ROZHOVOR | Donnie Darko: Pro one man project jsou Filipovy nápady těžko uchopitelné, k tomu potřebuje kapelu

V jednom z mála rozhovorů, které za sebou máte, jste uvedli, že moc rozhovory neděláte. Jak to?
Vojta: To byl asi náš kapelní humor….
Martin: Asi to bude tím, že jsme se dřív profilovali jako undergroundová kapela, kde se rozhovory moc nenosí a periodik, kam by se to dalo dát, moc není. Jak přišly Andělé a média se o nás začala více zajímat, nemají z čeho brát. Ale rádi to napravíme.
Filip: Teprve se rozjíždíme s deskou. Fungujeme a hrajeme sice dlouho, ale myslím si, že teprve album s tím trochu pohnulo.

Jak jste naznačili, v prosinci 2020 jste po sedmi letech existence vydali svoje debutové album Yesterdays, za které jste mimo jiné dostali nominaci na Ceny Anděl 2020 v kategorii Rock, kde jste se objevili po boku kapel Kurtizány z 25. Avenue a Povodí Ohře. Deska vyšla po šesti letech od EP Supertramps. Proč tak dlouhé čekání na debut?
Filip: Celou dobu jsme netvořili, všechno tak nějak uzrávalo.
Martin: Trvalo nám nějakou dobu, než jsme dali songy dohromady. Pak náš bubeník odjel na půl roku do Kanady. Dost jsme lepili i samotný nahrávání, měnili jsme studia.
Filip: Čekali jsme na pořádný materiál a trochu si s tím hráli. Teď si myslím, že to půjde rychleji. První desku jsme chtěli mít pořádnou a dali jsme si záležet.
Vojta: Ale je fakt, že do závěru zasáhl i covid jako takový, protože zpozdil finální produkci a v jeden moment jsme si říkali, jestli to ještě nepodržíme, když se nedalo hrát a nemohl být křest. Ale řekli jsme si, že deska musí jít ven. Sice jsme ji křtili o rok později v Plzni, ale ve finále jsme rádi, že jsme ji vydali i během covidu.

Lidem se moc nepoštěstí, že jsou hned s debutem nominováni na prestižní ocenění. Co to pro vás znamenalo? Nakoplo vás to k další činnosti?
Vojta: Bylo vtipný sledovat vývoj, kdy zezačátku všichni machrovali: „No tak nás nominovali, tak tam půjdem“, a když se přiblížil finální večer, bylo vidět, jak všichni sedí u stolu a říkají si: “Co když to vyhrajeme?“ a „my to vlastně chceme vyhrát“. Znamenalo to pro nás hodně. Je to ocenění naší práce. V kategorii jsme byli s Kurtizány, které poslouchám odmala.
Filip: Andělé dostaly poslední léta jiný punc, o to víc nám přijdou sympatičtí. Dávají šanci kapelám, které jsou více undergroundové a nemají za sebou management. Je pro nás pocta, že jsme se tam dostali mezi velká jména. Management jsme si dělali vždy sami. Letos jsme začali spolupracovat a dělat napůl booking s Gumim z Klubovny. Něco se přes něj chystá, což nám přijde fajn. Můžeme se víc soustředit na kapelu samotnou.

Otevřelo vám to pomyslné dveře... Nehodil vám do toho covid vidle?
Martin: Covid nám stoprocentně uškodil. Měli jsme odjet na docela velký turné po východní Evropě (Maďarsko, Rumunsko, Polsko, Bulharsko, část Německa, Slovenska, Česka). Šňůra se třikrát překládala, až aktuálně vyšuměla. Uvidí se, je to stále otevřený. Sebralo nám to hodně vítr z plachet.
Filip: Bylo to tak hezky naplánovaný, deska, evropský turné. Chtěli jsme se zaměřit na Evropu a někam vyjet. Potom přišly aspoň Andělé, pár koncertů v létě. Ale narušilo to celý připravený koloběh.

Cílíte tedy spíš na zahraničí?
Filip: Zpíváme anglicky, neříkáme, že cílíme na zahraničí, ale určitě tam chceme hrát. Jsme otevření Evropě i Čechám.
Martin: Máme vyzkoušeno, že na východ to funguje.

