Je to pořád dokolečka - cokoliv vydá Taylor Swift, to musí zákonitě všechny zajímat a samozřejmě si okamžitě musí trhnout nějaký ten rekordík (prozatím má na kontě nejposlouchanější album na Spotify za dvacet čtyři hodin). Ke svému štěstí se ale muzikantka opět vytasila s relativně neotřelým a pro ni naprosto hodícím se tématem. Nemůžete spát? Přemítáte si v hlavě všechny vztahové peripetie? Pusťte si "Midnights" - slušnou konkurenci pro již jedenáct let starý počin "Hurry Up, We're Dreaming" od M83.

Samozřejmě výše zmíněný masterpiece francouzských čarodějů stále zůstává o několik příček nepřekonán, ale tak nějak chápeme, proč se zpěvačka vydala právě tímto směrem. Její stezky lásky nikdy nebyly dlážděny šťastnými konci. A po několika nahrávkách plných výčitek, že chlapi jsou ti špatní, se sama ponořila do svého nitra a začala přemítat, jestli nakonec není chyba na její straně.

Po hudební stránce k těmto zpovědím překvapivě nezvolila sérii tklivých balad, ale třináctku středně-tempých skladeb. Cesta k nim je ale dosti náročná, křivolaká a neuchopitelná - alespoň na první poslech. Pokud čekáte směsici popových songů jako stvořených pro rádiové étery, čekáte marně. Pokud se těšíte na hlubokomyslné pohlazení na duši ve stylu předchozích studiovek "folklore" a "evermore", těšíte se rovněž marně. Otázkou tak zůstává, co se vlastně na novince dá najít.

Nejlepší je se vrátit až k desce "Lover" z roku 2019. Na ní najdete trojici písniček "The Archer", "I Think He Knows" a "Cornelia Street"... a přesně takhle zní "Midnights". Z prvně jmenované si půjčuje celkovou snovou náladu, z té druhé pak dosti podobný refrén vyhnaný do jemných vokálních výšek. Třetí jmenovaná pak především upomíná na textovou stránku - Taylor Swift vždy uměla vyprávět příběhy a ani tentokrát její textařský um nešlápl vedle.

Úvodní "Lavender Haze" je hutnou elektronickou skladbou, jejíž basy rozechvívají všechny okenní tabule a roztancovávají sousedovu postel rytmickým hopsáním. Jestli toužíte zamhouřit po půlnoci oko, minimálně první polovina alba vám to nedovolí. Podobně totiž pokračují i následující "Maroon" a pilotní singl "Anti-Hero", který se opírá až o pop-rockové nálady.

Tempo lehce zvolní až se "Snow On The Beach", na které Swift spolupracovala s královnou snových skladeb - Lanou Del Ray. Patrně jedna z nejočekávanějších kooperací tohoto roku se zároveň stala jednou z nejvíc promarněných příležitostí. Samotnou Lanu tu totiž nepatrně zaslechnete jen v doprovodných vokálech, takže pokud nevíte, že má být součástí této písničky, nejste ani schopni ji od hlasu protagonistky rozeznat.

Sama Taylor si zde dost často pohrává i s vlastním zpěvem a různě jej elektronicky upravuje. Nečekejte ale robotický autotune, její hlas tu je zdeformován do jakéhosi přiškrceného mužského projevu. A zdá se, že tato podoba autorku hodně zaujala - setkáme se s ní v "Midnight Rain" nebo "Labyrinth".

Nejdivnějším, ale zároveň pravděpodobně i nejlepším songem je těžkopádný "Vigilante Shit". Jeho minimalistická produkce silně odkazuje na temné období "Reputation". A i tématem o pomstě jsme jasně ve světě Taylor Swift - i když tady svými slovy ještě přitvrdila.

Rodačka z West Readingu si pro svoji jubilejní řadovku zvolila velmi poutavé téma, ale bohužel jej zabalila do směsice lehce zaměnitelných písní, u kterých se nejde zbavit pocitu, že už jste je zkrátka někde slyšeli. Pokud patříte mezi nespáče trpící insomnií, dostanete skvělou sbírku, která vám zpříjemní čekání na ranní budík. V jinou denní dobu ale příliš nefunguje. A pokud s usnutím po půlnoci nemáte problém, dost pravděpodobně vás svojí monotónností po pár skladbách uspí. V tomto případě je častější a intenzivnější poslech nutností. Alespoň má "Midnights" stále šance do své krásy časem rozkvést. Prozatím se ovšem jedná o to nejslabší, co nám Taylor Swift dosud nachystala.