RECENZE: The Doors z první ruky. S Live At The Hollywood Bowl '68 se nedostanete jen do kotle, ale rovnou na pódium

Ještě před koncertem samotným obsahuje film výroční vsuvku právě k albu L. A. Woman. John Densmore a Robby Krieger se sešli s dalšími muzikanty  - mimo jiné i se synem Jerryho Scheffa, který na desku nahrál basové party, Jasonem Scheffem - a legendární desku si spolu s chutí přehráli znovu. Ve filmu se objeví titulní skladba L. A. Woman a samozřejmě nesmrtelná Riders on the Storm. Densmore i Krieger v krátkém rozhovoru poté na nahrávání alba vzpomínají, žádné zásadní nové informace ale během hovoru nepadnou.

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jim Morrison (11.)

A pak už je čas na zhruba hodinový záznam legendárního koncertu. Ten v Hollywood Bowl není legendární stejným způsobem jako vystoupení v New Havenu nebo Miami. Ty se proslavily kontroverzemi Jima Morrisona, ať už šlo o hrátky s fanynkou ve  sprše, konflikty s policií nebo opilecké eskapády spojené s obnažováním jak Morrisona, tak fanoušků. Pokud se na film budete dívat, protože chcete vidět, jak Jim Morrison "udělá bordel", pravděpodobně se budete nudit. Tento koncert je naopak slavný proto, že kapela je na něm v nejlepší formě a podává "pouze" skvělý hudební výkon bez rušivých elementů.

Vystoupení otevírá hypnotická skladba When the Music′s Over, ze které kapela postupně volně přechází do dalších hitů ze svých prvních tří alb. Atmosféra koncertu je neopakovatelná, skoro z každé skladby se stává několikaminutová improvizace, při které je i s více než padesátiletým odstupem potřeba ocenit, jak jsou na sebe všichni čtyři členové dokonale napojeni.

Morrison osciluje mezi zasněným nehybným výrazem, kdy se pohybuje někde v jiných dimenzích a duširvoucím řevem, při kterém se zmítá ve vzduchu i na zemi. Chvílemi působí jako šaman zaříkávající své publikum, což názorně dokresluje indiánským tancem kolem stojanu na mikrofon. Jindy si z publika dělá legraci, krká do mikrofonu, vyptává se, jakou skladbu by chtěli slyšet, aby pak zahráli diametrálně odlišnou píseň, vymýšlí si básně o lučním koníkovi, který se nakonec ukázal být molem. A jde vidět, že být takovým jejich "ještěrčím králem" ho hrozně baví.

Morrison je v záběru snad 90 % času koncertu, což je trochu škoda. Přestože se stará o hlavní část show, bylo by fajn vidět více i ostatní členy. Manzarek a Krieger se alespoň občas během sóla na plátně objeví, ale Densmore je na svém stupínku mimo hledáček kamer skoro úplně. Jinak je ovšem obraz i zvuk i přes své stáří remasterován skvěle.

Kvalitnější ani ucelenější záznam koncertu The Doors už rozhodně neuvidíme. Pro všechny fanoušky je tedy prakticky nutností, přestože na plátně kina je to jen slabý odvar toho, jaké to muselo být v roce 1968 přímo pod pódiem - a dost možná i pod vlivem nějakého halucinogenu, který by nás dostal do stejné dimenze s Morrisonem.

Text: Barbora Kubalová, foto: AeroFilms
Témata: The Doors, Hollywood Bowl, Jim Morrison