Mezi výčtem zemí mě překvapilo Maďarsko. Často citovanou lokací bývá třeba Německo.
Martin: Měli jsme štěstí na pár kapel, které nám tam se svými kontakty pomohly. Publikum a zázemí je suprový. Je to neokoukaný. Dostat se do Německa je nadlidský výkon. Je tam přetlak.
Filip: V Německu funguje dobře hardcorová scéna, která je poměrně uzavřená. Na to nejsme moc dobře zařaditelný.
Martin: Kdežto na východě se lidi chodí rádi bavit, je tam svěží energie. Tady na nás všichni působí zhýčkaným dojmem, ale tam je to takové opravdovější.
Vojta: Maďarsko je dobrá exotika. Když jsme se podívali na Fishing on Orfű festival, koukali jsme, kam jsme přijeli. Myslím v tom pozitivním slova smyslu. Nádherné prostředí, obrovský festival, spousta lidí, scéna s barem, kde hrály menší kapely.
Filip: Pozvali si nás na základě našeho klipu 90.
Martin: Výlet to byl slušný, bylo to totiž až na jihu Maďarska.
Vojta: Takže máme fotky z Balatonu.
Filip: Museli jsme hned po hraní vyrazit domů, což bylo taky hustý. Na otočku dát tisíc kiláků nebyla zrovna pohoda. Ale to k tomu patří. Kapela prožije půl svého života na cestách.

Je to nejzajímavější místo, kde jste hráli?
Filip: Mě bavily jamové kavárny v Paříži.
Martin: V roce 2016 jsme měli turné po Francii a Nizozemsku. Měli jsme domluvené čtyři koncerty, ale další tři jsme si domluvili na místě.
Filip: Trávili jsme tři volné dny v Paříži a každý večer jsme šli někam do kavárny, kde měli sraz hudebníci a jamovalo se tam. Vždy jsme tam zahráli nejprve koncert, a pak jsme se připojili ještě k nim.
Martin: Končili jsme u Seiny na náplavce.

Proč jste se při vymýšlení názvu kapely inspirovali filmem Donnie Darko?
Filip: Zakládal jsem kapelu jako sólo projekt, ještě společně s bubeníkem Ivanem. Dlouho jsme nevěděli, jak si budeme říkat, Donnie Darko jsem zahlídl v kině a strašně se mi to líbilo. Není to podle filmu, ale spíš podle postavy. Až teď jsem zjistil, že se jeho den vydání shoduje se dnem mého narození. Je v tom neplánovaná symbolika.
Martin: Vtipný je, že jsem viděl film až vloni, kdy mi ho dal Filip k narozeninám s tím, že když už jsem deset let v kapele, tak bych se mohl podívat, podle čeho se jmenuje.

Volili byste nyní jiný název? Třeba i vzhledem k tomu, že když nyní někdo napíše do vyhledávače "Donnie Darko", vyjedou mu především odkazy na film?
Filip: Neměl bych jinou variantu.
Vojta: Když jsem do kapely nastoupil, tak jsem přišel na soustředění v tričku All Blacks a vy jste se na mě podívali a prohlásili: „Ty vole, takhle jsme se měli jmenovat“.
Filip: To by se vyhledávalo ještě líp…

Co se stalo, že se ze sólo projektu vyklubala kapela?
Filip: Člověk vymýšlí písničky a pak zjistí,  že nemá s kým si je zahrát. Měl jsem v hlavě nápady ještě když jsme s Martinem hráli v jiné kapele. Pak se naše cesty na chvíli rozešly, vzal jsem si svoje písničky a s Martinem jsme se po pár letech setkali znovu v kapele.
Martin: Filipovy nápady jsou dost těžko uchopitelné pro one man project, potřebuje k nim kapelu. Bez ní by to tak nevyznívalo. Filip je původně basák, byl i kytarista a až pak přišel zpěv. Nebylo totiž nikdo jiný, kdo by zpíval.
Filip: To je možná taky důvod, proč se s tou deskou tak dlouho čekalo. Chvilku trvalo, než jsem se za ty roky vyzpíval. Nepřišel jsem s projektem jako hotový zpěvák. Naopak jako začátečník, co měl plno instrumentálních nápadů.

