy, jak se teď s oblibou planě naříká, „byl svět ještě v pořádku“. Jestli tedy opravdu byl...