Stereophonics jsou jistota. Žádné špatné album ještě nevydali a ani to nejnovější není výjimkou. Většinou víte, co od nich dostanete. Tu a tam překvapí hitem jako kráva ("Maybe Tomorrow", "Dakota", "C'est la Vie", ...), většinou si ale vystačí i s takovým tím hitíkem, co v hitparádách vždycky přistane někde uprostřed a pak už jen pozvolna padá dolů. Ale to jim nevadí. Kvůli tomu to nedělají.

Jestli je za tím vším nějaká motivace, tak je to především snaha hrát dobrou muziku. Takovou, která kašle na trendy, necpe se nikam za každou cenu a v klasickém nástrojovém obsazení dokáže nadchnout posluchače prostě jenom tím, jak silnou melodii nebo refrén obsahuje. A to je vlastně všechno.

Takže co se konkrétně povedlo na aktuální studiovce? Možná už jen to, že vůbec vznikla. V plánu to totiž nebylo. "Původně jsem se chystal vybrat materiál na bestofku k našemu pětadvacátému výročí existence. A jak jsem tak prohrabával hard disky, objevil jsem u toho spoustu věcí ze starších nahrávání, které jsme si schovali, a už se k nim nevrátili. Tři nebo čtyři songy se z toho období dostaly na novou desku a to už přirozeně vedlo k tomu, že jsem začal skládat materiál na další album," vysvětluje frontman Kelly Jones.

Bavíme se tady o dvanácté řadovce, takže pochopitelně se v recenzích zmiňuje, že se skupina opakuje a tematicky nemá už tolik co říct. Jenže kvůli textům snad velšskou senzaci nikdo neposlouchá. Vždycky u nich přece hrály prim kytary, zapamatovatelné riffy, klenuté melodie a silné refrény.

Na novince to splňuje například "Right Place Right Time". To je dobrá písnička. Klidně by mohla hrát v nějakém teenagerském seriálu typu "One Tree Hill" či "O.C. California". Nebo třeba taková "Made A Mess Of Me", která zní, jako by ji natočili Switchfoot. "Jack In The Box" s americkým soundem. Druhý singl "Do You Feel My Love?". Aebo také skladba "All I Have Is You". Ta byla jen kousek od toho, aby zněla stejně osudově jako "Fix You" od Coldplay, ale nakonec si to tím nekonečným opakováním titulních slov trochu zkazila.

Celkově je příjemné, že většina desky se nese ve svižnějším tempu, album jako takové je ale se čtyřiašedesáti minutami stopáže zbytečně dlouhé. Pokrácení o tři čtyři věci by nahrávce prospělo a udělalo by ji vzdušnější.

Stereophonics je ale třeba pochválit za to, že za ty roky existence ukázali, že umějí složit nosnou melodii a zazpívat ji tak, že utkví v hlavě, když posluchač jen trochu chce. Navíc se jim i bez elektronických serepetiček daří dát každému songu něco, čeho se v něm lze chytit. Žádné velké cavyky, prostě jen hrábnou do kytar a nemusejí s nimi nutně dělat bordel, stačí, že hrají upřímně a se srdcem na dlani. Pro lidi. Jednoduše. Přímočaře. Černá a bílá. Není tady co rozebírat na atomy. Buď se ti to líbí, nebo ne. Tak jednoduché to je. Mi se to líbí.