Musel ses do zpěvu hodně přemlouvat?
Filip: Je to nejtěžší věc v hudbě, kterou se učím furt, to se nedá perfektně naučit nikdy.
Martin: Tenkrát měl jenom in-eary, do kterých zpíval a zbytek nevěděl, co se děje. Filip nechtěl, aby ho slyšeli, dokud si nebude jistý.
Filip: Naše první EP Supertramps kluci z první sestavy slyšeli kompletně se zpěvem až na hotové nahrávce. Do té doby pořádně nevěděli, jak zpívám. To bylo vtipné.

Proč vlastně dostala nahrávka název Yesterdays? Jak moc se ohlížíte za minulostí?
Filip: Přišlo mi to příhodné vzhledem k tomu, že se materiál skládal tak dlouho. Jsou tam všechny včerejšky. Chtěl jsem jednoslovný, výstižný název. Vím, že nejde o nic originálního, ale celkem mi to koresponduje s tím, co na desce je. Je to po hudební stránce odkaz na naše oblíbené kapely z devadesátých let, kytarovky, grunge a tak.
Vojta: Odstartovalo to songem 90, klip se k němu natáčel v dnes již bývalé zkušebně, kde jsou vylepené plakáty našeho dospívání. Klip je vyladěný naschvál, ale tou deskou se to line. Není to tribute, ale napříč naší muzikou se projevují naše oblíbené styly. Devadesátková muzika je věc, ze které jsme vycházeli.

Co máte teď vylepeného v nové zkušebně?
Martin: Fotku táty našeho bubeníka. Je to legendární postava na celorepublikové scéně, jazzový bubeník, který má svébytný smysl pro humor.
Filip: Ale plakáty z toho klipu mám stále někde schované doma. Říkal jsem si, že je dám do nové zkušebny.
Vojta: Tak na to zapomeň, už je nechci lepit, lepili jsme je půl dne a bylo to strašný.
Filip: Nebo je rozdáme a dáme je k vinylům, které nám konečně vyjdou v květnu.

Nebyly v plánu už vloni? To byla taková dlouhá čekačka, než se dostanete s výrobou na řadu?
Filip: Strašná. Všichni během covidu vydávali. Ještě jsem k tomu dělal cover, tak proto to taky trvalo.
Martin: Bude to taková limitka.
Filip: A bude i barevný vinyl, tak snad se to bude líbit.

Bude ve stylu slunečnic?
Filip: Taky se tam objevuje tento motiv.

Proč zrovna slunečnice?
Filip: Když jsme vymýšleli promo fotky, nevím proč nám přišlo cool se vyfotit se slunečnicemi, které mají symbolizovat devadesátky, nostalgii a zasněnost, vzpomínky na letní bezstarostné dny….
Martin: Třeba Radiohead to mají na desce Publo Honey.
Filip: Motiv slunečnic má hodně kapel z devadesátek, i proto je to tematický. Zároveň jsem chtěl cover udělat z promo fotek.

Mezi hosty, které na desce slyšíme, jsou frontman skupiny Hentai Corporation Radek Škarohlíd a bubeník Support Lesbiens Radek Tomášek. Jak vznikla spolupráce?
Filip: Jak Martin už zmiňoval, prodloužilo se natáčení. Radek Tomášek nám vytrhl trn z paty ve chvíli, kdy se mělo natáčet a bubeník Ivan odjel na půl roku do Kanady. S Radkem hraju v kapele, mám rád jeho styl, tak jsem s ním řešil dema, jaký má na ně názor. Spolupráce z toho přirozeně vyplynula, řekl jsem mu, že mám nápady, byly to jen demáče kytar bez bicích a on mi tam docela dobře zajamoval. Hraje na albu v pěti písničkách. Myslím, že hudebníci poznají, že na desce hrají dva bubeníci, každý má svůj styl. Radek Škarohlíd mě napadl proto, že jsme měli vzpomínky ještě z přechozí kapely, kdy jsme často jezdili s Hentai Corporation koncerty a večírkovali. Známe se třeba od roku 2007 a do písničky se mi jednoznačně hodil.
Martin: Písnička je šílená sama o sobě a jeho vokál tam zapadl.
Filip: Naháněl jsem ho asi tři měsíce, přijel ke mně na byt a za patnáct minut to tam nařval. A sedlo si to. Je tam decentně na konci písně schovaný.

Už jsi nakousl, že hraješ i v Support Lesbiens. Když se hledala náhrada za Czendu (který se vrátil k Post-It), nechtěl jsi převzít štafetový kolík za něj právě ty, Filipe?
Filip: Navrhli to. Hodně jsem se zasmál a tím jsme to ukončili. Nikdy bych si to neodvážil, je to velká odpovědnost, kterou zvládá současný zpěvák s přehledem. Je to profík a je super, jak to teď funguje.

Ale zpět k vaší tvorbě. Albu předcházely dva videosingly natočené jako garage session. Je pro vás garážové hraní směrodatné, respektive ten styl je vám blízký?
Martin: Osobně určitě, vždy jsem se vzhlížel v hardcorových kapelách, které hrají po sklepech a garážích svých kámošů.
Filip: Je tam velká inspirace z amerických živáků z Audio Tree, které se točily mimo studio.  Ale live to nehrajeme… Spíš jsou to klipy na jeden záběr.
Vojta: Naší silnou stránkou jsou koncerty, kdy se do toho pořádně opřeme. Chtěli jsme něco, čím se můžeme odprezentovat. Chtěli jsme promotérům ukázat, jak kapela vypadá, jak se chová na koncertě a tohle je nejpřirozenější cesta. Není to vyumělkovaný, je to v podstatě záznam, jak danou věc hraješ. Projevem je to hodně blízko tomu, jak vypadáme na pódiu.

Vloni jste absolvovali autokoncert na budějovickém Majálese. Co se vám z něj nejvíc vrylo pod kůži?
Vojta: Troubení bylo super, stejně jako další dva momenty. Zaparkoval tam Defender a borec si nahoru vytáhl na zahrádku obrovského plyšáka a sedl si s ním na střechu auta, kde pařil. Pak přijela obrovská dodávka, otevřela dveře a měla obrovskou reprosoustavu a pouštěli z rádia naši muziku zpátky do davu.
Filip: Zkraje jsem si říkal, že to bude děsný, ale byla to super zkušenost. Jinak by to nikoho nenapadlo, nebýt covidu, takže člověk si vyzkoušel něco nového.
Martin: Ač jsem z toho formátu byl nervózní, tak to dopadlo úplně skvěle. Po třetí písničce šli lidi z aut ven a byla z toho brutální party.
Vojta: Je to jeden z koncertů, kam tě dovezou rodiče a nesere tě to.

Když jsme u měst, tak kapela, potažmo Filip pochází z Plzně. Zde se koná vyhlášení cen Žebřík, kde letos budete v roli účinkujících. Jaké vzpomínky máte na tuto anketu a celé město. Jste patrioti?
Filip: V Plzni máme ještě zkušebnu. Divadlo Pod lampou je náš domovský klub. Na Žebříku letos hrajeme poprvé a to až v jeho závěru.
Martin: Pro mě je to premiéra, Filip se ale chodil každý rok dívat.
Filip: Poprvé jsem byl v roce 2008, kdy to bylo ještě v „domě hrůzy“, který už nestojí. Zažil jsem i  legendární ročník s Hentai.

Prý máte na stagi problém v komunikaci mezi písněmi. Jak s tím bojujete nyní?
Filip: Buď to má člověk v sobě, nebo ne. Ale nutit se do toho, mi přijde křečovitý. Radši mlčím a hraju. Ne, že bychom neměli co říct, ale jsme do toho zažraní. V malém klubu komunikujeme nejlépe.
Martin: Ne za každou cenu chceme lidem rvát ty stejný hlášky. Lepší je mít tvář kapely a vyjádřit vše hudbou.

Měli jste tu čest předskakovat na koncertech zahraničních hvězd. Komu například? Jak na to vzpomínáte a co vám to dalo?
Filip: Asi největší byli Rise Against. S nimi jsme se potkali a byli fajn, nemají hvězdné manýry. Pozvali nás na stage během koncertu a vyfotili se s naším merchem, což byl takový vtípek.
Vojta: Nedávno jsme hráli před The Amazons v Café V lese, sice tam nebyl prostor pokecat, ale bylo to super hraní.

Text: Hana Bukáčková, foto: Igor Zacharov, Marek Fiala, Martin Juha, Pavel Fryč
Témata: Donnie Darko, Yesterdays, Filip Fendrych, 90, Support Lesbiens, Žebřík